V poslední době se nám urodilo mnoho fotoaparátů, které se za svůj počet „megapixelů“ rozhodně nemusí stydět, a to napříč formáty: 40Mpx E-M5 II, 50Mpx EOS 5DS... Proč tomu tak je a je to vůbec k něčemu dobré? Berte dnešní článek jako takové malé zamyšlení. Polemice v diskusi se meze nekladou.
Začalo to v roce 2012 Nikonem D800. Po nějakou dobu stojaté vody digitální fotografie rozčísl jako blesk z čistého nebe 36Mpx přístroj – a to poté, co se zdálo, že od navyšování megapixelů už je klid. Vždyť předchůdce D700 měl megapixelů 12 a studiové extra drahé mašiny typu D3× celých 24. Canon se také držel „zkrátka“ a u svého modelu 5D Mk. II zůstal také na úrovni kolem 20Mpx.
Když tu náhle bum! A zjevil se Nikon s 36Mpx. Už tato hodnota rozvířila debatu: Není to moc? K čemu to je? Jsou na to skla? Je to studiovka místo středoformátu, nebo normální foťák?
Trh ale zareagoval dobře a výrobci si spočítali, že megapixely jsou něco, na co lidé stále slyší. Skla to, jak se ukázalo, také utáhla. Nechci tvrdit, že šlo jen o marketing a hodnota 36Mpx je zbytečná – najde se mnoho lidí, kteří to využijí – milovníci pevných skel a teleobjektivů ocení možnost ořezu a bez větší ztráty kvality si „zoomnout“. Ti, kdo tisknou veliké zvětšeniny také zaplesali – limit rozlišení je velkou nevýhodou digitálu oproti filmu, který má zdánlivé (!) rozlišení v podstatě nekonečné. S každým dalším zvětšováním/skenováním z něj lezou další a další falešné detaily v podobě zrna či obláčků barviv; a z blízka to vypadá hezky a má strukturu i na velkém tisku. Digitál má dnes lepší ostrost, detailkontrast a vůbec, ale jakmile překročíte limit rozlišení, už zvětšujete jen „vymyté“ plošky a digitální artefakty.
Takže vyšší rozlišení – proč ne.
Jen se čekalo, jak zareagují ostatní výrobci.
Nejprve se chytla společnost Sony, jako výrobce základu senzoru z D800 pro ni nebylo nic jednoduššího, než ho použít, když už jí leze z výrobních linek.
Spíše se ale čekalo, co na to Canon a také co na to trh středoformátu, kterému najednou začaly menší formáty klepat na dveře, co se týče rozlišení a zároveň mu utíkaly komínem, co se týče citlivosti.
Čekalo se také, jak na tom bude nástupce osmistovky od Nikonu. Výrobce ale s modelem D810 zůstal u 36Mpx a spíše ladil čip i celý fotoaparát – funkce jako elektronická první lamela závěrky či přesnější autofokusový modul adresovaly nečekané záludnosti takto vysokých rozlišení, které vyplynuly z praktických zkušeností s D800. Výrobce se také zcela zbavil low-pass filtru, který se ukázal jako téměř zbytečný.
Sektor APS-C také nezahálel – Z dosud hraničních 24Mpx poskočil strop na loňské Photokině na 28Mpx (Samsung NX1)
No, a počátkem roku 2015 přišla očekávaná reakce od dvou dalších ikon fotografického světa – Canonu a Olympusu.
První byl ten druhý. S modelem E-M5 II navazujícím na originální OM-D E-M5 vytasil multiexpoziční režim s rozlišením 40Mpx. V RAWu pak dokonce 64Mpx. S „malým“ čipem 4/3 formátu se nedají dělat podobné zázraky s pixely, jako s čipy větších formátů, ale touto cestou může i systém m4/3 konkurovat těm nejpixelovatějším fullframům, byť jen při statických scénách.
Canon pak nedlouho poté vypustil krakena v podobě 50Mpx modelů 5DS a 5DS R (ten druhý je bez efektu low-pass filtru).
To je vlastně aktuální záležitost, která stále plní fotografické magazíny a diskuse.
Slyšet můžeme hlavně dva názory:
„Dobře Canon, ukázal Nikonu kdo je šéf!“
X
„To je k ničemu, šum a dynamický rozsah bude špatný,
50 je moc.“
Oba názory jsou samozřejmě zcela mimo mísu.
Za prvé – nárůstem rozlišení z 36Mpx na 50Mpx se
neděje revoluce, protože nejde tolik o absolutní čísla, ale o jejich
vztah – a jde o zhruba stejný nárůst jako z 12 na 16Mpx nebo svého
času z 6 na 8Mpx. To už nezní tak mocně, že?
Za druhé – pomineme-li, že kritici šumu a dynamického
rozsahu přístroj v ruce většinou ani nedrželi, dostáváme se ke stejnému
faktu: když Canon navýšil rozlišení modelu EOS 20D na 8Mpx z 6Mpx
u 10D, šlo
o stejný poměrový skok v rozlišení/zmenšení velikosti pixelů a
přesto byl šum novějšího modelu naopak menší. takže se nechme
překvapit, jak to Canon zvládl.
A je 50Mpx moc? Jak se to vezme – tisknete li si do
rodinného alba či prohlížíte fotky na FullHD monitoru, je navíc cokoliv
přes 2Mpx. Pokud tisknete na A4 a máte doma 4K monitor, vystačíte si
s 8Mpx. Ale protože chceme přibližovat a ořezávat, případně dělat
výstavní zvětšeniny, chceme samozřejmě víc.
50Mpx Canon Vám umožní dělat zvětšeniny při fotografické kvalitě
300 dpi až do velikosti 73,5×49 cm. Při tiskové kvalitě 150 dpi pak
147×98 cm. A to není zase tak zbytečně moc, že? Samozřejmě, že to samé
vytisknete z menšího rozlišení koukatelně, přeci jen se na to bude divák
dívat z větší vzdálenosti – ale s 50Mpx to zkrátka bude lepší.
Druhá věc je ořez. Taky milujete pevná skla? Já třeba mám rád padesátky. Ale bohužel, někdy se něco zajímavého ukáže dál, než člověk čeká, a padesátka je krátká. Dovedu si představit, že mám fotoaparát, který mi umožní 2× „digitální zoom“ a stále mi zbude nějakých 12Mpx kvalitního obrázku. Dobrá padesátka to vykreslí, o tom nemám pochyb. Stačí si to ověřit nasazením kvalitního fullframe objektivu na 4/3 tělo. U dobrých FF skel stačí trochu přiclonit a kresba je slušná.
Nikdo nás také nenutí skladovat fotky v plném rozlišení. Ty, které neořízneme, můžeme zmenšit. EOS 5DS umí i nativně menší rozlišení RAWů, takže je z něj v případě potřeby takový 5D Mk. III s lepší kresbou.
Jediné „ale“ tak vyvstává u hodnoty sitlivosti ISO, kterou nastavení u fotoaparátu končí – protože ta je „pouhých“ 6400 (+ 12800 softwarových). Ne že by to nestačilo, ale může to být náznak, že v otázce šumu nebude přístroj přeborník. A nebo také jen výrobce chtěl naznačit, že nejde o reportážní/sportovní foťák, a ISO omezil z tohoto důvodu a my budeme jen koukat, jak je na 12800 čistý. Konec konců, D800 také končil na HW hodnotě 6400 ISO a šumák to rozhodně nebyl…
V tom si ale počkáme na vlastní recenzi a řekneme vám, jak to
dopadlo.
Zatím se podívejte na oficiální sample snímek ze stránek Canonu:
Takže začíná nová megapixelová válka? Já myslím, že ne. Sony na trh loni uvedla 12Mpx fullframe, Nikon se u D4s rovněž z loňského roku drží 16Mpx, Nový EOS 5D Mark IV nás teprve čeká a dá se odhadovat, že zůstane opět kolem 20 Mpx a nebál bych se, že EOS 1D X mark II bude megapixelové strašidlo. Fuji, Olympus a Panasonic se také nikam nehrnou a profesionální sféra segmentu APS-C, reprezentovaná třeba EOS 7D Mk. II se také drží relativně zkrátka (viz 20Mpx na „sedmičce“ versus 24Mpx na nižších modelech 750D, 760D a M3). Jde spíše o růst trhu do dalších segmentů a nabídnutí více alternativ. Nejlépe je to vidět na Sony s jejími jinak téměř totožnými modely Alpha 7 s 12, 24 a 36Mpx. Přeci jen, chce-li výrobce (na velmi saturovaném trhu) prodávat, musí pokrýt co nejvíce koncových zákazníků. A to není špatná věc, protože z toho my, kteří pak jdeme do obchodu pro foťák, máme pouze užitek.
S autorem článku se budete moci osobně na jeho přednáškách a workshopech na Setkání fotografů 7. března.