Třináctý díl oblíbené "Školy světla od Mistra Jana Pohribného" je věnován kreativnímu svícení s využitím jednoho hlavního světla (zpravidla umělého). Ani sebelepší fotografická technika a úžasně vybavené studio totiž nejsou nikdy zárukou, že uděláte skvělé a zajímavé fotografie. Zkuste svůj příběh postavit jednoduše, protože v jednoduchosti je krása i síla sdělení. I tentokrát naleznete na konci článku úkol, ve kterém si můžete prakticky ověřit získané informace.
Ani sebelepší fotografická technika a úžasně vybavené studio nejsou nikdy zárukou, že uděláte skvělé a zajímavé fotografie. Klíčová je vždy vaše myšlenka, nápad, co a jak chcete vyjádřit; někdy také rozhoduje komu je fotografie určena (např. u reklamy). Světlo bude asi vždy hrát důležitou roli (stejně jako kompozice, barevná skladba či dynamika) a vy už z předešlých lekcí víte, jak jím scénu ovlivnit. Zkuste však nejprve svůj příběh stavět těmi nejjednoduššími prostředky. V jednoduchosti, jak zde bylo mnohokrát řečeno, je krása i síla sdělení.
Výrazný mřížovaný design stolku od předního francouzského architekta J.M. Wilmotta, by na pozadí písečné pláně v Praze na Letné nebyl asi nijak zajímavý. Jediné halogenové světlo umístěné nad objektem jej však dostatečně akcentovalo a vržený stín i lesk na povrchu stolku vyjádřil to, co by v ambientním světle a nepříliš vysoko umístěné kameře, nebylo takřka vidět.
Maximum s minimem světel
Prohlédnete-li si pozorně řadu mistrovských fotografií vzniklých v průběhu dějin fotografie, pak vás asi nepřekvapí, co všechno lze vyjádřit pouze jediným umělým zdrojem světla doplněným odrazem přirozeného světla z okolního prostoru. Má to svou logiku: Jeden světelný zdroj je obdobou denního (slunečního) světla a vy máte teoreticky podobné možnosti s jedním zdrojem umělého světla pracovat jako s denním osvětlením. Pochopitelně že intenzita světla a také vzdálenost zdroje od scény, kterou osvětlujete, bývá ve srovnání s denním – slunečním světlem nepatrná. Máte ovšem, jak jsem v předešlé kapitole naznačil, daleko větší paletu nástrojů, jak světlo usměrňovat, rozptylovat, kam je umístit a ovlivnit tak charakter scény. Někdy se také nevyhnete použití doplňkového světla, ať již ve formě jednoduché odrazné desky nebo druhé lampy, které vám pomůže prokreslit stíny, snížit kontrast a dotvořit požadovanou atmosféru.
Ve světle jedné lampy si nejlépe uvědomíte, jak ovlivňujete tvar, povrch a strukturu nasvíceného objektu, či scény. Pracujete-li s jediným, tj. hlavním světlem, pak takové nasvícení může mít jak velmi informativní charakter (světlo je zpravidla neplastické = je umístěno zcela zpředu od kamery), tak velmi dramatický charakter (světlo je výrazně plastické = boční, svrchní či spodní v závislosti na směru a úhlu světla i jeho zaostření). Volba směru a úhlu světla (a samozřejmě i jeho zabarvení) může mít navíc psychologické účinky na diváka (příjemce fotografie), zvláště když použijete nezvyklý směr nasvícení a využijete účinek stínů. Ty budou pochopitelně zřetelnější u směrového světla a použití soustředného toku paprsků pomocí reflektoru.
 |
 |
 |
Jedna lampa = hlavní světlo, které je a) výrazně ploché – neplastické (takřka nerozlišíme detaily a modelaci tváře), b) výrazně plastické – dramatické vyjádření struktury a tvaru umístěním ze strany, c) plastické – dobře a rovnoměrně čitelná struktura tváře – světlo mírně shora ze strany
Velmi směrované světlo (spot reflektory, využití klapek atd.) akcentuje zpravidla hlavní motiv. Světlem můžete ale také pouze naznačovat důležité prvky obrazu a stínem zahalovat to, co považujete za nepodstatné nebo to, co si divák má domyslet. Vždy je, podle mé zkušenosti, fotografie účinnější, dává-li divákovi prostor pro jeho imaginaci a nezahlcuje ho zbytečnými podrobnostmi.
Příruční baterka může být velmi účinným směrovým ba dokonce bodovým světlem. Pro fotografii Extáze sv. Anny posloužila k akcentování modelky Aničky v zšeřelé ligurské krajině…
Vliv na charakter světla a vrženého stínu má rovněž vzdálenost lampy od objektu, který nasvěcujete. Čím je zdroj světla od objektu vzdálenější, tím je nasvícení rovnoměrnější, ale kontura stínů ostřejší, případně (dle výšky reflektoru) stín za objektem delší. To má praktický význam: například když chcete dosáhnout rovnoměrného osvětlení celé postavy, pak světlo musíte umístit do dostatečné vzdálenosti, aby vrchní část těla nebyla nasvícena více než nohy (zvláště u světla, které jde mírně shora). Kontrolu rovnoměrného nasvícení proveďte nejlépe expozimetrem nastaveným na dopadající světlo nebo pomocí bodového měření vaší kamery a šedé tabulky přiložené jednou u hlavy modelu, podruhé u nohou modelu (nemáte-li bodové měření, jděte s kamerou k modelu tak blízko, aby tabulka vyplnila většinu hledáčku vaší kamery). Chcete-li naopak něco světelně „vypíchnout“, zdůraznit a zbytek mírně potlačit, pak směrové světlo přibližte k objektu nebo použijte již zmíněné modelační doplňky: spot reflektor (komínek), klapky, voštiny apod. Stín objektu vržený na pozadí korigujte umístěním světla výše nebo odstupem modelu od pozadí. Proto např. při fotografiích zátiší, soch nebo různých předmětů pro reklamní a jiné účely ponechejte mezi stolem, deskou, na které jsou předměty umístěny, a pozadím, dostatek prostoru, aby při směrovém světle nevrhaly předměty rušivé stíny na pozadí (pokud to ovšem není váš záměr). Dostatečný odstup od pozadí je rovněž vhodný, když potřebujete stíny zmírnit nebo zcela eliminovat pomocí proporčního světla, či zvláště u protisvětla nebo pomocí samostatného nasvětlení pozadí (odstup bývá nutný i z důvodu dostatečného místa pro umístění lamp směřovaných na pozadí či do protisvětla).
Mnohé objekty a povrchy ovšem vyžadují světlo rozptýlené, které tolik nezdůrazňuje strukturu, ale jemně modeluje tvary a nevytváří ostře ohraničené stíny. V portrétní fotografii či fotografii aktu lze velmi dobře uplatnit jedno boční nebo mírně svrchní rozptýlené světlo (např. pomocí odrazné desky nebo softboxu), které bude tvarovat objemy a vytvářet plynulý přechod mezi světlem a stínem. Mírně směrované a rozptýlené světlo patří patrně vůbec k nejuniverzálnějšímu typu svícení, které lze aplikovat takřka na vše a je „jen” potřeba mu dát správný směr, úhel a vhodně jej případně kombinovat s dalšími světly.
 |
 |
Změna výrazu plastiky Otto Gutfreunda při více rozptýleném světle směřovaném mírně shora zprava (foto vlevo) a směrovaném světle, částečně rozptýleném difuzní folií směřovaném shora zleva a stíny prosvětlené bílým papírem nad plastikou. Oba způsoby svícení jsou správné, ale záleží, co světlo zdůrazní. V každém případě bývá u sochařského portrétu důležité, aby se oči dívaly tj. aby světlo modelovalo oční víčka
Vaše lampa tím, že může být na scéně jediná, tak vždy hraje hlavní roli, ale zkuste jí umístit i do jiné pozice… V protisvětle může vytvořit zajímavé kontury a v užití světla na pozadí, dosáhnete výrazné siluety objektu, který umístíte před pozadí apod. Při měření expozice se při siluetě převážně orientujete hodnotami naměřenými na pozadí s tím, že vždy záleží, jaký klíčový tón pozadí přiřadíte – má-li být např. takřka bílé, budete muset expozici zajisté 2–3 násobně prodloužit. Silueta je dobrou školou jak pracovat s grafickou zkratkou, s náznakem, který však může fungovat jen v některé fázi, kdy divák tuší, co nebo kdo je zobrazován např. tvar tváře bude čitelnější z profilu apod.
Jedno světlo umístěné za transparentním pozadím z pauzovacího papíru, je nejen účinnou náhradou za komerčně vyráběné softboxy nebo deštníky, ale také jako zajímavé pozadí pro fotografování siluet.
Výhodou užití jedné nebo dvou lamp je nejen snadná obsluha zařízení (kterou zvládnete většinou sami), nízké náklady, ale zejména možnost koncentrace na tvorbu, na komunikaci s modelem a na výraz, který takto jednoduše tvarující světlo poskytuje. Světlo z těchto zdrojů může být směrové nebo rozptýlené s množstvím variant, které jsou mezi těmito dvěma polohami a které si můžete sami vytvořit a nastavit pomocí folií, klapek a dalších modelačních doplňků. Tím, že se svým charakterem často blíží k výrazovým prostředkům denního světla, bývá i srozumitelnější a přirozenější pro adresáty vaší fotografie.
Tři světla stačí
Ve studiové fotografii, ale i v reálném prostředí se často kombinuje více světel, jak je jistě zřejmé z přidělených rolí, které světlo ve fotografické praxi má. Nepsaným pravidlem bývá, že pokud je použito směrové světlo jako světlo hlavní, pak by světlo proporční, použité např. ke snížení kontrastu (světelném poměru) mezi světly a stíny, nemělo být rovněž směrové, aby nevznikaly dvojí ostré stíny, které pak rozbíjejí tvar fotografovaného objektu. Mnohdy vystačíte k prosvětlení stínů s odraznou deskou, jak bylo již zmíněno u světla slunečního. V jiných případech je možné použít reflektor s rozptylnou folií, odraz od deštníku nebo softbox. Za určitých okolností, k podtržení námětu či vytvoření „provokativní“ nálady, neváhejte experimentovat s nasvícením dvěma i více směrovými reflektory. Je možné použít např. kombinaci směrových světel, která jsou záměrně zabarvena pomocí barevných folií; křížením dvou a více barevných světel z různých úhlů vznikají barvy další. Tímto efektem lze někdy rozehrát nevýrazné a jednobarevné povrchy např. strojů nebo architektury, stejně jako scénu s modelem, která tak může evokovat např. barové osvětlení a jinou atmosféru, která se hodí k vašemu záměru. K podobným výsledkům dojdete použitím různých zdrojů světla a využitím jejich odlišné teploty světla, např. teplého žlutooranžového světla halogenů v kombinaci s bleskem vyváženým jako denní světlo.
Tato část úzce navazuje na část předešlou a mohla by se jmenovat „dvě světla stačí”, protože většinu jednodušších scén úspěšně zvládnete dvěma světly. Zátiší, tabletop (produktová nebo reklamní fotografie), portrét, postava, plastiky jsou jenom některé příklady, které lze nasvítit pouze dvěma světly. Světlo hlavní, které bývá rozptýlené, je často kombinováno se světlem směrovým umístěným v protisvětle nebo jako světlo na pozadí. V praxi se však užívá nejčastěji kombinace tří světel. Osobně dávám přednost sestavě tří halogenů (u statických objektů, případně tam, kde chci využít pohybové neostrosti v průběhu delší expozice), nebo tří zábleskových hlav (k ostrému podání pohyblivých objektů, tj. u portrétu, módy apod., ale i tam, kde potřebuji vyvážení bílé na denní světlo).
Druhé světlo zpravidla směřuji na pozadí k vytvoření větší hloubky za fotografovaným objektem, ale i ke změně barevnosti pozadí.
Klasickým případem užití dvou až tří světel je fotografování transparentních objektů, zejména průhledného skla. Dominantní roli má světlo na pozadí. Jeho umístěním (dole, z boku, shora) lze ovlivnit přechodový efekt na pozadí, který se promítá do tvaru fotografovaného skla a napomáhá jeho prostorovému vjemu i eleganci. K dosažení výrazné světlé kontury lze využít odrazu od bílých ploch za pozadím (resp. vedle něj), nebo světlo dvou softboxů stojících po obou stranách pozadí směrem ke sklu (ke kameře). Barevnost světla na pozadí i světel, která ovlivňují kontury, lze libovolně přizpůsobit vašemu záměru.
Chcete-li rozsvítit kontury sklenic, vyjádřit tak lépe design, tvar skla, případně přidat barevný efekt do kontury, pak lze použít např. dva softboxy v protisvětle. Čím je plocha softboxu užší a čím jsou světla umístěna blíž ke středu záběru, tím kontura bývá užší, jemnější.
V některých situacích (např. u portrétu) je však vhodné použít druhé světlo jako proporční, jak bylo popsáno v úvodu této kapitoly.
Třetí světlo umísťuji převážně do protisvětla. „Kontralicht“ nejen pomáhá oddělit objekty od pozadí, jak již bylo řečeno v kapitole o denním světle, ale napomáhá prostorovému dojmu ve fotografii. Opět se nebojte experimentovat a zkuste ve scéně nasvítit objekty (postavy) i více světly v protisvětle z různých úhlů a výšek. Jedno světlo často nepokryje celou scénu a někdy je dobré zvýraznit (např. barevně) konturu, siluetu některé z postav z jiného místa, než svítí primární lampa v protisvětle.
Věnujte pozornost intenzitě jednotlivých zdrojů a jejich hierarchii – jak ve vzájemném poměru osvětlují scénu. Budete-li se chtít přiblížit účinkům přirozeného denního světla v exteriéru – tedy volit směr světla, které bude scénu (objekt) modelovat, pak horní boční světlo bude asi nejblíže tomuto záměru. V tomto směru však může svítit jak hlavní světlo, tak např. protisvětlo. Pokuste se využít celý dynamický rozsah scény (v závislosti na námětu i záměru), ale zbytečně jej nepřekračujte. Nejvyšších jasů dosáhnete většinou v partiích osvětlených protisvětlem, které by mělo být alespoň o 1–3 EV jasnější (snáze se měří expozimetrem nastaveným na dopadající světlo) než světlo hlavní; nezapomeňte, že v místech, kde se světla mísí, se jejich intenzita vzájemně sčítá. Protisvětlo většinou tvoří jen kontury objektu, takže nejvyšší jasy nezaujímají tak výraznou plochu (a mírná přeexpozice zde není v centru pozornosti diváka). Intenzita jasů tvořených protisvětlem závisí také na povrchu objektu, který fotografujete. Budete-li fotografovat lesklý předmět, odraz od protisvětla může být velmi intenzivní a jasy přepálené. Pravděpodobně ani nebude moc pěkné, když se v lesku zobrazí reflektor jako bílá tečka či dokonce flek na fotografovaném předmětu (tzv. „prase“). Zkuste proto plochu protisvětla zvětšit (např. softboxem), vytvořit rovnoměrný lesk a snížit tím intenzitu jasů. Naopak na tmavý a matný povrch budete muset intenzitu protisvětla asi výrazně zvýšit (silnější světlo nebo jeho přiblížení k objektu) a více směrovat.
Směrové světlo zprava, umístěné tak, aby se neodráželo ve váze, a softbox zleva, jako výrazné proporční světlo, obstaraly základní modelaci stěžejního objektu. Prostor schodiště za vázou byl pak dosvícen dvěma reflektory směřovanými do protisvětla, ale v intenzitě a barevnosti, která by neměla rušit tvar vázy, ale jen zdůraznit struktury a tvary rondokubistického prostoru bývalé Legiobanky.
Tři základní světla lze libovolně kombinovat a měnit jejich role i intenzitu, ale vždy byste měli mít jasno, co takovou změnou sledujete a jak to ovlivní dominantu scény i její okolí. Ne vždy je rozptýlené horní nebo boční světlo to nejlepší řešení. Mnohokrát se mi osvědčila např. kombinace užití rozptýleného světla (případně ambientního světla prostředí, kde jsem fotografoval) a ostrého směrového světla vytvořeného pomocí klapek, voštin nebo bodového reflektoru ke zvýraznění ústředního motivu scény. Expozice se zpravidla řídí bodovým zdrojem, který se sčítá s ambientním/ rozptýleným světlem, avšak neměl by být víc než o 3–4 EV vyšší než světlo prostředí nebo světlo rozptýlené osvětlující „zbytek“ scény.
Portrét sester Válových, jsem postavil na kombinaci siluety proti nasvícenému pozadí (dvě záblesková světla z obou stran směrovaná na pozadí) a jednoho reflektoru s klapkami směrovaného pouze do tváří těchto osobitých výtvarných umělkyň z Kladna. Doplňkové světlo, které částečně prosvětluje stíny, je směsí ambientního denního světla a světla odraženého od stěn jejich ateliéru.
Cvičení: S pomocí jediného světla (zpravidla umělého) nasviťte kreativně portrét, akt, objekt, atd., aby vynikla modelace, tvar či struktura. Můžete zároveň využít i ambientního světla (jako světlo proporční, či protisvětlo) daného prostředí, kde svůj záměr budete realizovat.
Své fotografie vkládejte do galerie „KREATIVNÍ SVÍCENÍ JEDNÍM SVĚTLEM“ až do 15. 3. 2021. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku. Těšíme se :)