Test fotoaparátu Nikon Df

„Retro“ je dnes zkrátka in. Všimli si toho i u Nikonu a na trh se tak dostal fotoaparát, který je mezi dnešními přístroji tak trochu jako zjevení. A to hned ve více směrech. Vzhledem evokuje přístroje 70. – 80. let, ale přitom přináší „vnitřnosti“ i výkon moderní profesionální AF full-frame zrcadlovky. Zároveň se však v několika směrech vymyká, a to i funkčně.

Pokud znáte staré manuální zrcadlovky typu Nikon FM nebo F3, budete hned vědět, kam Nikon svým přístrojem designově mířil. A pokud patříte k jejich obdivovatelům, budete Nikon Df buď milovat, nebo …naopak. Proč? Řekněme si to hned na úvod.

Povídání o designu se zkrátka nelze vyhnout, a protože je to v případě testovaného přístroje vskutku kontroverzní záležitost, pojďme to mít za sebou. Forma je totiž, co se týče tohoto přístroje, nadřazená obsahu. Ne, že by ten obsah byl špatný! V ruce máme přístroj spadající do kategorie „dělo“ se vším všudy. Ten je však zavřený do schránky, která má hlavně nějak vypadat, a až pak být praktická. Tak předně rozměry. Byť není přístroj na FF zrcadlovku ani příliš velký, ani extra těžký, použitá ergonomie vychází z ovládání, vyvinutého kdysi pro filmové přístroje o nižší hmotnosti a daleko menších rozměrech. Grip je tak doslova maličký a spolu s dosti tlustým tělem (do „digitálu“ se toho holt musí namačkat více) nepřispívá k pohodlnému držení přístroje. I vzhledově člověk cítí, že filmová zrcadlovka zkrátka není tak velká, což nepůsobí hodnověrně – je to jako vzít FM a nafouknout ji do všech stran. Na digitál je toho také potřeba namačkat více, co se ovladačů týče, takže přední i horní panel, které mají působit nejvíce retro, překypují množstvím „retro“ i „neretro“ ovladačů zamíchaných dohromady. A když se na fotoaparát podíváme zezadu, starobylý dojem je ten tam, protože z tohoto pohledu se výrobce o žádnou stylizaci nepokusil. Nicméně v testované černé barvě nevypadá po té, co si na něj člověk zvykne, nakonec tak špatně. Stříbrná však působí až trochu lacině, což by přístroj této (cenové) kategorie neměl.

Suma sumárum, není retro jako retro. Některé přístroje to zkrátka „trefily“ lépe (Fuji X100, Olympus E-M5…) a jiné hůře (Olympus EM-1, tento Nikon…). Než mi ale budete spílat, že tomu nerozumím, předestírám, že je to pouze můj osobní pohled, který má do objektivně platného faktu daleko, a že jsem se u obou posledně zmíněných přístrojů setkal i s nadšenými reakcemi na jejich design. Takže jak jsem řekl na začátku – kontroverzní. Ale to nakonec není špatná věc, byla by nuda, kdyby byly všechny přístroje stejně obyčejné:-)

Nyní si ale pojďme říci, co najdeme „pod kapotou“. Nelze nezačít snímačem. Tam Nikon sáhl asi po tom nejlepším, co má k dispozici. Je to 16Mpx full-frame (FX) CMOS snímač. Pokud vám to přijde povědomé, pak vězte, že jde o senzor z topmodelu D4. Nikon má sice ve svém arzenálu k dispozici snímače s vyšším rozlišením (24Mpx z D600 a 36Mpx z D800), ale ty nedosahují stejné citlivosti na světlo jako tento. V rozšířeném režimu (softwarové ISO) dosahuje závratného rozsahu 50 – 204 800 ISO. Hardwarově pak „jen“ 100 – 12 800 ISO. Pokud tedy budete zůstávat v „lidských“ citlivostech řekněme do ISO 3200, dá se předpokládat, že o šum nezavadíte. Jestli je to skutečně tak si řekneme v kapitolce „Obrazová kvalita“. Snímač doplňuje procesor Expeed 3 (tedy ne nejnovější 4. generace) a 39 bodový AF modul z D610. Rychlost snímání dosahuje dostatečných 555fps, časy závěrky se pohybují v rozsahu 30s – 1/4000 + B (1/6000 nebo dokonce 1/8000 by ale přístroji slušely lépe). Synchročas je hezkých (a u Nikonu tradičních) 1/250s. Máme tu 100% hledáček s 0,7× zvětšením, který doplňuje pevný a nedotykový 3,2“ TFT displej o rozlišení 920 000 „bodů“. Přístroj samozřejmě umí live-view is contrast-detect autofocusem. Co ale poněkud překvapivě neumí, je video. Ano, čtete dobře. Přístroj je „retro“ i v tomto. Přitom snímač i procesor video zvládat mohou, jak víme z přístroje D4. Jedná se tedy čistě o marketingové rozhodnutí. Nikon přístroj od počátku inzeroval jako čistě fotografický, takže se s tím případný zájemce musí smířit. Osobně video příliš nenatáčím, takže „u mě dobrý“, ale mnoho lidí to jistě zamrzí.

Hodí se zmínit, že přístroj také nedisponuje bleskem (ostatní současné FX zrcadlovky kromě D4/D4s ho nabízejí, je to pravděpodobně opět daň retro stylu). Pochválit je však třeba Nikonem inzerované utěsnění těla proti rozmarům počasí (s objektivy je to však horší).

Co chybí, je možnost připojení battery gripu. Vzhledem k relativně malé 1030 mAh baterii je to škoda. Na druhou stranu číslo na baterii je jedna věc, skutečná výdrž druhá a Nikon udává výdrž na baterii až 1400 fotek (bez blesku, který ale na přístroji ani není).

Nyní si pojďme říci, jak se přístroj ovládá.

I přes úvodní kritiku ergonomie se sluší uznat, že Nikon Df má množství ovládacích prvků vyvedených na tělo plně odpovídající profesionální zrcadlovce. Pokud mám výtky vůči dostupnosti jednotlivých prvků nebo jejich ovládání, neznamená to, že by si na něj nešlo zvyknout a naučit se s fotoaparátem naučit pracovat plynule a „na oku“. Jen to bude těžší než u některých jiných přístrojů.

Začneme zadní stranou, která je asi „nejobyčejnější“. Na čestném místě sedí docela velký diplej, který ale na krabicovitém těle nechává i dost místa pro množství tlačítek a páček. V pravo od něj se nachází čtyřsměrný (dobře, přesněji osmisměrný, funguje i šikmo) volič, sloužící u Nikonů kromě navigace v menu také na okamžité přepínání ostřících bodů. Kolem něj je páčka značená „L“, která může přepínání bodů zamknout. Pod ním je tlačítko pro zapnutí živého náhledu a tlačítko pro vyvolání informačního displeje, nachází se tu i informační dioda. Nad vícesměrným voličem se pak nachází páčka, která přepíná režim měření (bodový, maticový a středový). Je trochu titěrná a tuhá, občas jsem ji měl problém „zaparkovat“ ve výchozí, střední poloze. Úplně nahoře pak najdeme společné tlačítko zámku expozice a zámku autofocusu a tlačítko spuštění autofocusu. Samozřejmě také zadní roller. Na opačné straně displeje úplně vlevo najdeme tradiční pětici tlačítek se sympatickými rozměry a odstupem – menu, WB/zámek snímku/nápověda, kvalita snímku/lupa +, blesk/lupa – a tlačítko „i“ (zapíná rychlé menu atd.). nahoře nad touto pěticí jsou ještě tlačítka playbacku a mazání.

Výrazným prvkem zadní strany je také rozměrný hledáček s voličem korekce oční vady.

Přesuňme se teď na neméně plnou horní stranu přístroje. Té dominují hlavně dva analogové voliče, z každé strany hranolové kapličky jeden. Ten (z našeho pohledu) nalevo je dvojitý a nastavuje citlivost (větší spodní kolečko) a korekci expozice (vrchní kolečko). Na stejném místě se u analogových přístrojů citlivost často nastavovala také, podobně to řeší i podobný retro model X-T1 od FujiFilmu. V obou případech má volič aretaci – ale tady dochází k jedné věci, kterou nepovažuji zrovna za šťastnou. U filmových přístrojů nevadilo, když se volič ASA aretoval po třetině EV. Naopak, citlivost se nastavila pro každou roli jednou a pak bylo žádoucí aby se nám nepřednastavila např. omylem. Ale u digitálních fotoaparátů, kde ISO měníme klidně s každým záběrem, je po třetinách EV aretovaný volič, navíc špatně dosažitelný s fotoaparátem u oka a trochu ztuha jdoucí, ne zrovna ideální volbou. To neplatí jen pro Df, i zmíněný FujiFilm mi tímto nevyhovoval. Ale to se zase dostáváme do hodně subjektivní roviny.

Aretovaný je i volič kompenzace EV, ten je aretovaný středovým knoflíkem (spodní volič má aretaci mimo, na těle). U něj je však manipulace pocitově snazší. Na pravé straně od hledáčku je volič časů (4s – 1/4000 + B, T, X a poloha pro automatické/ro­llerové nastavení času „1/3step“). I ten má středovou aretaci (ale tady skutečně nevadí). Kolem něj je prstenec nastavující režim snímání (single, continuous Lo a Hi, tichý mód, samospoušť a předzdvihnutí zrcátka). Poslední dvě funkce tím pádem bohužel nejdou nastavit dohromady.

Pak tu máme samozřejmě spoušť, kvůli mohutnému tělu trochu špatně dostupnou, a kolem ní tradiční nikonovský prstenec ON/OFF. Zde však v podobě upomínající na zámek spouště na analogových přístrojích. Úplně v pravo se pak trochu krčí nenápadný volič PSAM režimů. Je opravdu maličký, zvlášť ve srovnání s ostatními mohutnými voliči na horní přístrojové desce (což ale vlastně ničemu nevadí). Co je zvláštnější je způsob aretace, který je jiný než u zbytku voličů – je stylem „zdvihni a otoč“. Kdo jste měli doma třeba starého Zorkiho nebo FEDa, budete jako doma:-)

Stejně maličký je i stavový displej, bez kterého by profi zrcadlovka nebyla profi zrcadlovkou. V rámci retro designu byl redukován na asi 2×1cm obdélníček, který umí zobrazit pouze čas, clonu, stav baterie a počet zbývajících snímků (ale co vlastně chtít víc?). Jde však podsvítit pomocí dedikovaného tlačítka.

Když vidíme přístroj z přední strany, uvidíme zejména přední volič, který má podobu vnějšího otočného kolečka pokrytého koženkou, aby do designu přední strany zapadal. Jde trochu ztuha. Pod ním najdeme tlačítko náhledu hloubky ostrosti a tlačítko Fn. Obě tlačítka jsou programovatelná. Na opačné straně od bajonetu pak máme tlačítko aretace objektivu, konektor pro blesk a informační diodu. Ne však už tu ostřící, tou Df nedisponuje.

Strany fotoaparátu jsou pak relativně „prázdné“. Na levé straně (bráno zpředu, strana u gripu) nenajdeme nic, na pravé pak sadu konektorů (USB, mini-HDMI, dálková spoušť). na zrcadlovém boxu je z této strany též tlačítko bracketingu a přepínač AF/MF se středovým knoflíkem pro nastavení režimu AF. Ze spoda už najdeme jen vstup do prostoru baterie a SD karty, který je společný (bohužel) a stativový závit, který je v ose objektivu a je kolem něj vzorkovaná gumová ploška.

Zajímavostí vyplývající z výše popsané filozofie ovládání je možnost výběru, zda používat k nastavení času a clony analogové voliče (na těle + clonový kroužek objektivu, má-li ho), nebo rollery. To musím pochválit.

Hledáček

Hledáček Nikonu Df má tyto hodnoty: pokrytí 100%, zvětšení 0,7×. protože se jedná o FF hledáček, je i při této spíše nižší hodnotě zvětšení na poměry dnešních zrcadlovek velký. Pochválit je třeba celkem přesnou matnici a tradiční nikonovské promítání mřížky a ostřících bodů pomocí průhledné LCD vrstvy přímo přes matnici.

Co ale nepotěší je nevýměnnost matnice. Jistě, vychází to z principu fungování nikoních matnic a mají to tak všechny jejich DSLR, ale zrovna u této je to škoda. Ultrajemná matnice či matnice s klínem nebo rastrem by byla fajn pro používání starých manuálních Nikkorů. Ale ani ta vestavěná není špatná a kde nestačí, pomůže live-view se zvětšením náhledu.

Menu

Menu je rozděleno do šesti sekcí přístupných pomocí stále přítomného sloupečku v levé části displeje. Jedná se o tyto záložky (shora dolů): Menu přehrávání, Menu fotografování, Menu uživatel. funkcí, Menu nastavení, Menu retušování a Poslední nastavení. pod každou záložkou může být směrem dolů menu přes několik obrazovek, což nám v takovém případě naznačí posuvník vpravo. Celý systém první úrovně menu, informační obrazovku, obrazovku liveview a přehrávání snímků si můžete prohlédnout na následujících animovaných ukázkách:

Objektiv(y)

Přístroj nám byl zapůjčen s objektivem AF-S Nikkor 50mm F1,8 G, se kterým se prodává v setu. Je to další „retro“ krok, protože v dobách manuálních kinofilmových zrcadlovek se právě s „padesátkou“ přístroje často prodávaly jako se „záklaďákem“.

Nic proti tomu, ohnisko 50mm patří k mým nejoblíbenějším (a nejpoužívanějším) a jeho světelnost je výrazně lepší, než jakou dostanete se setovými zoomy, dnes typickými. Jedná se o univerzální ohnisko o němž se říká, že nabízí úhel záběru stejný, jako je efektivní úhel záběru lidského oka (50mm objektiv má 46,7°, lidské vidění včetně periferního je však mnohem, mnohem „širší“, jedná se spíše o „vnímanou“ plochu), čímž se při fotografování vytváří „přirozená“ perspektiva – zkrátka když chceme padesátkou něco vyfotit, většinou si od toho stoupneme stejně daleko, jako když bychom si chtěli stejnou scenérii prohlédnout pouhýma očima. Navíc má padesátka často malé zkreslení, což tomuto efektu také pomáhá. V tomto případě se však mírné zkreslení vyskytuje, je ale zvladatelné softwarově.

Kresbu, zkreslení a aberace ale posuďte z následujících komentovaných ukázek (potřeba rozklik do plného rozlišení):

Objektiv je opticky přinejmenším dobrý a přitom lehký, pěkně zpracovaný a v kitu za dobrou cenu, je k němu i bajonetová sluneční clona.

Pro některé záběry v této recenzi byl použit i objektiv AF Nikkor 20mm F2.8 D. Jedná se o starší, ale stále aktuální, původně filmový objektiv, který však na digitálu kreslí velmi pěkně. Podívat se můžete sami na na konci článku v Ukázkových snímcích.

Kromě moderních Nikkor objektivů však můžete používat i Nikkory bez funkce Automatic indexing (AI), což jsou objektivy manuální, vyráběné zejména mezi roky 1959 – 77. Na ostatních FF a některých APS-C tělech Nikon je není možné používat, kvůli „pacičce“ na bajonetu, která obstarává přenos clony u některých objektivů a která u pre-AI objektivů překáží, protože ty na ni nebyly stavěny. U nikonu Df je jako u prvního digitálního Nikonu tato „pacička“ sklopná (viz obrázek), takže ji lze směrem nahoru sklopit z cesty a namontovat i pre-AI objektiv. Fotoaparát pak sice nemůže odečítat nastavenou clonu, ale lze to řešit tak, že se clona nastaví na objektivu clonovým kroužkem a na fotoaparátu rollerem. Přístroj už pak v režimu A klasicky dopočítá čas.

Podobně už to řešil například přístroj Nikon F4, první profesionální nikoní AF zrcadlovka (samozřejmě ještě na film).

Obrazová kvalita

Co se týče obrazové kvality, dají se čekat velké věci, vzhledem k přítomnosti full-frame snímače s extrémní citlivostí. Dopředu říkám, že vás přístroj nezklame. 16Mpx je dost na téměř libovolné zvětšeniny (na větší než A3 se stejně kouká z dálky) a citlivost je fenomenální. Full-frame snímač zároveň umožňuje lepší práci s malou hloubkou ostrosti než 4/3 a APS-C a je také méně náročný na rozlišení objektivu. Praktické ukázky výkonu jsou zde (potřeba rozklik do plného rozlišení):

Citlivost je výborná. ISO 3200 je čisté. Do ISO 6400 se se snímky neděje v podstatě nic co by vadilo, 12800 přináší větší zrnitost, která je ovšem snesitelná a pokud vás šum zase tolik netrápí a nepitváte pixely, budete pro web nebo menší tisky či pro ČB převod spokojeni i s výkonem při ISO 25600. Dál už zrnitost stoupá výrazně, ale kupodivu se dá správně neexponovaná fotka s trochou péče „vytáhnout“ i z nejvyšší citlivosti 204 800. „Vytáhnout“ myslím aspoň trochu zachránit, ale je to i tak sotva pro web nebo malé černobílé fotky v novinách:-)

Nicméně i sama přítomnost takové hodnoty je udivující – byť nově uvedené přístroje Nikon D4s a Sony Alpha A7s „zvládají“ ještě o krok vyšší citlivost (ano, 409 600).

K velkým fotodiodám se váže i velký dynamický rozsah. V DxO Labs naměřili 13,1 EV. To je hodnota byť ne rekordní, tak více než slušná. Fotky z terénu dobrý dynamický rozsah potvrzují – navíc je zde možnost rozšířit ho pomocí funkce Active D-lightning, která snímek podexponuje a prosvětlí stíny, což vzhledem k extrémně nízké hladině šumu Nikonu Df nijak nevadí a pokud fotíte do JPEGu, může se vám tato funkce hodit. V RAWu doporučuji udělat si to v postprocessu sám.

JPEG je u fotoaparátu dobrý – s vypnutým odšumováním „nepatlá“ a ostrost je tak akorát, aby nebylo přeostřeno.

Otázkou pro mnoho uživatelů možná bude „Stačí mi 16Mpx?“ Já si myslím, že ano, rozlišení kolem této úrovně vnímám jako dostatečné pro téměř jakýkoliv tisk, protože na všechno o A3 výše, kde by teoreticky už mohlo rozlišení scházet, se člověk vždy kouká z odstupu. Takže ani profesionální fotografové, kteří chtějí dělat velké výstavní zvětšeniny, nemusí vlastně více potřebovat. Výhoda vyšších rozlišení je samozřejmě v možnostech ořezu. Pokud je vám 16Mpx málo, Nikon nabízí i fullframe přístroje s 24 a 36Mpx, vybere si každý:-)

Závěr

Nikon Df je sice pojetím rozporuplný, ale velmi výkonný přístroj. Po čase stráveném za jeho ovládacími prvky mohu říci, že byť je má počáteční kritika designu na místě, na přístroj se zvyknout dá a ke konci už mi ovládání tak hrozné nepřišlo. Df je designovka pro fajnšmekry, ale nebo taky D4 za polovic. Záleží, co hledáte. Také je to vaše jediná volba, jak použít staré pre-AI Nikkory na fullframe, pokud je nechcete používat přes adaptér např. na Sony A7.

Obrazová kvalita je výborná, zejména na vysokých citlivostech. Hledáček je dostatečně velký a přesný, AF je také dobrý a na poměry FF má i dobré pokrytí scény. Live-view autofocus je pouze kontrastní, na druhou stranu i tak ostří docela použitelně rychle, byť se to nedá s AF přes hledáček srovnat.

Vysoká citlivost, dobrý AF a 5,5fps bude jistě lákat k fotografování akce a sportu, kde je ale Df limitován maximální rychlostí závěrky a „pomalou“ ergonomií s nepříliš dobrou oporou pro ruku.

Pokud ale máte rádi „focení s rozmyslem“ a pocit manuální nadvlády nad automatikou, pak naopak filozofii Nikonu Df oceníte. Stejně tak, jste-li nadšeným uživatelem manuálních objektivů (samozřejmě pouze značky Nikon, adaptéry si s F bajonetem příliš nerozumí).

Z výše napsaného plyne, že shrnutí není jednoduché. Dostáváte super foťák v trochu zvláštním balení, který ale není zrovna levný a je natolik specifický, že to jistě mnoho potencionálních uživatelů donutí hodně před koupí přemýšlet. Je to jeden z těch přístrojů, kde je vyloženě žádoucí zkusit si s ním před koupí nějaký čas fotografovat, nebo alespoň pořádně vyzkoušet u prodejce. Pokud vás jeho filozofie neodradí, dostanete přístroj, který vám bude znova a znova vyrážet dech svým obrazovým výstupem.

Přečtěte si i náš přehledný článek o nejlepších zrcadlovkách, které jsou právě na trhu. Naleznete v něm zajímavé tipy a možnosti výběru, o kterých jste ani nemuseli uvažovat. Můžete se podívat i na další recenze zrcadlovek či recenze full frame fotoaparátů obecně.

Ukázkové snímky:

(vždy uvedeno zda RAW nebo JPG, při JPG NR vyp., custom WB, RAW standardní nastavení ACR)