Fotografování světových velehor - 2. díl

Kolik jich potřebujete záleží na tom, jak fotografujete. Největším žroutem energie je jakékoliv používání živého náhledu: přesné zaostřování, natáčení videa. Pokud máte zvyk často kontrolovat své fotografie (expozice, přesnost zaostření v náhledech, prohlížení fotek ve fotoaparátu před spaním apod.), potřebujete více akumulátorů. Rovněž napájení stabilizátorů obrazu v objektivech a trochu i automatické ostření něco proudu vypije.

Pokud musíte vydržet s omezenou kapacitou akumulátorů, budete potřebovat alespoň dostatečnou kapacitu na paměťových kartách, abyste mohli udělat snímky na jistotu. Určitě si proto vezměte nabíječku i tam, kde je pravděpodobnost dobití malá. Například v Himálaji každým rokem příležitostí dobít přibývá. Globální elektrifikace pokračuje.

V případě, že je plán vaší cesty takový, že nemůžete počítat s dobíjením v horách, není dnes situace s moderními digitálními zrcadlovkami až tak zoufalá, abyste se museli vrátit k filmu. Na prvním místě je nutné po celou dobu cesty udržovat baterie v teple. V noci klesá teplota ve stanu i v místnostech do minusových hodnot. Nejlepším útulkem pro vaše baterie je proto kapsa péřové bundy na těle nebo spací pytel. Při ranních, večerních a nočních snímcích pak vkládám baterii do fotoaparátu až před vlastním fotografováním. Přes den je teplo a s bateriemi není problém.

Během letošní expedice do Horního Mustangu a na treku kolem Manaslu jsem udržel Canon 5D Mark II 25 dní na sedm akumulátorů (3ks mladší než 1 rok, 4ks staré 3 roky). Fotografoval a filmoval jsem v úsporném, výše popsaném režimu. Videosekvencemi a snímky jsem naplnil 4× 32GB. Všechny baterie jsem dobil na 100% před odchodem do hor v hlavním městě Kathmandu. Úbytek u poslední baterie byl bez používání po třech týdnech udržování v teple 10% podle vnitřního měření – tj. stav 90%.

Paměťové karty a ukládání dat

Fotografuji vše do formátu RAW a příležitostně si natáčím videosekvence ve full HD. Proto potřebuji karty 16GB nebo 32GB. Mám i 8GB karty, musí se však často měnit a přijde to vždy ve zrovna nejhorším okamžiku. Karty nosím vždy na těle. Samozřejmě platí, že čím větší karta, tím větší riziko ztráty dat, hra „vabank“. Není proto na místě debata o tom, zda značkové či neznačkové karty. Data jsou to nejcennější. Používám Sandisk. Určitě je to dobrá značka, ale jeden problém jsem letos měl. Bylo to na Kamčatce. Na jinak zcela zaplněné kartě Sandisk 32GB 60MB/s UDMA došlo k poškození dat 12 snímků, které jsem byl schopen přečíst a prohlédnout po expozici ve fotoaparátu. Později se však s nimi něco stalo. Ostatních zhruba 900 snímků je bez problému a to i včetně videa. Karta byla úplně nová. Určitě nikdy nevytahujte kartu ihned po prohlížení nebo fotografování z fotoaparátu. Abych ušetřil formátovací cykly, nepoužívám své fotografické karty k jiným účelům (přenášení dat apod.).

Od 29. listopadu 2012 vím, že hodnota snímků ze září letošního roku, hodně stoupla. Na Kamčatce došlo k explozi vulkánu Ploský Tobalčik a celé údolí, kde jsme fotografovali, je nyní pokryto vrstvami sopečného popela. Nikdo tam již podobné snímky nevyfotografuje…

Ideální je nést s sebou počítač a data z karty si vždy stáhnout na pevný disk. Na trek si ho však většinou dovolit nemůžete díky váze a riziku poškození počasím a jinými okolnostmi. Proto se spoléhám výhradně na flash karty a zatím, s tou letošní výjimkou, to vychází. Pokud budu někdy mít zrcadlovku se dvěma sloty na karty, určitě je využiji v režimu zálohování.

Musím říci, že z hlediska zálohování dat byl film o dost spolehlivější. Hlavně se bojím stále vyšší hustoty zápisu. CF karty jsou přece jenom kousek hmoty. Trend přechodu k levnějším a ještě menším SD kartám se mi z hlediska fotografování v horách, kde s sebou nemáte počítač nebo databanku, příliš nelíbí.

Musím přiznat, že jeden případ selhání svitkového filmu jsem rovněž měl. Nafocené svitky jsem nosil v batohu v igelitové tašce. Když jich je 80, je to již slušná hromada. V tašce leží jedna rolička na druhé. Fujifilm tehdy zaměnil lepidlo na zalepovacím pásku za samolepící. Dvě špulky se k sobě nešťastně přitiskly tak, že se přilepily navzájem otevírací páskou. Na letišti v Ladaku jsem musel všechny filmy vysypat z tašky při kontrole a jeden svitek se pak rozevřel. Poté jsem byl již mnohem opatrnější.

Velkou výhodou filmu v kombinaci se skenerem oproti DSLR je dlouhodobé zálohování dat, které je na zcela rozdílných médiích. Soubor nejlépe jako TIFF si zálohujete spolu s digitálními snímky na zálohovacích pevných discích, kde jsou velmi dobře přístupné tak, abyste nemuseli hledat v šanonech s filmy. Samozřejmě je tu práce navíc se skenováním. Na druhou stranu to budou asi jediné fotografie, které se po vás možná zachovají.

Přestože jsem věděl, že další noc již budeme tábořit v Concordii přímo pod touto legendární stěnou viděl jsem, že tahle perspektiva hory s mrakem výškové oblačnosti ukazuje, že se pohybujeme v nejvyšších částech pohoří Karakorum. Proto je tento snímek zajímavější než snímek fotografovaný druhý den pod stěnou širokoúhlým objektivem.

Tři kilometry vysoká stěna Gasherbrum IV byla poprvé zdolána v roce 1985 Rakušanem Robertem Schauerem a Polákem Wojciechem Kurtykou. Díky špatnému počasí tehdy vystoupili jen na severní vrchol. Ve stěně byli sedm dní. Tento výstup se stal legendou. Protože byl řídký vzduch, lezli v halucinacích. Tohle všechno se vám honí hlavou, když pozorujete stěnu hledáčkem svého fotoaparátu. Patří to k cestovatelské fotografii ve velehorách, horolezci a jejich příběhy.

Do Himálaje připravil FotoAparát.cz pod vedením Andreje Macenauera fotoexpedici „Trek okolo osmitisícovky Manaslu“ pro všechny zájemce o treking a fotografování ve velehorách. Více informací můžete najít na FotoExpedice 2013.