Test fotoaparátu Sony Alpha a7R II

Fotoaparát Sony Alpha a7R II je již druhým modelem druhé generace fullframe bezzrcadlovek od Sony. Prvním je konstrukčně podobný přístroj Alpha a7 II.
a7R II se však odlišuje, a to zejména novým senzorem – 42MPx BSI CMOS. Navíc má také možnost nahrávání 4K videa a v neposlední řadě vylepšený AF. Mají se zrcadlovky bát?

V roce 2013 představená dvojice fotoaparátů a7 a a7R tak trochu zamíchala kartami na trhu s fotoaparáty. Zejména druhá zmíněná totiž nabízela rozlišení blížící se hodnotám ze světa středoformátu (v té době aktuální Pentax 645D kupříkladu nabízel 40MPx) a přitom nebyla o moc větší, než fotoaparáty třeba systému m4/3. Sice se trh neotřásl v základech a lidé nezačali odhazovat své DSLR do kanálu, byla to ale změna a bylo jasné, že s touto kategorií bude třeba do budoucna počítat.

Jednou z věcí, která původní a7R bránily „v rozletu“ byly četné dětské bolístky a nevychytané mouchy nového systému a také nedostatek nativních objektivů.

Nyní jsme se posunuli v čase o dva roky a v portfoliu Sony o jednu generaci. Jaká je situace teď? Sony Alpha a7R II – a to je třeba říci rovnou na začátku – na většinu stížností uživatelů skutečně reaguje a stává se tak dobrým příkladem toho, jak to vypadá, když výrobce naslouchá uživatelům. Povíme si o tom více dále.
Co se týče objektivů, přibylo hned několik nutně potřebných ohnisek. Některé objektivy však stále chybí (cokoliv pod 16mm nebo nad 240mm, světelné zoomy F2.8, či třeba víc objektivů nižší cenové třídy pro méně náročné uživatele…)

(Také bychom měli hned zkraje uvést, že autor textu sám používá a7 první generace. To neznamená, že recenze nebude nestranná – znamená to jen, že se na a7R II podíváme z praktického hlediska uživatelského a že veškerá případná kritika nebude zaviněna nadržováním DSLR:)

Specifikace

…aneb abychom věděli, o čem je řeč.

Co je nového?

Pokud jste četli naši recenzi a7 II od Karla Omese, víte o konstrukci a ovládání téměř všechno. Nyní se tedy zaměříme na praktické zkušenosti s novinkami, které a7R II přináší oproti a7R a jak je hodnotím.

Držení, ovladače

První věci, které si všimnete, je větší grip a rozdílné umístění spouště. Grip má na jednu stranu skutečně pevnější úchop, na druhou stranu už je držení bližší zrcadlovce (Mark I má uvolněnější držení „jako dálkoměr“ či spíše mechanická SLR). Zda je to dobře nebo špatně nechám na vašich preferencích. Za sebe to vidím jako plus s většími a těžšími objektivy, mínus pro krátké a lehké objektivy, u kterých mi uvolněné držení přístroje a spoušť na horní straně těla vyhovují.
Změna souvisí i s nabobtnáním rozměrů a váhy (127 × 96 × 60 mm / 625g), pro které je daný způsob držení už asi vhodnější.
Změnily se i rollery, nyní jsou tradičního „ozubeného“ typu místo původních kovových válečků. Přední se přestěhoval na špičku gripu. Jdou trochu více ztuha a hůře se nahmatají. Spoušť videa je také umístěná poněkud nešťastně: na jednu stranu ji nezmáčknete omylem, na druhou stranu ji nezmáčknete ani schválně:-)
Dále však už je třeba jen chválit. Z programovatelného tlačítka na horní straně přístroje jsou teď dvě a navíc daleko větší. Tlačítko „C2“ na původní a7R na zadní straně přístroje se tak nyní posunulo v číslování na „C3“ a ze zcela nepraktické poloze za ostrou hranou hned u hledáčku se posunulo níže a hrana je zešikmená, takže už není problém ho nahmatat. To je dobře, protože slouží k přibližování fotek.
Podobně se posunulo i tlačítko „menu“.
Novinkou je pak tlačítko aretace voliče režimů.

Jinak je vzadu vše při starém. Jen pravé směrové tlačítko není „WB“ ale „ISO“. Je to proto, že WB je nyní defaultně nastaveno na novém tlačítku nahoře a přesunutím ISO na jeho pozici se uvolnilo ovládací kolečko, na kterém bylo ISO u minulého modelu (což bylo trochu nepraktické, protože se moc snadno otáčelo).
Tohle vše je ovšem jen stav po vytažení z krabice. Všechny tlačítka „C“ jsou programovatelná, stejně jako čtyřsměrný volič i s prstencem a potvrzovacím středem.
Z pohledu úrovně kustomizace, je to na jedna s hvězdičkou.

Co se týče pocitu z přístroje, je dost odlišný od minula. Za prvé je tloušťka a váha znát. Ne, že by to byla nějaká hrůza, někdo má těžší přístroje dokonce raději. Pouze musím konstatovat, že u takto kompaktních přístrojů je poznat podobný rozdíl více, než mezi dvěma DSLR. K jinému úchopu už jsem se taky vyjadřoval.
Co se hodně změnilo je pocit solidnosti. Máte pocit, že přístroj je z kamene. Nic se nehýbe, nepruží, není volné. Minulá generace měla křehčí „feel“. Jistě tomu pomáhá i pevnější bajonet, který je nově celokovový a aspoň ve srovnání s mým kusem a7 v něm nasazený objektiv méně „plave“.
Možná k celkovému pocitu solidnosti přispívá i nová povrchová úprava – matný, zdrsněný povrch asi prostě tak nějak patří k profi přístrojům více, než hladký a lesklý.

Technické novinky

Nový je samozřejmě senzor.

Jedná se o 42MPx fullframe CMOS a pozor, jde o BSI. Co je to technologie BSI jsme si řekli už v tomto článku. Ve zkratce to znamená lepší citlivost na světlo při stejném rozlišení, díky větší světlocitlivé ploše každé fotodiody. Zajímavostí je, že je to první senzor takové velikosti, který ji využívá. Dosavadní rekord byl APS-C (Samsung NX-1).

Jak si senzor stojí se podíváme dále. Oproti 36MPx jde spíše o kosmetický nárůst rozlišení, ale je tu.

Viditelný je ale nárůst maximální citlivosti. Ta je možná trochu optimisticky vyšší hned o dvě clony – ISO 102400. Samozřejmě mezigenerační snížení hladiny šumu o dvě clony je nesmysl.

Novinkou je pak 4K video, které zatím uměla jen a7S a ani ta ne na kartu. Oproti a7R také přibyl modernější XAVC S formát a přístroj zvládá bitrate až 100Mbps.

Další novinkou oproti a7R je stabilizace. Stejně jako a7II jde o stabilizovaný senzor, který dokáže spolupracovat se stabilizací v objektivu. Bohužel jsme neměli oba přístroje druhé generace najednou, abychom poměřili, zda je novější a7R II skutečně lepší, nebo ne. Měla by být pětiosá s efektivitou 4.5EV. Systém je jednoduchý – pokud použijeme stabilizovaný objektiv, má senzor na starosti 3 osy a objektiv 2. Pokud použijeme systémový nestabilizovaný objektiv, má systém v těle na starosti všech 5. V případě nesystémového objektivu stabilizace funguje také, ale je třeba jí manuálně nastavit ohnisko a systém pracuje se sníženou účinností, jen ve 3 osách.

Oproti a7R je zde i nový hybridní systém ostření CAF + PDAF s 399 body, slibující odezvu na úrovni zrcadlovek. Z první generace měla tento systém jen a7, ovšem v mnohem jednodušší formě a žádný rychlík to zejména v AF-C či při nižší hladině osvětlení nebyl. a7R II je na tom mnohem líp. Ostření je fakt svižné a změna v AF-C a sledování patrná. Níže vidíte rozložení PDAF bodů. Pomáhá i zvýšená rychlost čtení ze senzoru.

Při používání jistě oceníte i vyšší rozlišení hledáčku i displeje. U EVF navíc došlo i k zvýšení zvětšení (na 0,78×), subjektivně se snížil lag a přibyly Zeissovy antireflexní vrstvy T*.

Možná nejzbytečnější bolístkou předchozí a7R byla absence možnosti elektronické první lamely závěrky. Závěrka dost kopala a v kombinaci s 36MPx pak často nastával problém s pohybovým rozostřením na středních expozičních časech. a7R II situaci napravuje a ještě přidává bonus – kromě možnosti elektronické první lamely je zde i možnost kompletně elektronické, zcela tiché závěrky po vzoru a7S. Údajně by měla mít rychlejší odečítání pro potlačení tzv. „rolling shutter“ efektu. Že situace při pohybu ale stále není ideální můžete vidět na fotkách níže (1× rotující objekt a 1× panning):

Novinkou je také životnost závěrky až 500 000 cyklů.

Nová závěrka také zvládá synchronizaci s bleskem až do 1/250s (místo 1/160s).

V Sony se také konečně probudili, co se týče funkce Automatické ISO. Tak, jako konkurence již po léta umožňuje i v těch nejnižších modelech, i a7R II konečně umí natavit limitní čas závěrky při ISO „Auto“. Pokud jste chtěli v minulých generacích nechat ISO na automatice, ale mít pod kontrolou kromě clony i čas – aby nebyl moc dlouhý – museli jste do režimu „M“ (manuál s auto ISO je na druhou stranu ne často vídaná funkce). Pokud jste zůstali v „A“, systém při nižší hladině světla tvrdošíjně držel 1/60s, což není zrovna praktický expoziční čas. V „S“ zase otvíral clonu až na maximum. To už je naštěstí minulostí a vy si držený čas můžete nastavit sami. Třeba na 1/250s, nasadit „pětatřicítku“, zapnout ISO „Auto“ a hurá fotit hemžící se lidi a starat se jen o clonu.

Další zbytečně chybějící funkcí u starších modelů byla nemožnost vyzvětšovat si při prohlížení hotovou fotku přesně do bodu zaostření. Vždy se přiblížila na střed (kam ne vždy ostříme). Nyní je to napraveno a po stisknutí tlačítka lupy se fotka přiblíží do místa, kde byl vybrán ostřící bod.

Zmiňme také hlubší buffer (23 snímků místo 15)

Co se nezměnilo a mělo?

1) Komprese RAWů.
Zbytečné omezování schopností přístroje, které způsobuje místy viditelné kompresní artefakty i u fotek z RAWu, hlavně po zesvětlování či na kontrastních hranách. Je to v kontextu olbřímího rozlišení i dynamického rozsahu kosmetický detail, ale zcela zbytečný. Sony už uvedlo, že o tomto problému ví, takže se snad můžeme těšit na nápravu v některém z upgradů firmware (pro starší řadu také, moc prosím!).
*Aktualizace 15.9.: Sony ohlásila nový firmware s nekomprimovaným RAWem pro modely a7R II a a7SII „a další fotoaparáty“. Nechme se překvapit, které tento update nakonec dostanou a jak to obrazovou kvalitu a práci se soubory nakonec zlepší. Tisková zpráva je k nalezení zde.

2) Přecitlivělý senzor oka.
Ze svého NEX 3 jsem byl zvyklý využívat výklopný displej pro focení „á la TLR“, tedy fotoaparát pověšený na krku na napnutém popruhu a zapřený o tělo, sledujíce ho shora (dokonce jsem si kvůli tomu na displej foťáku přidělal otevírací šachtu). To u a7 (a vůbec u všech bezzrcadlovek Sony s výklopným displejem + EVF) nešlo. Spínač zapne hledáček už při přiblížení čehokoliv na 9cm! Vzhledem k tomu, že vyklopený displej přečnívá cca o 5, musíte držet fotoaparát aspoň 4cm od těla či čehokoliv jiného. a7R II se v tomto chová stále stejně.

3) Baterie.
NP-FW50 je stálice bezzrcadlovek Sony. Na jednu stranu je fajn, že baterky ze svého úplně prvního NEXe stále použiji ve vlajkové lodi výrobce o pět let později… ale očekávat od baterie původně určené pro amatérský APS-C kompakt s 14MPx, který nemá hledáček, má nižší výkon procesoru, nižší rozlišení displeje a natáčí maximálně HD video, že utáhne podobné „monstrum“, byl od výrobce asi přílišný optimismus. Výdrž na jedno nabití je 290 snímků (dle standardu CIPA). U menších přístrojů typu a5100 vydrží stejná baterie na 400 snímků (CIPA). Ani to není zrovna moc, ale je to viditelný rozdíl. Pro srovnání: Canon EOS 5DS má výdrž na jedno nabití 700 snímků (CIPA). Výdrž a7R II lze maličko protáhnout nepoužíváním hledáčku, který žere více, než displej… ale to jaksi jde proti ergonomii přístroje.
Myslím, že když si někdo pořídí přístroj za 90 000,– tělo, investice do nové nabíječky a páru rezervních baterií už ho neporazí. Naštěstí existuje battery grip (Sony VGC2EM), který výdrž zdvojnásobí.

4) Nemožnost převádět RAW ve fotoaparátu.
Možná se to zdá jako zbytečná funkce, ale nutí mě to fotografovat v RAW+JPEG když potřebuji nějakou fotku hned (RAW si totiž nikdy neodpustím:-)

5) Delší zapínání přístroje.
Popravdě se zlepšilo. Sony tvrdí, že o 40%. Proč se ale moderní přístroj musí zapínat asi vteřinu a půl je mi záhadou. Kvůli slabé baterii ho mezi focením vypínám a když se pak náhle něco děje, než se zapne, může to být pryč. Určitý lag nastane i při zvětšování prohlížené fotky rovnou na 100%. Ale možná je to jen prvotním firmaware.

6) Trochu zmatené menu.
Naučit se v tom dá, ale například nastavení videa rozházené na několik karet není dobrý nápad. Od minula se menu nijak nevylepšilo, což je škoda.

Shrnutí novinek:

Oproti a7R jde o zlepšení na všech frontách – společnost Sony zachovala filozofii přístroje, která ho odlišuje od konkurence, ale vyslyšela největší stesky uživatelů předchozí generace a přidala i věci navíc. Několik mínusů pořád ještě zbylo, ale který přístroj na trhu žádné nemá, že?
Méně patrnou změnou je rozdíl v produktové strategii mezi první a druhou generací „á sedmiček“. zatímco a7 a a7R byly přístroje, mající výhody vůči sobě vzájemně (a7R – vyšší rozlišení, celokovová konstrukce; a7 – možnost elektronické 1. lamely, pokročilejší AF a rychlejší sériové snímání), u druhé generace to neplatí. a7R II zkrátka umí všechno to, co a7 II, ale ještě něco navíc + má nejen vyšší rozlišení, ale o generaci novější senzor.

Ovládání a menu:

Dovolte mi ušetřit si práci a říci jen, že ovládání je stejné, jako u již recenzované a7 II. V menu pak přibyly v podstatě jen položky týkající se 4K videa a dalších nových funkcí. Abychom se nezdržovali, odkážu zájemce o popis ovládání na patřičnou kapitolu recenze a7 II.

To samé platí o ovládacích prvcích na těle, které již dobře popsal kolega Karel Omes v článku výše.

Fotografické testy:

Testy jsou vyhotoveny na základě JPEG v nejvyšší kvalitě a RAWů převedených v RawTherapee při použití výchozího nastavení.

Šum a citlivost

Tradičně se nejprve podíváme na šum při všech citlivostech. Zopakuji, že a7R II má předpoklad být v tomto směru dobrá díky technologii BSI.

Ač se revoluce nekoná, fotoaparát je v tomto směru skutečně velmi dobrý. Směle se může srovnávat s nejlepšími ve své třídě. Oproti dnes běžným senzorům má však vyšší rozlišení. Jinými slovy – zvýšení rozlišení šum nezvýšilo, ale technologie BSI také neznamená výrazné zvýšení laťky. Pokud bych měl úroveň šumu srovnat s nedávno testovaným 50MPx EOSem 5DS, musím konstatovat, že je u Sony o něco nižší. Na druhou stranu je o něco nižší i rozlišení.

Do ISO 3200 je šum zcela zvladatelný, ISO 6400 vyžaduje péči a teprve ISO 12800 bych nedoporučoval pro důležité snímky. ISO 25600 je poslední citlivost, při které je na fotce viditelná nějaká úroveň detailů. Jedná se podle všeho o poslední hardwarovou citlivost, další dvě – ISO 51200 a 102400 jsou už softwarové spíše na parádu.

Srovnání jsme dělali s vypnutým odšumováním v JPEG. Jak nastavení této funkce do výsledku zasáhne, vidíte zde:

Pokud vás zajímá, jak si stojí a7R II proti „obyčejné“ a7 II, podívejte se níže. Bohužel jsme neměli oba přístroje zároveň, ale to nevadí. Měli jsme a7 první generace, která s a7 II sdílí snímač i procesor.

Detaily, kresba

Co se u 42MPx přístroje nachází další v pořadí naší zvědavosti je jistě úroveň detailů. Fotoaparát jsme měli zapůjčen s objektivem Zeiss 55mm F1.8, který by měl patřit k nejostřejším sklům systému.

Kresba je znamenitá, úroveň detailů parádní.
42MPx bez low-pass filtru umožňuje zaznamenat skutečně velmi jemné detaily, objektiv je dodává v dostatečném množství. Oproti 36MPx je však rozdíl v množství detailů malý – ostatně ale i oproti 50Mpx:-)

RAW vs JPEG

Testy výše jsme posuzovali podle RAWů. Jek je na tom JPEG vidíte níže:

Odšumování i doostřování je poměrně „humpolácké“. Detailů není vyloženě méně, ale nejsou podány tak jemně, jak by mohly být. Po šumu zůstávají hranaté hrudky. Uvidíte to však až po značném přiblížení.

Vyvážení bílé

Tady by měli u Sony trochu zapracovat. Už jsem viděl fotoaparáty s daleko lepší funkcí AWB. Sony a7R II se nechá snadno zmást jednobarevnou scénou (les), na druhou stranu nesrovná správně barvy pod žárovkovým osvětlením. WB tak doporučuji hlídat a naučit se pracovat aspoň s přednastavenými režimy. Funkce vlastního nastavení (v Kelvinech i změřením) však nechybí.

Dynamický rozsah

Dynamický rozsah je podle nezávislého měření DxO 13.9EV. Minulá generace měla naměřeno 14.1 EV, což není rozdíl (otázka je, zda nejde jen o odchylku při měření).

Kontinuální ostření

Zde došlo k viditelnému zlepšení. Nejlepší DSLR mají pořád ještě náskok, ale běžné přístroje pocitově už ne. Exaktní měření jsem neprováděl, ale podívejte se na ukázku z běžné scény – rychlejší chůze proti fotoaparátu:

Objektiv – optické klady a vady

Objektiv je skutečně velmi dobrý, ale neznamená to, že je prost všech vad.

Nejvíce patrné jsou asi chromatické aberace – na otevřené cloně dost patrné, objevující se i v bokehu. Mizí po zaclonění, ale skutečně se jich zbavíte až někde při F5.6.

Na plnou díru si můžete všimnout i mírné vinětace.

Jinak jsem byl ale s objektivem nad míru spokojen. Chybějící stabilizace obrazu přestala být po uvedení druhé generace a7 problém a zbývá tak jediný – cena.

Fotografové nejsou zvyklí dávat za 50mm objektiv 25 000,–. A už vůbec ne za objektiv se světelností F1.8. Pokud se podíváte na všechny DSLR systémy, objektiv 50mm F1.8 patří k nejlevnějším a dostanete ho do 5 000,–. Dokonce objektivy o světelnosti 1.4 bývají levnější.

To je ale chybná úvaha – tohle není obyčejná padesátka. Na DSLR se obvykle opticky jedná o nesymetrický dvojitý Gaussův objektiv. To je prastarý, byť osvědčený recepis na opticky dobrý a výrobně laciný objektiv. Ale i ve světě DSLR už tento typ objektivů zřejmě naráží na své limity a výrobci ho nahrazují komplexnějšími – a dražšími – konstrukcemi. Pokud se podíváte na Sigmu 50mm F1.4 Art, s cenou 20 000,– také nenaplňuje představu „laciné padesátky“. Pokud půjdeme dál k Zeissovu Otusu 55mm F1.4, dáme za manuální (!) padesátimilimetrový objektiv 86 000,–. Sony Zeiss ZA 55mm F1.8 se řadí do stejné rodiny pokročilých, opticky komplexních padesátek, jen o něco horší světelnost je zde daní za kompaktní rozměry (Sigma i Otus jsou velké objektivy pro velké foťáky).

Celkově však považuji cenu objektivů Sony FE za jednu z největších vad systému. Co se týče počtu, situace se zlepšuje, ale chybí zde třeba právě levné objektivy. Výrobce láká např. u těla a7 první generace sloganem „fullframe pro každého“, což s cenou lehce přes 30 000,– ve výprodeji může být s trochou nadsázky pravda… ale tak nějak zapomněl uvést, že kromě 28–70mm F3.5–5.6 a 28mm F2 jsou všechny objektivy dražší, než DSLR alternativy. A upřímně, pokud neplánuji nic kromě základní 28–70 pořizovat, je fullframe fotoaparát jen vyhozenými penězmi.

U a7R II však tento argument ztrácí na relevanci – a7R II už není „fullframe pro každého“, ale nástroj pro profíky, který stojí nemalé peníze. Kdo dá 90 000,– za tělo, na objektivech šetřit nebude (či přesněji – neměl by). A je nutno uznat, že objektivy Sony FE stojí za to a neudělají 42MPx senzoru ostudu. Snad jen s výjimkou Sony 28–70, kterou k tělu nedoporučuji. V galerii na konci článku máte v galerii jednu fotku z této kombinace.

Pokud chcete základní zoom, vezměte spíše 24–70 F4. Kresba je malinko lepší. Ale a7R II je i tak spíše tělo pro pevná skla. Dobře hodnocený je ale třeba i zoom 16–35mm F4.

Video:

Video je možné točit v rozlišeních 3840 × 2160 (30p, 25p, 24p), 1920 × 1080 (60p, 60i, 24p), 1440 × 1080 (30p), 640 × 480 (30p). Fotoaparát natáčí volitelně buď z celé šířky čipu, nebo ze Super-35mm cropu.

Fotoaparát podporuje nový XAVC S formát a přístroj zvládá bitrate až 100Mbps.

Záznam ve všech rozlišeních lze (oproti a7S) ukládat přímo na kartu. Potřebujete však standard UHS-III, pokud chcete zapnout nejvyšší kvalitu.

Musím se přiznat, že jsem vyrazil testovat fotoaparát do plenéru kapku nepřipraven – maje u sebe pouze karty rychlostní třídy UHS-I. Testovací video je tedy „pouze“ FullHD v AVCHD.

Uvidíte na něm, jak fotoaparát v záznamu přeostřuje (rychlost nastavena na „pomalu“). Hybridní autofokus opravdu pomáhá.

Sony však situaci s ukázkovým videem zachránilo tím, že 4K záznam samo nabízí ve svém kanálu na YouTube. Můžete si ho pustit níže. Pokud nemáte 4K monitor (jako já), ještě níže přikládám framegrab v plném rozlišení.

Dodejme také, že přibyla možnost slow motion videa (120fps při 720p).

Galerie ukázkových snímků:

Vše JPEGy přímo z fotoaparátu. Nejvyšší kvalita, vypnuté odšumování, režim obrazu standardní.

Závěr

Je Sony a7R II onen dlouho očekávaný zabiják zrcadlovek?
Ne. Ale ne proto, že by se samotný přístroj se zrcadlovkami nemohl měřit. Může, má oproti nim své výhody i nevýhody, ale je to přístroj, který ocení i pracující profesionál. V některých ohledech dokonce konkurenci v podstatě nemá, a to nemluvím jen o váze a rozměrech. Třeba kombinace ultra vysokého rozlišení fotografií (42MPx) i videozáznamu (4K) je kombo, které momentálně jinde nenajdete. Konkurence z řad zrcadlovek vždy umí jen jedno z toho, ale ne obojí.
Tak proč tedy nevidíme profesionální fotografy houfně zahazovat své Canony a Nikony a nahrazovat je tímto povedeným fotoaparátem?
Důvodem je možná i ona fotografická hrdost, znáte to: „Sony? Ty snad dělaj televize a empétrojky, ne? Já chci foťák!“.
Hlavní problém však je, že koupí podobného fotoaparátu nekupujete jen tělo, ale investujete do systému. A ten se nemůže rovnat tomu, co momentálně nabízí Canon, Nikon, Pentax ale i Sony se svým systémem A. Kde je ultraširoký objektiv pod 16mm? Kde jsou profesionální telezoomy nad 200mm? Kde je 24–70 F2.8? Kde je amatérská laciná padesátka? Kde je sada pevných objektivů s F1.4 – 24mm, 50mm, 85mm (kromě 35mm, který existuje)? A to jsou jen objektivy…
Systémy současných DSLR se vyvíjejí a rozšiřují desítky let (Nikon F od r. 1959, Pentax K od 1975, Sony A (Minolta) od 1985 a Canon EOS od 1987). Navíc všechny vycházejí z kinofilmu a obsahují tak mnoho fullframe objektivů zaměřených nejen na profíky, ale i amatéry (35mm formát byl na rozdíl ode dneška amatérský). Koupí ať už FF nebo APS-C těla se tak uživateli otvírá celá škála objektivů a příslušenství, protože firmy si drží zpětnou i dopřednou kompatibilitu celá léta.
Sony FE sice vykročil dobře, ale tato výhoda mu chybí. Dokud například Nikon nepředstavil současný moderní objektiv AF-S 20mm F1.8, nebylo to tak, že by jeho uživatelé neměli přístup k pevné dvacítce – zkrátka stále prodával dvacet let starý model 20mm F2.8.
Dalším problémem je podpora ostatních výrobců – Tamron, Sigma, Tokina, všichni mají desítky let praxe ve vývoji a výrobě SLR objektivů, ale pro bezzrcadlovky objektivy téměř nevyrábí – znamená to další (drahý) vývoj a dokud nebudou tyto masově rozšířené, zkrátka se to nevyplatí.
Je jasné, že se tato situace lepší. Ale zatím je to stále podle mě největší nevýhoda bezzrcadlovek (nejlépe to má podchycen asi systém m4/3, který je pojat jako otevřený standard a vyrábí tak pro něj více výrobců).
Pokud si však ze současné nabídky vyberete a víte, že vám to či ono nebude chybět (nebo ne moc), pak není co řešit. Sony A7R II je špičkové tělo a systém Sony FE zahrnuje několik možná nejlepších objektivů ve své kategorii.
Musím také zmínit možnost použití adaptérů – takový LA-EA4 od Sony vám z a7R II udělá v postatě SLT zrcadlovku a otevře vám svět objektivů Sony A v plné šíři. Nesmí vám ovšem vadit bachratý adaptér, ztráta světelnosti, omezení plochy AF na 15 bodů nahloučených v prostředku a samozřejmě další investice.
Další adaptéry pak umožní použití AF objektivů Canon EOS (ovšem rychlost AF se nemůže ani u těch nejlepších adaptérů rovnat zrcadlovkám, u některých adaptérů je pak „autofocus“ spíše vtip). V neposlední řadě existují adaptéry na všechny systémy manuálních SLR.

Shrnutí: Výborné tělo mladého, ale perspektivního systému. Od minula se zbavilo dětských nemocí a přináší několik unikátních vlastností. Je to skutečně profesionální fotoaparát.

Přečtěte si i náš přehledný článek o nejlepších bezzrcadlovkách, které jsou právě na trhu. Naleznete v něm zajímavé tipy a možnosti výběru, o kterých jste ani nemuseli uvažovat. Můžete se podívat i na další recenze bezzrcadlovek či recenze full frame fotoaparátů obecně.