Fotografie týdne ve FotoGalerii - 1. pololetí 2009

23. 3. 2009

Tomáš Pauko (Tomasp): Navždy spolu

Po práci som sa rozhodol si ísť trošku prevetrať hlavu do prírody. Určite to poznáte. Keď máte všetkého nad hlavu a chcete vypadnúť niekam kde je pokoj od všetkého. Vyrazil som na jazero Bowyer´s water, neďaleko od Fisher´s Green. Obe časti patria pod Lee Valley – súhrn jazier a riek, ktoré sa tiahnu od Cambridge až do Londýna. V ten deň bolo svetlo celkom oničom, tak som ani nedúfal, že niečo pekné nafotím. Sadol som si na kraj jazera. V tú dobu tam bolo dosť vela mladých labutí. Ľudia ich tam chodia kŕmiť, takže akonáhle som si sadol, všetky priplávaly ku mne a čakali, čo im hodím pod zub. Boli tam blízko, že som ich mohol chytať za krky. Po chílke zistili, že nič nemám, tak sa vzdialili a začali starať o seba. Niektoré si umývali pierka, iné plávali niekde inde. Z ľavej strany som videl slnko, takže fotiť tým smerom som ani náhodou nemohol. Teda mohol, ale o siluety vtákov som nemal záujem. Vlastne o fotenie labutí som nejak nemal záujem. Myslel som si, že už mi nedokážu predviesť niečo, čo by som ešte nevidel. Viac ako tých labutí som si vychutnával zapadajúceho slnka. Oči som mal zatvorené a pomaly som už aj zaspával. Sem tam som ich otvoril a skontroloval či okolo seba mám všetkú výbavu čo som si so sebou priniesol, že či ma už niekto neokradol. Zrazu som počul nejaké čudné zvuky. Obzrel som sa na pravo a videl som tam dvoch teenagerov – mladé labuťky, ako sa okolo seba začali krútiť. Schmatol som foťák a fotil kolko dalo. Čím viac toho nafotím, tým bude lepšie. Aspoň bude z čoho vyberať. Vlastne… na pár sekúnd som sa aj zabudol a len som ich sledoval. Krásny zážitok. Celé to trvalo okolo 45 sekúnd. Fotené tak isto z ruky, na statív by aj tak nebol čas.

30. 3. 2009

Petr Bambousek | www.orchidej.com: U vytržení

Na pobřeží Atlantiku v Gambii se vždycky najde něco k snědku. Byla si toho vědoma i koliha, kterou jsem pozoroval asi na vzdálenost 60 metrů. Protože se pomalu blížila po pobřeží směrem ke mně, využil jsem toho a zaujal svou oblíbenou fotografickou polohu – vleže. Koliha se blížila a pár metrů ode mě objevila vyplavenou mrtvou rybu. Odehrávalo se přede mnou nádherné divadlo. Koliha dostala zálusk na maso ukryté za skřelemi a začala vláčet rybu po pobřeží. Stoupala si na špičky, obracela ji a zvedala do výšky. Nakonec se jí to povedlo, dostala se k pochoutce a uletěla. Vyplašil ji totiž svým příchodem domorodec, který se u mě zastavil a když zjistil, že fotím ptactvo, pochvaloval si: „…lots of birds around.“ V Gambii probíhalo focení přesně podle schématu: objev ptačího druhu – 5 minut fotografování – domorodec – žádný ptačí druh – žádné fotografování.

6. 4. 2009

Jan Veber: Nestříkej !!

Tenhle snímek se mi podařilo udělat v letošním roce při naší první cestě do Afriky, konkrétně v Tanzanii, kde jsem hledal především naše zimující evropské vlhy pestré, ale jak už to tak bývá – člověk míní, příroda mění. Nebudu vás dlouho napínat – všichni, kdo byli v Africe, vlhy viděli, jenom já ne.
Každý den jsme s naším vynikajícím průvodcem Rogerem projížděli nádhernými přírodními perlami severní Tanzanie jako jsou Lake Manyara, kráter Ngorongoro nebo Tarangire a samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít ani Serengeti. Už při vyslovení toho jména každému, kdo byť jen trochu miluje přírodu, naskakuje husí kůže a ani my jsme nebyli výjimkou.
Po několika desítkách kilometrů od brány národního parku Serengeti, který byl druhou zastávkou našeho afrického putování, nás Roger upozornil na několik aut stojících u cesty. „Podle všeho tam jsou lvi,“ říká s klidem, kdežto mně začíná tlouct srdce přece jen rychleji. Ještě jsem na vlastní oči neviděl tolik lvů ve volné přírodě, aby mne pohled na tato impozantní zvířata ponechal v klidu. Zastavujeme v řadě za posledním autem a sledujeme pár lvů odpočívajících nedaleko cesty. Tiše závidím těm štastnějším kolegům, kteří stojí v otevřených střechách či v otevřených oknech aut před námi. Závěrky jejich fotoaparátů slyším až sem. Roger chce předjet ostatní a stoupnout si dopředu. „Nene, počkáme“, šeptám mu. Je čas a není kam spěchat. Jako na povel začínají ostatní řidiči startovat a pomalu odjíždějí. Roger se sune krok co krok na jejich místo, nechceme lvy ani v nejmenším vyplašit, ale jak jsem zjistil už předešlého dne, zvířata jsou tady na pohyb aut opravdu zvyklá a jen tak něco je nevyvede z míry. Musím ještě předeslat, že je tady striktně zakázáno vystupovat z aut mimo pikniková místa a fotografovat venku mimo ně. Stalo se již bohužel několikrát, že se z auta mírumilovně vyhlížející a líně povalující kočka ve zlomku vteřiny stala tou opravdovou divokou šelmou a neštěstí bylo dokonáno.
Tak konečně i já dělám své první snímky lvů. Je to opravdu zvláštní pocit a najednou vůbec nevím, co si s tou nádherou přede mnou mám počít. Stojím a koukám na tu krásu. „Prší“ šeptá mi Maruška a Roger se ptá, zda pojedeme, když začalo pršet. Snad nějaký šestý smysl nebo už tolikrát naplněná slova o vrabci v hrsti mne přinutila ještě počkat. Na auto už bubnují solidní kápance jarního tanzanského deště a my jen zatahujeme střechu. Vysouvám teleobjektiv oknem a sleduji, jak se lvi před námi protahují, chodí kolem sebe a třou se o sebe navzájem. „Budou se pářit“, šeptá mi Roger a já s napětím sleduji v hledáčku počínání těch překrásných šelem. Stojíme bohužel dost blízko na můj dlouhý teleobjektiv 500 mm a popojíždět nechci. Co kdybych tím všechno pokazil? Lev se zmocnil své družky a řve u toho, až mi běhá mráz po zádech! Vždyť na vlastní oči, ještě zprostředkovaně přiblížené teleobjektivem, vidím to nádherné přírodní divadlo. Mačkám spoušť a teprve po několika snímcích se mi do hlavy vrací něco jako klid, ale nevím, jestli se to takhle dá popsat. Během několika vteřin je po představení a lvice zůstává ležet v trávě. Ve skle teleobjektivu vidím zřetelně kapky deště. Co kdybych… nastavení dlouhé expozice je dílem okamžiku a v uších mi zní Liborova slova: “draku, koukej přivézt něco jinýho než všichni.“ Lvi se znovu páří a ke vší smůle ještě blíž než poprvé. Na displeji však vidím, že ten dlouhý čas závěrky byla správná volba. Tenhle milostný akt byl ještě kratší než ten předešlý a lev, který u toho ale řval stejně intenzivně jako poprvé, si sedl za lvici. Pršelo opravdu hodně a i na něj už to bylo zřejmě moc. Najednou otočil hlavou ke straně a já už věděl, co bude následovat.
Namířil jsem rychle objektiv na jeho hlavu a instinktivně zmáčkl spoušť. Fotoaparát zarachotil v sérii snímků do ticha africké přírody. Chvatně prohlížím získané snímky. „Mám to!“ křičím na celé kolo a objímám Marušku i Rogera. Mám z té fotky velikou radost a oba ji sdílejí spolu se mnou. Lvi se zvedli a pomalu odkráčeli kousek dál do buše. Třeba chtěli být opravdu sami a už měli dost pokřikování těch šťastných bláznů, kterým se povedlo je vyfotit.
Nemohu tady ovšem nepoděkovat Ondrovi Prosickému, kterému jsem snímek po návratu poslal jen tak pro radost a podle jeho rady jsem fotografii upravil co do kontrastu a ostrosti. Vím, že ten snímek není dokonalý, chtělo to kolem trochu více místa, ale jak už jsem předeslal výše, s pevným sklem v okně stojícího auta v ten moment opravdu nešlo dělat víc. Výsledek už jste všichni viděli sami a zvolili jste jej jako „Foto týdne“ tady na FotoAparátu.cz, za což vám všem ještě jednou moc děkuji. Fotím především pro radost kterou lidem dělají mé fotografie. A když ji mají, je to velký kus štěstí mého života.