Černobyl a Covid mají řadu společných rysů. Reportáž z okolí jaderného reaktoru v Černobylu a přilehlého města Pripjat na Ukrajině z roku 2010. K jaderné katastrofě v Černobylu došlo v době komunismu 25. a 26. dubna 1986. Důsledky budou přetrvávat další desítky let. Dnes se z Černobylu stala podivná turistická atrakce. Fotografie a video z ruky bylo s Canon EOS 5D Mark II a objektivy Canon 24-70mm f/2,8 a Canon 16-35mm f/2,8.
Každá katastrofa je vždy výsledkem řetězce selhání. Na začátku je to odvaha přiznat. První reakcí bývá snaha věci zatajit, což ve výsledku vždy vede k mnohem horším důsledkům. Rozdíl mezi Covidem a Černobylem je ten, že Covid se bezprostředně dotýká každého z nás a na Černobyl jsme se dívali z dálky. Epidemie Covidu jednou skončí stejně tak, jako vybuchlý jaderný reaktor dnes zakrývá gigantický sarkofág. Otázkou je, jak moc se lidé z katastrof poučí. Překotný rozvoj technologií jako umělá inteligence, genové manipulace, internetové monopoly a mnohé další jsou určitě velkými riziky.
27. listopadu 2010, kdy jsem se vydal z ukrajinského Kieva s podivným zájezdem jako člen skupiny západních turistů do Černobylu, byl nevlídný den: zataženo, poletoval sníh. V otlučeném autobuse jsem byl se svými kamarády, rumunským inženýrem Alinem a Zdeňkem, který dělal v závodě na jižní Ukrajině personálního šéfa. Spolu s námi dalších osm turistů ze západní Evropy, kteří cvakali mobily. Na hranici zamořeného území k nám přistoupil Ukrajinec v „maskáči“, který již tehdy objevil potenciál této „atrakce“.
Jaderná elektrárna v Černobylu v roce 2010, Ukrajina
Blok IV jaderné elektrárny s poškozenou střešní konstrukcí reaktorové haly je vlevo
Pamatuji si, že v době katastrofy bylo v Čechách krásné počasí a já na vysoké škole chodil skoro každé dopoledne hrát tenis. Vláda u nás utajovala informace. Přesto z lékáren zmizely tablety s jódem a lidi přestali kupovat mléko. Já jsem na tenis chodil dál a Černobyl neřešil.
Protože jsem nevěděl, co mohu v Černobylu po čtrnácti letech od katastrofy očekávat, vzal jsem si na cestu vojenskou pláštěnku z Číny, kterou jsem si koupil cestou do Tibetu a masku s filtry. V reálu jsem je však využil pouze k vyfotografování před poškozenou reaktorovou halou. Ta v roce 2010 nebyla zajištěna a pršelo do ní. “Ukrajinec v maskáči“ nám říkal, že to v hale pořád světélkuje a že Evropská unie musí dát dvě miliardy Euro na stavbu sarkofágu, aby se to celé zakrylo. Jinak to prý zase může vybuchnout, protože reaktor, který se protavil do země, je stále žhavý. Pak to budete mít zase v Evropě…
Blok IV, Černobyl v roce 2010
Proto jsem rád, že střecha dnes již stojí.
Snímek z roku 2019 převzatý z webu Livescience
Tato konstrukce byla postavena nedaleko reaktorové haly v Černobylu a po té byla přesunuta nad reaktor. Jedná se o největší pohyblivou střešní konstrukci na světě. Díky EU už na poškozený betonový sarkofág, který se nachází pod touto střechou, neprší..
Mnohem působivější, než poškozená elektrárna, však pro mne bylo město Pripjat. Nic netušící obyvatelstvo včetně dětí odtud pozorovalo v noci oheň a barevné záře z hořícího reaktoru a bylo zasypáváno radioaktivním spadem. Ze vzorného sovětského města s moderním bazénem, kinosálem, hotelem či školami se stalo město duchů.
Kulturní dům v městě Pripjat, Ukrajina I, foto Andrej Macenauer
Skupina turistů, Dům kultury, Pripjat, Ukrajina, foto Andrej Macenauer
Sportovní hala, Pripjat, Ukrajina , foto Andrej Macenauer
Na dvoře 3. základní školy, Pripjat, Ukrajina , foto Andrej Macenauer
Plakát sovětské propagandy, škola v Pripjati, foto Andrej Macenauer
„Na světě neexistuje vyšší titul než dělník“
Lunapark v Pripjati, Ukrajina, foto Andrej Macenauer
Ruské kolo v lunaparku v Pripjati, Ukrajina, foto Andrej Macenauer
V roce 2010 cesty do Černobylu a Pripjati probíhaly živelně. Můj přítel Alin takto vylezl k ložisku ruského kola v lunaparku v Pripjati. Trochu komediální..
Kříž před opuštěným panelovým domem, Pripjat, Ukrajina, foto Andrej Macenauer
Fotografický dokument popisuje cestu z Kieva do Černobylu a Pripjati. Je sestaven tak, jak jsem to v roce 2010 cítil.
Žijeme v Čechách ve šťastném období. Válku jsme nezažili a velké katastrofy pozorujeme z dálky. Doufejme, že to tak bude i nadále.