Chcete si trochu oddechnout od toho našeho uspěchaného západního světa? Myslím, že Kathmandu je jedním z těch míst, kde se vám to určitě povede. Přečtěte si první díl himalajského deníku Andreje Macenauera. Těm, kteří se do Nepálu chystají může zodpovědět dost otázek. Vás ostatní možná naláká.
První a druhý den (14. a 15. 4. 1998)
Přijíždíme na frankfurtské letiště. Letadlo má odletět v 18:45, ale má jako obvykle zpoždění. Když konečně nastoupíme, neletíme do Dháky, ale nejprve do Londýna. Letadlo je špinavé a dusím se kouřem hulících Bengálců.V Londýně nás vysypou. Když se vrátíme, v letadle je polovina lidí a uklizeno. Okamžitě po vzletu zabírám sedadlo a střídavě jím a spím. Po 8 hodinách letu se na obzoru objevuje hradba Himaláje. Vytahuji svůj Practicar 70–210 a pořizuji první snímek. Pak se již v mlžném oparu objevují klikaté čáry Brahmaputry a Indu – Bangladéš. V Dháce na letišti je horko (asi 30°C) a vlhko. Naštěstí místo 5 hodin čekání za půl hodiny sedáme do jiného Bimanu směr Kathmandu. Někdy se zde z důvodu počasí čeká i den či dva. Let je krátký a během jedné hodiny přistáváme v hlavním městě Nepálu.
Jsme v Kathmándu. Je krásně. Na letišti s napětím čekám na svůj batoh, který jsem ve Frankfurtu omotal červenou dekou. Je zde a v pořádku. Pak procházím řadou nepálských úředníků a za 25 USD získávám vízum. Vycházím ven z letištní haly, před níž čekají hordy lidí, kteří se snaží získat práci průvodce, nosiče, dopravce, ubytovatele atd. Zabíráme malý autobus, do kterého se kupodivu všichni narveme. Můj zelený batoh jede na střeše, modrý příruční Metasport, který jsem nosil nový před deseti lety na Kavkaze, na klíně. Do čtvrti Thamel, kde je náš prostý hotel Potala a kam autobus nemůže (uličky jsou úzké), docházíme pěšky s batohy na zádech. Je teplo, ale sucho. Všude kolem spousta špíny, žebráci, ale i velice odlišný a zajímavý svět Asie. První večer se s Petrem touláme nočním Thamelem a říkám si, jak lze rychle zaměnit Rakovník za něco úplně jiného. Noc není moc klidná, stále někdo kvílí a řve – spíše opilí Evropané z treků.
Třetí den (4/16/1998)
Po snídani z domácích zásob vyrážíme na Swayanbunath – budhistický chrám nacházející se na kopci asi 2 km od hotelu. Je dobře viditelný z terasy našeho hotelu. Cesta je strastiplná – hliněné uličky plné prachu, lidí, rikš, rychle projíždějících motorek a především všech různých smradů. Přecházíme místní řeku protékající haldami odpadků, ve kterých se hrabou prasata. Za mostem se nachází menší chrám – ještě nevíme, zda hinduistický nebo budhistický. U něho nás zachytává malý místní průvodce, kterého se již nezbavíme. Vylézáme první výstup ke chrámu – stúpě, odkud se na nás dívají vševědoucí Budhovi oči. Jsou zde modlitební mlýny, opice a stúpy, modlitební praporky (jednotlivé barvy znamenají zemi, vodu, nebe, oheň).
 |
 |
Svatyně jsou přístupné a uvnitř jsou zlatí Budhové. Mladý průvodce
nakonec inkasuje 100 rupek za oba a konečně se ho zbavujeme.
Po té sestupujeme z hory a jdeme zpět do základny – hotelu Potala.
Obědem z domácích zásob bábovka končí.
Pak vyrážíme na Pashupatinath – chrámový komplex na druhé straně
města. Je hinduistický.
První rozdíl je, že nejsme puštěni dovnitř a motají se zde krávy.
Dveřmi, ve kterých stojí voják, vidíme pouze zlatý zadek posvátného
Šivova býka. Dovnitř se nám nedaří proniknout, ale z bočního kopce
fotografuji ještě alespoň hlavu býka.
 |
 |
Sestupujeme ke svaté řece tekoucí do Indie. Nad ní si hrají opice,
občas do řeky padají a koupají se. Petr chce již odejít, já ještě ne.
V tu chvíli se objevuje opět průvodce – pijavice. Vysvětluje nám
rozdíly mezi budhisty a hinduisty.
Fotografujeme svaté muže – chtějí za to peníze. Dávám pouze 15 Rp za
vyfotografování dvou mužů s kobrami. Dav kolem zasyčí – je to údajně
málo.
Hranice na pálení mrtvol na břehu řeky jsou připraveny. Mrtvoly však
nikde. Je to jiná kultura a ani příliš netoužím tento pohřeb řekou
vidět. Nedivím se, že v Indii je zakázáno tyto věci fotografovat. Je to
neetické. Mladý průvodce je trpělivý, čeká, když fotografuji a nakonec
inkasuje rovněž 100Rp. Nebyl však moc spokojený a ani nepoděkoval.
Chtěl 200.
 |
 |
 |
 |
Na cestě zpět kupuji v omšelém obchůdku termosku za 150 Rp – na
Mera Peaku bude dobrá. Večer před ulehnutím začínám schánět ještě
baterku (čelovku) a řemínky na přidělání karimatky k batohu .
Naštěstí je Kathmandu fantasticky zásobeno materiálem z četných expedic,
kde bývá zvykem zanechat tyto věci nosičům.
Předchozí:
Pokračování: