Fotoaparát.cz

Principy ostření: DSLR a kompakty

Autofokus, tedy automatické ostření (AF), je dnes věc běžná. Jak ale funguje? Jaké známe typy? Dnes si řekneme, proč zrcadlovky ostří jinak, než kompakty, jak to obojí funguje a co je tedy vlastně lepší – a hlavně za jakých okolností.

Nebudeme dnes řešit autofokus aktivní vs. pasivní – to už je pasé jako klobouky, přečíst si o rozdílu můžete v tomto článku.

Budeme řešit, jak ostří současné digitální fotoaparáty (které ostří vždy pasivně).

Pokud si dnes koupíte libovolný digitál, o ostření se nebudete muset starat – bude ostřit sám. Pokud tedy nejste takový „fajnšmekr“, abyste si pořídil Leicu řady M.

Pokud ale vezmete do ruky zrcadlovku a kompakt, možná vás napadne, že to sice samo ostří, ale oboje úplně jinak.

Typicky platí:

Zrcadlovka:

Kompakt:

Dobré je také vědět, že když u běžné zrcadlovky zapnete režim živého náhledu („Live-view“), začne tato ostřit jako kompakt a platí pro ní výše popsané.

Proč tomu tak je?

čistě technicky řečeno, je to proto, že zrcadlovka při používání hledáčku ostří systémem detekce fázového posunu a kompakt ostří systémem detekce kontrastu. Když potom zapnete živý náhled, přepne do režimu detekce kontrastu i zrcadlovka.

Výhody a nevýhody:

Detekce fázového posunu:

+ rychlá

+ stíhá i průběžné ostření

– méně přesná, vyžaduje správnou kalibraci

– nemůžeme ostřit jen tak, kam se nám zachce, ale jen na AF body

Detekce kontrastu:

+ vždy přesné

+ ostřit lze kamkoliv na scéně

– je to pomalejší

– není vhodné pro průběžné ostření

A jak to celé funguje?

zaostřeno: (1) moc blízko, (2) správně, (3) moc daleko (4) moc moc daleko

Zrcadlovka díky zrcátku, které je částečně propustné, může cca 2/3 světla pustit do hledáčku a 1/3 na speciální AF senzor. Ten sestává z určitého počtu dvojic čidel s mikročočkami, na které dopadají paprsky z opačné části plochy čoček objektivu. Tato čidla vnímají, zda rozdělený paprsek světla, na ně dopadající, je totožný, nebo má tzv. posunutou fázi. Pokud by byl objektiv správně zaostřen, oba paprsky by byly totožné. Pokud nejsou, spočítá fotoaparát, o kolik musí objektivem posunout, aby byly. Proto je PDAF autofokus rychlý a nelítá sem a tam. Tento systém je ale náročný na vzájemné seřízení všech jemných součástí a na dobrou komunikaci těla fotoaparátu s objektivem. Jak někde dojde k problému, rozhodí se ostření a fotoaparát to nepozná – bude s chutí ostřit špatně a tvářit se, že to nevadí (chyba zvaná Front- a Back-focus). Pak nastupuje funkce „mikroseřízení AF“ nebo servis.

Kompakt si toto dovolit nemůže, protože zrcátko nemá. Jde na to tedy jinak: přímo ze svého fotografického senzoru měří kontrast zachyceného snímku. Když zmáčkneme spoušť, začne zkusmo hýbat objektivem na jednu a na druhou stranu, aby zjistil, co to dělá s kontrastem. Na tu stranu, kde změřil kontrast rostoucí, pak objektivem posouvá tak dlouho, dokud kontrast roste. Jakmile začne opět klesat, vrátí se do bodu, kde ho změřil nejvyšší (a kde tedy bylo nejspíš nejlépe zaostřeno). Tento komplexní pohyb vnímáme jako mírné zacukání scény tam a zpět, než se zaostří. Samozřejmě, že to zdržuje. U AF-S / One Shot to nevadí, fotoaparáty to dnes zvládnou skoro stejně rychle, jako zrcadlovka, ale u průběžného ztratí dech – „zacukat“ objektivem před každým přeostřením je zkrátka problém.

Hybridní ostření

U některých současných kompaktů, zejména těch s výměnnými objektivy („bezzrcadlovky“) se můžete dočíst o Hybridním ostření. Co to je?

Jak již název napovídá, je to něco mezi, přesněji od každého trochu.

Buňky fázového ostření jsou zamíchány přímo mezi ostatní fotobuňky senzoru kompaktu. Samozřejmě je to kompromis, protože se jich tam vejde méně a jsou menší, než u zrcadlovky. Díky nim ale dokáže fotoaparát poznat alespoň, kterým směrem je potřeba ostřit a o zbytek se postará detekce kontastu, která má díky těmto PDAF fotodiodám ulehčenou práci. Zároveň jí vydatně vypomůžou při kontinuálním ostření (a také při ostření při videu, kde „cukání“ vážně nevypadá dobře).

Zajímavě na to šel Canon např. u modelu EOS 70D. Všechny fotodiody snímače jsou zdvojené, takže dokáží v celé ploše pracovat v režimu PDAF. Jsou samozřejmě velmi malé, což snižuje jejich citlivost, ale díky nim dokáže 70D na rozdíl od většiny zrcadlovek i v režimu Live-view ostřit solidně rychle (a zároveň přesně).

Další unikátní řešení vymyslili v Sony – systém SLT zrcadlovky. Takový fotoaparát sice má zrcátko, ale je napevno přidělané, nevyklápí se a je průhledné asi ze 2/3. 1/3 jde tradičně na AF, ale zbytek rovnou na fotografický čip. Fotoaparáty SLT zahodily tradiční hledáčky a používají elektronické. Díky tomu ale zůstává zrcátko na místě i když fotíme v Live-view. Není tedy rozdíl v rychlosti ostření přes hledáček a displej. Navíc tak lze díky nižší mechanické náročnosti konstrukce rychleji a tišeji snímat. Nevýhoda je, že ona 1/3 světla pro ostření se nadobro ztratí a nepodílí se na tvorbě obrazu. Příkladem budiž třeba Alpha a77 II.

Technologie Translucent Mirror

V praxi:

Zrcadlovky se svým PDAF systémem excelují všude tam, kde je rychlost v první řadě – fotografování sportu, reportáží, momentek… v případě potřeby navíc umožňují zrcátko zvednout a ostřit jako kompakt přes displej.

Kompakty (např. bezzrcadlovky) pak mají výhodu u statických objektů, protože netrpí nepřesností ostření – krajina, architektura, portrét… a to i při ostření např. skrz elektronický hledáček. Zároveň je příjemné, že se AF chová vždy stejně, ať už koukáme do hledáčku, nebo na „Live-view“.

Volba je jen na vás – v obrazové kvalitě už si nemají pokročilé kompakty a zrcadlovky mnoho co vyčítat. Rozdíl v ostření ale patrný je, byť se dnes záměrně vyhnu hodnocení, „co je lepší“.