V březnu tohoto roku jsem se přidal ke skupině fotografů, která se zúčastnila FotoExpedice Fotinstitut.cz - Pouště a kaňony jihozápadu USA. Jihozápad USA je rájem pro krajinářské fotografy. Kaňony, skalní útvary a pouště v této lokalitě jsou skutečně jedinečné a fascinující.
Přečtěte si také předchozí část zprávy z této FotoExpedice.
 |
Monument Valley (obr. 1) se rozprostírá na hranicích států Arizona a Utah. Je to jedna z nejimpozantnějších a nejfotografovanějších lokalit jihozápadu. Již cestou autem k těm nejznámějším kamenným monumentům potkáváte ty méně proslavené a fotografované. Nicméně pokud máte zajímavé poměry světel a stínů a k tomu třeba izolovaný obláček na modré obloze, určitě stojí za to se zastavit a udělat fotografii.
 |
Pokud vás už přestanou bavit různé kompozice monumentů, světel a stínů z čistě přírodních prvků nedotčené krajiny, můžete některý civilizační motiv (obr. 2) nejenom přiznat ale i kompozičně využít. V mém případě jsem zakomponoval dopravní stopku přímo do dominantní oblasti levé třetiny známého kompozičního pravidla. Svým tvarem přibližně opakuje obrysy okolních monumentů. A i když je možná zaostření na pozadí atypické – tam se nachází hlavní motiv fotografie, značka je díky jasnému tvaru i výrazné barvě dost výrazná. V naší době to už není panenská nedotčená krajina. Silnice a obydlí jsou všude kolem vás a právě tohle může vaši fotografii dodat punc doby. Někdy i symbolický nádech.
 |
Kameny plasticky nasvícené ze strany slunečním světlem a k tomu mimořádně zajímavý úkaz na obloze. Samozřejmě zvýrazněný polarizačním filtrem – a pozoruhodná fotografie i z nepříliš proslaveného místa je na světě. V tomto případě z oblasti kolem Jumbo Rocks Kalifornského národního parku Joshua Tree (obr. 3). O vcelku jasné kompozici a její geometrii by se možná dala napsat studie…nicméně žádný fotograf při práci neměří úhly úhloměrem a linie pravítkem. Na to obvykle ani u krajinářské fotografie není čas. Řídí se prostě svým citem pro harmonii obrazu.
 |
Neodpustím si i další legendární oblast jihozápadu. Bryce Canyon (obr 4). I když tato oblast se díky malebnosti při ranním nebo podvečerním slunci fotí snad sama. Ano, to slunce je v této oblasti vážně klíčové. Vyzkoušeno na vlastní kůži. Celý první den na tomto místě bylo ošklivé počasí zcela bez slunce navíc i s občasným deštěm. Velká zklamání ale rodí radikální rozhodnutí. I když na další dopoledne byl již naplánován odchod z lokality a předpověď počasí na ráno nebyla moc optimistická, rozhodnutí vyrazit na východ slunce byl korunován úspěchem a krásnými fotografiemi. Za necelé tři hodiny jsem nafotografoval desítky působivých fotografií. A i když to tak z fotografie nepůsobí, okolní teplota byla pod bodem mrazu. Osobně mě nejvíc zaujala oblast s názvem Inspiration Point, ze které přikládám ukázku. Hlavně pro své rytmicky se vlnící množství malých mohyl podobné velikosti dávající fotografii opakováním prvku pravidelný rytmus, jeden z nejsilnějších a velice účinných kompozičních prvků. S mírným porušením větší „koruny“ v levé spodní části záběru.
 |
Po dlouhém přesunu jsme se tak hodinu před západem slunce dostali na legendární místo v Údolí smrti na Zabriskie Point (obr. 5). Zároveň jsme překonali na jeden den úctyhodný teplotní rozdíl 30 stupňů celsia. Death Valley je dle některých zdrojů místo s nejvyšší naměřenou teplotou na světě 57 stupňů celsia. Je zajímavá i tím, že její část se nachází pod hladinou moře. Oblast Zabriskie Point je známá jako nejfotogeničtější část z rozsáhlejší oblasti zkamenělých písečných dun. Proslavená i díky legendárnímu filmu režiséra Michelangela Antonioniho se stejnojmenným názvem, kde si duny „zahrály“. Působivé stínohry barevných dun jsou fotografovatelné jak zrána, tak i před západem slunce. Mně podvečer nejvíc zaujal rytmus stínů, které vytvářejí jakési schody na levé straně snímku. Jejich působení jsem podpořil i záběrem na výšku a eliminací dalších dun a jejích stínů po stranách.
 |
Střed Údolí smrti nabízí i nevelkou, ale fotogenickou písčitou poušť Mesquite Flat Sand Dunes (obr 6). A i když v této lokalitě svítí slunce téměř neustále, občas se ukryje za mléčný opar. A přesně to se stalo i mně. Ačkoliv celý den bylo ostré a tvrdé slunce, jak jsme se podvečer přiblížili k dunám, ztlumilo se do měkkého až žádného modelování. Pro plastické vymodelování jemných struktur písečných dun ale potřebujete nejen nízké boční světlo ale i dostatečně ostré. A navíc výšlap náročným písečným terénem v rozpálené poušti na některý z vyšších vrcholků dun, které nikdy nejsou v blízkosti silnice (navíc naložený fotografickou technikou)… tato vidina průměrného fotografického výsledku a náročného fyzického výkonu by mnohého odradila. Dobrý fotograf to ale nikdy nevzdává. A přesně tato urputnost se mi nakonec vyplatila. Po vystoupání na vrchol s přijatelnou vyhlídkou a asi patnáctiminutovém fotografování průměrných fotografií najednou slunce zasvítilo plnou sílou. Tyto okamžiky působí jako malý zázrak a netrvají dlouho. V mém případě pouhých pět minut. V tomto čase, vědom si toho, jsem pracoval rychlostí sportovního fotografa. Stihl jsem nafotit i panorama i vyměnit objektivy. Tato výjimečná situace produkuje oproti snímkům za úplně jasného počasí s obvyklou „plechovou“ modrou oblohou bonus v podobě zajímavého dramatického nebe. Nicméně pro zájemce o tuto lokalitu po zjištění, že je fotografovatelná i při ranních paprscích slunce, doporučuji spíše tuto denní dobu. Písek ani vzduch ještě nejsou tak rozpálené. To by mohla být univerzální rada pro fotografování v jakýchkoli horkých pouštích, pokud si nechcete přivodit kolaps.
 |
Pokud přilétáte na jihozápad USA ze zahraničí nejvhodnější mezinárodní letiště pro vás bude v Las Vegas (obr. 7). Legendární město hazardu v sobě skrývá to, co ve zbytku spíše prudérních Spojených států moc neuvidíte. Kromě všude přítomných heren a největších hotelů světa na ulicích vidíte alkohol pijící, opilé – a někdy i něčím tvrdším ovlivněné – lidi. Prostě americké město hříchu. Rozlehlé haly plné rulet, karetních her a výherních automatů jsou pro našince fascinující a emoce lidí hrající o peníze pro fotografa velice lákavé. Nicméně fotografování tady není bez rizika. Kromě narušení soukromí fotografovaných a tedy rizika konfliktu s často dost podroušenými hráči (mimochodem, v hernách se prodává alkohol a může kouřit), větší nevoli svým fotografováním vzbudíte u ochranek kasin. Třeba zakazují fotit herní stoly a dokonce i displeje výherních automatů. Pokud nechcete, aby vás do několika minut vyvedli z kasina, je strategicky rozumné být neustále v pohybu a nesetrvávat příliš dlouho na jednom místě. Taky moc na sebe neupozorňovat, fotit rychlým přiložením fotoaparátu k oku a okamžitým cvaknutí v očekávaném rozhodujícím momentu. Nebo skrytým fotografováním „od pasu“. Tato strategie bude ale hodně chybová v přesném zaostření. V halách je málo světla a kromě vysoké citlivosti budete muset využívat nejvyšší světelnosti vašeho objektivu a teda malou hloubky ostrosti. Nicméně zachycení emocí radosti z výhry nebo zklamání z prohry mohou stát za to, pokud se zadaří.
 |
Železnice ve Spojených státech mají své zlaté období již za sebou. Při cestách jihozápadem ovšem vaši silnici občas zkříží i koleje. My jsme u takového místa i bydleli v osadě Nipton v Kalifornii (obr. 8), co nám umožnilo si to užít na delší dobu – až do hluboké noci. Osobní vlaky tady neuvidíte. Zato několikakilometrové nákladní vlaky řízené dvěma až třemi lokomotivami u nás člověk neuvidí. V rámci nočního experimentování jsem se rozhodl zkusit dlouhou expozici, kde by byl jak přejezd vlaku, sklápění závor, následný přejezd aut po silnici a samozřejmě rotace hvězdných drah. Zakomponování Severky, středu hvězdné rotace do pravého okraje už nebylo v mých silách při umísťování fotoaparátu. Do vzdálenosti pěti metrů od kolejí docházelo při průjezdu vlaku k otřesům půdy a takovému vichru, že hrozilo rozklepání fotoaparátu na stativu. Pro co největší množství hvězdných drah jsem zvolil nejširší ohnisko, jaké jsem měl k dispozici. Jako clonové číslo jsem zvolil 4. Mnou použitý objektiv (16–35 F4 od Canonu) má dobrou kresbu v okrajích již při této cloně. Při fotografování rotací hvězd můžete použít dva způsoby. Prostě – nastavíte Bulb a s pomocí dálkové nebo kabelové spouště zvolíte jednu dlouhou expozici v délce kolem 30–60 minut. Při tomto způsobu můžete ale nastavit citlivost pouze na 100 ISO. Při takto dlouhých expozicích a vyšším ISO by již neúnosně stoupal šum. Pokud chcete z oblohy „vytáhnout“ víc hvězd, doporučuje se jiná strategie. A to 60–120 za sebou jdoucích třicetivteřinových expozic. Takto „krátké“ i když opakované expozice již tak nezahřívají obrazový senzor a budete si moci dovolit vyšší citlivost. V tomto případě jsem zvolil 800 ISO, i když u svého fotoaparátu (full-frame) mám odzkoušeno, že i ISO 1600 je přijatelné. U APS-C snímače bych raději nedoporučoval překračovat 800 ISO, nicméně můžete vyzkoušet přijatelné limity zašumění u vašeho konkrétního modelu, šum se s každou generací zlepšuje. Tyto jednotlivé expozice pak sloučíte v programu Startrails, nebo v programu Photoshop načtením do vrstev a nastavením režimu prolnutí u všech vrstev na volbu Zesvětlit.
Kamil Varga
FotoExpedice
USA na webu FotoInstitut.cz
Další FotoExpedice
s FotoInstitut.cz