Paměťová média pro digitální fotografování
S růstem rozlišení světlocitlivých čidel digitálních fotoaparátů a skenerů rostou nároky i na paměťová média. Vývoj v této oblasti není zdaleka ukončen. Co platí dnes, nemusí být již za dva či tři roky pravda. Další článek digiškoly podává přehled o jednotlivých typech paměťových médií, které budete potřebovat pro fotografování a práci s digitálními obrázky.
Předem se omlouvám kolegům, kteří hodně pracují s počítači. Pro ně asi tento článek bude tak trochu pátá třída. Při jeho psaní jsem myslel především na fotografy - klasiky, kteří nemají moc chuť prohrabávat se množstvím počítačové literatury, kde jsou na toto téma popsány stohy papíru. V článku najdou hlavní věci.
Pořízení elektronických záznamů svých fotografií dnes musí zajímat i zatvrzelé zastánce klasické fotografie. Důvodem je fakt, že i při nejkvalitnějším skladováním filmů dochází k chemickým změnám a zhoršuje se kvalita záznamu. Trochu více v klidu mohou být jen fotografové, kteří mají ve svých archivech klasické černobílé filmy. Ty jsou ve srovnání s barevnými stabilnější a snášejí dobře dlouhodobé skladování. Naštěstí jsou v současné době k dispozici filmové skenery, jejichž vývoj probíhá podobně jako u digitálních fotoaparátů. Díky těmto přístrojům není elektronické ukládání a zpracování fotografií jen doménou majitelů digitálních fotoaparátů.
V klasické fotografii film se světlocitlivou vrstvou slouží jak k zaznamenání tak i k trvalému uložení obrazu. U digitálních fotoaparátů je tato funkce rozdělena. Záznam provádí elektronický senzor, který je však schopen udržet informaci pouze o jednom obrazu a to jen po omezenou dobu. Analogií pro převinutí klasického filmu do nové, dosud neosvětlené části, je elektronický přesun informace z čidla na některý druh paměťového média. Je nutné, aby fotoaparát byl opět co nejrychleji připraven k dalšímu snímku. Záznam na trvalejší paměťové médium vždy trvá. Proto má dnes každý digitální fotoaparát pomocnou vyrovnávací paměť (anglicky buffer) s rychlým záznamem a čtením (analogie RAM u PC). Tato přechodná paměť bývá různě velká a vyžaduje trvalé připojení ke zdroji elektrického napětí. Velká vyrovnávací paměť umožňuje rychle snímat dlouhé sekvence snímků. Fotograf si pak vybere obvykle jen nejlepší "momentku". Tradičně platí, že čím rychlejší a delší sekvence a čím větší rozlišení snímku, tím větší musí být buffer a pak samozřejmě i cena. Příkladem fotoaparátu s velkou vyrovnávací pamětí je profesionální digitální zrcadlovka Nikon D1H, která umí sekvenci 5 snímků za sekundu do maxima 40 snímků. To vše v rozlišení 2,74 miliónů obrazových bodů. Po zaplnění přechodové paměti se digitální záznam snímků přesune na paměťové médium s trvalejším záznamem, kde zůstane uložen i po odpojení od zdroje elektrického napětí.
Asi nejlepší pro vytvoření přehledu je rozdělit paměťová média na pracovní, přenosová a trvalá. Po exponování snímku či snímků se musí obrázky uložit a fotoaparát musí být připraven snímat dál. Zde paměťové médium musí být již dostatečně trvalé, neboť k dalšímu fotografování dojde například až za půl roku. Rovněž prohlížení uložených snímků, které se musí před zobrazením na obrazovce fotoaparátu nejprve načíst z paměťového média, musí probíhat svižně. Záznamová mechanika, která je přímou součástí fotoaparátu, musí mít co nejmenší rozměry. Paměťová média splňující tyto požadavky se nazývají pracovní. Po určité době používání se pracovní médium vždy zaplní a záznamy je nutno převést na paměťové médium s větší kapacitou. Vzhledem k tomu, že můžete být zrovna na Nové Guinei, potřebujete přenosovou paměť, kterou strčíte do batohu. Až když se konečně po půl roce vrátíte domů, chcete své nejlepší snímky uložit na trvalo – potřebujete paměťové médium trvalé (archivační).
Určitě někoho napadne, že součástí fotoaparátu může být zapisovačka na trvalé médium nebo je pracovní médium tak velké, že nepotřebujete médium přechodové. Taková řešení již samozřejmě existují, ale mají vždy svá omezení.
