Skellig Michael – tajemný irský ostrov

Ostrovy Small Skellig a Great Skellig nebo také Skellig Michael jsou malá skaliska nacházející se u nejzápadnějšího výběžku irského pobřeží. Dále na západ jsou již jen tisíce kilometrů vln Atlantického oceánu a za ním americké pobřeží. Území je součástí hrabství Kerry. Z hlavního města Dublinu je to sem skoro 400 km jízdy směrem na jihozápad. Oba ostrůvky jsou špatně přístupná skaliska ve vzdálenosti 12 km od pobřeží. Malý Skellig je přístupný víceméně jen ptákům. Hnízdí zde druhá největší kolonie terejů na světě, která čítá na 20 tisíc ptáků. Ostrov Great Skellig byl osídlen křesťanskými mnichy již v 6. století a jejich kamenné sídliště je chráněnou památkou UNESCO.

Do Cahirciveenu, malé vesničce na pobřeží jsme dorazili za velmi špatného počasí. Foukal silný vítr a bouřlivý Atlantik nedodával zrovna optimistickou náladu. Ta se zvedla až ve velmi příjemném kempu zvaném Mannix Point Camping. Pro zajištění stanu jsme použili pro jistotu všechny dostupné šňůry. Z místního telefonu jsem zavolal Joe Reddymu, kterého mi doporučil majitel campu jako zkušeného námořníka. Tvrdil, že v noci by se měl vítr zklidnit a že ráno v 10:00 se máme hlásit v přístavu v Portmogee. Po návštěvě irské pub jsme ulehli do “ve větru pochodujícího“ stanu v dobré náladě a s poznáním, že Irům se ve zpěvu jen velmi obtížně konkuruje. Vítr se přes noc opravdu utišil. V 10:00 jsme již stáli v pláštěnkách a v “plné fotografické polní“ na molu. Nebyli jsme zdaleka sami. Bylo zde již kolem třiceti lidí. Kromě několika “amatérů“ pouze v bundách měli většinou i gumové jachtařské kalhoty. V zátoce přístavu bylo moře celkem klidné. Jedna náruživá kuřačka si dokonce zapálila. Nedokouřila. Při jízdě směrem do otevřeného moře začala výška vln prudce stoupat. Fotoaparát jsem měl na prsním úvazu v ověřené brašně Lowepro Topload Zoom v provedení All Weather (AW) s vlastní Goretexovou pláštěnkou. Na zádech pak fotobatoh se stativem v podobném provedení a přes to všechno ještě vlastní pláštěnku. Musím říci, že bez podobné přípravy by při podobné akci fototechnika asi ukončila svoji činnost. Mořská voda je jedno z nejhorších prostředí, neboť v ní korodují i kvalitní nerezavějící oceli.

Při plavbě na Skellig platí několika pravidel:

Platí se po návratu (30 Euro/osobu) Posádka se stará o to, aby se loď nepotopila a doplula Vy se musíte postarat o sebe, abyste nepřepadli přes palubu Pokud se bojíte, že byste mohli přepadnout, zalezte do kabiny. Tam je to ale nejnáročnější z hlediska stability vašeho žaludku

Plavba na ostrov trvala zhruba dvě hodiny. Byla přerušena asi na dvě minuty v zátoce pod skaliskem Small Skellig, které je celé doslova obsypané hnízdy terejů. Jejich trus mění barvu černých čedičových skal do bílé. Rychle jsem vytáhl fotoaparát a třikrát to zmáčknul, i když loď pořádně houpala a tříšť byla všude. V tomto případě by se hodil film s citlivostí IS0 400. Musel jsem odclonit a vystačit s ISO 100. Dobře jsem udělal. Zpátky jsme pluli přímo do Portmogee a u ostrova jsme se již nezastavovali.

Škoda toho počasí. Podobná místa milují tuleni, kteří se sluní na skalách. Za mlhavého a trochu deštivého počasí je však neuvidíte. Od Malého Skelligu k přistávacímu molu u Blind Man’s Cave (Jeskyně slepého muže) je to již jen asi dvacet minut plavby.

Pro návštěvy ostrova Great Skellig platí přísná pravidla. Řekl bych, že i tak jsou tato pravidla díky citlivosti zdejšího ekosystému a památek postavených z volně skládaných kamenů dosti na hraně:

Na ostrov lze plout pouze tři měsíce v roce (červen, červenec, srpen). Na ostrově nesmí být současně více než 250 lidí (to v našem případě nehrozilo, ale za krásného počasí v sezóně se doporučuje objednat si loď i týden dopředu) Na návštěvu ostrova máte jen 2 hodiny, což je hlavně pro fotografování velmi málo. Tento limit se přísně dodržuje.

Nejvyšší místo skaliska Michael Skellig leží ve výšce 214 m nad mořem. Klášter ze 6. století leží v malém sedle asi o 70 výškových metrů níže. V letech 812 až 823 Vikingové při pustošivých nájezdech zdejší mnichy vyvraždili nebo převezli pryč. Společenství však bylo ihned obnoveno. Mniši opustili ostrov až ve 12. století. Život na skále nad mlhavým a většinou rozbouřeným Atlantikem již byl asi příliš velkým očistcem. V roce 1582 byl v Irsku zaveden Gregoriánský kalendář. Díky přísným pravidlům nábožensky orientované společnosti řízené hlavně kláštery bylo zakázáno konat svatby v době postní (40 dní před Velikonocemi). Na Skelligu však zůstal zachován starší juliánský kalendář. To bylo řešení pro ty, kteří museli pospíchat. Podle starých záznamů vozili na ostrov basy s lahvemi alkoholu pro obveselení svatebčanů. V roce 1820 zde postavili dva majáky a cestu k nim.

Ostrov je snem ornitologů. Určitě ráj pro kolegu Stacha. Při stoupání ke klášteru procházíte kolem hnízd papuchalků. Z dalších druhů jsme viděli alkouny, alky malé, tereje, různé druhy racků. Na fotografování vám tu stačí i krátké teleobjektivy s ohniskovou vzdáleností kolem 200 mm. Prostě takové irské safari. Ptáci zde mají s člověkem zjevně dobré zkušenosti.

Ke klášteru stoupáte po tisíc let starých schodech z volně ložených kamenů. Komplex se skládá z pěti kamenných cel, ve kterých žili mniši.

V troskách kostela svatého Michaela zůstalo zachováno románské okno.

Mniši pili dešťovou vodu, která se hromadila ve skalní puklině. Životní podmínky pro dnešního zhýčkaného člověka určitě zcela nepředstavitelné.

S fotografování v prostorech kláštera jsou problémy díky jeho miniaturním rozměrům, do kterých se natěsnají všichni “boat people”. Poslouchají zde výklad průvodců, kteří jsou vedle obsluhy majáků asi jedinými obyvateli ostrova v období červen až srpen. My jsme zde narazili na skupinu mladých Američanů, kteří zmoženi plavbou a mořskou nemocí se doplazili do kláštera a zde pospávali na kamenech, coby velmi nevábné objekty narušujíci fotografování. Prospat drahocený čas na ostrově je pro Čecha, který se ze střední Evropy dostane až sem, věc dosti nepředstavitelná. Tohle narušuje jinak úžasnou atmosféru místa.

Cestou zpět k lodi jsem přemýšlel, jak ve vlnobití vyfotografovat ostrov. Jediný možný způsob, který měl šanci, byl utraširoký objektiv. Opět jsem vše zabalil do pláštěnek a jako poslední s nasazeným ultraširokáčem 20 mm nastoupil na loď. Zbylo na mě samozřejmě to nejhorší místo na zádi, které však pro vyfotografování ostrova bylo to nejlepší. Asi 50 m od mola jsem to dvakrát zmáčknul. Byla to opravdu asi poslední minuta, než jsme se začali sprchovat v mořské vodě.

U auta v Portmogee jsme provedli kompletní výměnu oblečení. Někteří jedinci včetně spodního prádla. Majitel campingu v Cahirseevenu věděl, co je v Irsku třeba. Za poplatek zde byla k dispozici pračka se sušičkou. Tam pak všechny věci z výletu na Michael Skelling svorně putovaly. Fotobatoh jsem dokonale dosušil až doma.