Kompozice

Tento článek je velmi stručným přehledem hlavních pravidel kompozice. Je to samozřejmě teorie, ale je určitě užitečné, když alespoň něco z toho problikne myslí, než zmáčknete spoušť.

a) Pravidlo zlatého středu

Toto pravidlo „harmonické“ kompozice používali již ve starověku. Říká, že obdélníkový tvar lahodící lidskému oku má poměr stran 5:8. Tento rozměr je velmi podobný políčku kinofilmu 24×36 = 5:7,5. Obdélník tohoto rozměru lze rozdělit na tři sekce dle výše uvedeného obrázku.

Motivy, jejichž jednotlivé objekty spadají do těchto tří sekcí se považují za harmonické.

Ideální by bylo sestoupit trochu vlevo. V tom mi bránily padající kameny.

b) Pravidlo třetin

Přísně symetrická kompozice bývá často nudná. Toto pravidlo říká, že lidské oko nejvíce přitahují objekty, které se nacházejí na průsečících přímek, které dělí obraz na třetiny.

Objekt ležící v této poloze přitáhne zrak a vyvolá další pozorování okolní scény.

c) Rámování

Tato kompozice nutí pozorovatele soustředit se na objekt v rámu a nerozptylovat se rušivými objekty v okolí hlavního motivu.

d) Linie

Linie vytváří dráhu, po které putují naše oči. Klasický přístup je, že linie začíná v levém horním rohu a končí v pravém. Linií může být cokoliv: potok v krajině, rostlina na makrosnímku atd. Je zajímavé, že na linii, která začíná v levém horním rohu a končí v pravém dolním, spočine zrak déle než na linii, která začíná v pravém horním rohu a končí v levém dolním.
Aby obraz nebyl nudný, je výhodné mít na linie zrakové poutače v oblastech průsečíku přímek, rozdělujících obraz na třetiny.

e) Izolace objektu malou hloubkou ostrosti

Mnoho začínajících fotografů si myslí, že fotografie je dobrá v případě, že celý obraz je ostrý. Ve skutečnosti lze sníženou ostrostí okolí zvýraznit hlavní objekt.
Tato metoda se často používá v makrofotografii nebo při fotografování portrétů, kde by ostré okolí působilo rušivě. Používají se zde objektivy s delší ohniskovou vzdáleností (70 – 135 mm) při otevřené cloně.
Změnami hloubky a polohy zaostřeného pole dosahujeme různých dojmů z obrazu, neboť lidské oko vždy hledá nejostřejší objekt.
Hloubka pole ostrosti klesá s velikostí otevření clony objektivu (větší otevření clony t.j.menší číslo clony znamená menší hloubku ostrosti). Rovněž objektivy s větší ohniskovou vzdáleností mají při stejné velikosti clony menší hloubku ostrosti. Měněním zaostřovací vzdálenosti na objektivu pak posouváme zaostřenou oblast (pole). Každý objektiv zobrazí rozostřené pozadí trochu jinak. Důležité je aby pozadí vypadalo přirozeně a nerušilo. Odborně se to nazývá bokeh objektivu.

f) Zvýraznění objektu kontrastem

Využití rozostření je nemožné u vzdálených objektů, kdy je objektiv zaostřen na nekonečno. Někdy rovněž chceme, aby celý obraz byl ostrý. V takových případech je kontrast mezi objektem a okolím vhodným způsobem, jak přitáhnout lidské oko.

Perspektiva obrazu v závislosti na ohniskové délce objektivu

Obraz viděný lidským okem odpovídá přibližně objektivu s ohniskovou vzdáleností 50 mm. Čím je delší ohnisková vzdálenost, tím se perspektiva obrazu zužuje jak do hloubky (pozadí se přibližuje k popředí snímku), tak do šířky (komprese objektů stojících vedle sebe).

Komprese obrazu objektivy s delšími ohniskovými vzdálenostmi

Velmi často vidím fotografické dokumentace z cest, kde zcela převažuje používání širokoúhlých objektivů (kompakty mívají obvykle ohniskovou vzdálenost 35 mm).
Objektivy s delší ohniskovou vzdáleností způsobí kompresi prostoru jak do hloubky, tak do šířky, což bývá příjemná změna.

g) Vrstvení kompozice

Snímky, které mají popředí, střední část a pozadí působí lépe než snímky pouze s popředím a pozadím. Motivy s vrstvenou kompozicí umožňují zabírat extrémně širokoúhlé objektivy s ohniskovými vzdálenostmi 14–24 mm. V případě, že máme k dispozici pouze širokoúhlý objektiv 28–35 mm, trávíme obvykle hodně času hledáním vhodného popředí. Fotografie krajiny, získané těmito objektivy, které nemají popředí, nevypadají obvykle dobře, neboť ztrácejí hloubku a zajímavé objekty v pozadí jsou nevýrazné.