PhotoHint 30: Rozhodující okamžik

Vynálezcem pojmu „decisive moment“, neboli rozhodující okamžik, byl Francouzský fotograf Cartier Bresson. Je spojen se samou podstatou fotografie, jejíž největší silou je schopnost věrně zachytit zlomek vteřiny. Takových okamžiků však kolem nás probíhá nekonečně mnoho. A těch rozhodujících je pak ve fotografickém životě jen zoufale málo.

Je umění zmáčknout spoušť v rozhodující okamžik „darem od Boha“? Určitě ano. Je to prostě talent. Ale jak hodně z nás ví, talent samotný nestačí. Přesto ve chvíli, kdy fotografují milióny lidí po celém světě a vy chcete, aby se vaše fotografie něčím odlišily a zaujaly, musíte nějaký prostě mít. Netýká se to samozřejmě jen fotografování, ale jakékoliv činnosti, kterou se chcete v životě seriózně a dlouhodobě zabývat. Fotografie je tak široká oblast, že nikdo ještě nedokázal být špičkou ve všech jejích oborech. Schopnost vidět světlo a mít cit pro kompozici se samozřejmě přenáší přes všechny její obory, dále to však bude již odlišné. Nastupuje psychologie, psychika, trpělivost, technické schopnosti i když samozřejmě vůle a vytrvalost dokáže hodně.

Portréty

Fotografická studia si pořizujeme, abychom měli světlo, pozadí i objekty co nejvíce pod kontrolou, abychom se tak mohli soustředit na jediné: výraz ve tváři osoby, její postavení. Doslova pak číháme na rozhodující okamžik, který ani zde neumíme dokonale naplánovat a vždy nás něco překvapí. Při fotografování venku na cestách to bývá samozřejmě ještě mnohem obtížnější. Osobu většinou vůbec neznáte a tudíž nemůžete předvídat její reakce. Jste v novém prostředí, které samo o sobě způsobuje, že se nemůžete libovolně pohybovat jak chcete, jak je tomu ve studiu.

Středoformátový Pentax byl pro fotografování lidí díky své velikosti a hlučnosti závěrky vždy nevýhodou. Možná, že právě zde mi ta hlučná plátěná závěrka odkrývající plochu 6×4,5cm umožnila zachytit jedinečný okamžik ve tváři dítěte. Výraz chlapečka na prvním snímku je neutrální, trochu zvědavý na podivného cizince s těžkým batohem a velkým fotoaparátem. Úder závěrky ho vystrašil a rozzlobil zároveň. Spoušť jsem zmáčknul ještě jednou víceméně intuitivně.

Letadlo mi letělo v 11h a tak jsem vyrazil ještě na chvíli do města. Měl jsem svého středoformátového Pentaxe s objektivem 35mm ekv. 20mm. Dodnes můj nejoblíbenější objektiv – lehký a ostrý. S tímhle ohniskem, když chcete něco vyfotografovat, vám nezbývá nic jiného, než jít na doraz. A to je základní pravidlo reportáže. Natlačil jsem se před čelo průvodu. Tenhle chlapík byl „pěkně v ráži s katalánskou divokostí“. Šel jsem prostě na něj. Zaostřil jsem tvář. Tohle je, jako když v tenise chcete zahrát rozhodující míč a ukončit hru. Musíte včas doběhnout k balonu a stačit si připravit polohu těla k úderu. Jen pak míček, který odpálíte, bude dostatečně rychlý. Právě v tomhle okamžiku, když jsem byl „nachystán k úderu“ mi Katalánec doslova zařval do tváře. Spoušť jsem zmáčknul, jako bych odpálil tenisový míček.

Tady již s Canonem 5D Mark II a cestovním univerzálem 24–70mm f/2,8. Díky ohnisku se již netlačím tak blízko, což v reportáži vždy trochu ubírá dramatičnosti perspektivy. Atmosféra zde nebyla tak vypjatá. Tahle dívka mne zaujala. Prostě přirozený vůdce. Táhla dav a křičela pravidelně. Vlastně jsem si jen počkal a zmáčknul.

„Nesprávné“ nastavení expozice

Některé okamžiky jsou nezachytitelné lidským mozkem, ale fotoaparát je díky delší expozici zaznamenat umí.

V klášteře v Hemisu jsem si pořizoval dokumentační fotografie. Snížil jsem hodnotu ISO neboť jsem fotoaparát stabilizoval opřením o pevný sloup. ISO jsem však zapomněl zvýšit tak, abych mohl fotografovat momentky ve špatně osvětleném interiéru shromažďovací místnosti kláštera. S takto nastaveným fotoaparátem jsem zaostřil malého mnišského novice. Fotografování se mu nelíbilo a proto se rozhodl zakrýt si obličej zvednutím pláště. Díky expozičnímu času vteřiny, se mi tento okamžik podařilo zachytit.