FotoŠkola 6 - péče o fotoaparát

V době klasických přístrojů byla situace jednodušší, mechanická konstrukce, převážně kovová, vydržela opravdu hodně. Moderní digitální přístroje jsou ale z velké části plastové, plné elektroniky a malých součástek. Proto jsou i citlivější na nesprávné zacházení. Situace je ještě kompliovanější u zrcadlovek, kde je mnoho součástek pohyblivých. V tomto článku se tedy zaměříme hlavně na zrcadlovky, protože i vzhledem k ceně přístroje zničení DSLR zamrzí víc než poškození kompaktu. Většina rad a problémů se ale týká i kompaktních přístrojů.

Fotoaparátům mohou způsobit problémy hlavně tři faktory: prach, voda a teplota. Pojďme se tedy podívat, co mohou způsobit a jak se vyhnout případnému poškození přístroje:

Teplota

Podíváte-li se do specifikací ke svému fotoaparátu, najdete pravděpodobně údaj, že fotoaparát lze provozovat při teplotě 0–40°C (nejedná-li se o speciální odolný přístroj). To by naprosto vylučovalo třeba fotografování v zimě. V praxi snesou i extrémnější podmínky. Naopak nejlépe je fotoaparátu při teplotách kolem 20°C.

Horko

Horko může fotoaparát poškodit mechanicky, při vysokých teplotách se přehřívá baterie, mohou se kroutit plasty a přehřáté elektronické součástky vypovídají službu. To se ale bavíme o teplotách vyšších než 40°C. V praxi se málokdy dostanete do situace, kdy jste ještě schopní fotit a fotoaparát by kvůli vysoké teplotě nemohl. Každopádně ale v teplém prostředí nevystavujte fotoaparát přímému slunci, to může drasticky zvýšit teplotu (černá barva většiny fotoaparátů skvěle pohlcuje tepelné záření) a fotoaparátu ublížit. Pokud přístroj zahřátý sluncem citelně pálí, je čas na ukrytí do stínu. V žádném případě nedoporučuji nechávat techniku v autě zaparkovaném na slunci, teplota 70°C a přímé slunce mohou přístroj klidně poškodit.

Méně známým faktem je vzrůstající šum snímače se zvyšující se teplotou, to je ale kosmetická záležitost, která nemá trvalý charakter.

Zima

Byť podle specifikací by fotoaparáty (kromě odolných modelů) neměly být v mrazu, nevadí jim. Do –10°C se nemusíte vůbec obávat fotografovat. V –20°C už mohou mít některé přístroje problémy, například nefotí. Ale není to pravidlem. Každopádně do nižších teplot než –20°C se raději nevydávejte. Fotoaparátu sice ublížit nemusí, ale čím nižší teplota, tím křehčí plastové díly a něco se může ulomit. Riziko je hlavně u DSLR, kde se s velkými rázy pohybuje zrcátko a závěrka. Také maziva v přístroji mohou tuhnout a máte-li smůlu, zamrznou i tekuté krystaly v LCD displeji, což ho nenávratně poškodí.

Vždy ale musíte počítat s klesající kapacitou baterie při klesající teplotě. Například při 0°C je kapacita běžného akumulátoru ve fotoaparát už přibližně o 10% nižší, než za pokojové teploty. A čím chladněji je, tím hůř. Po opětovném zahřátí se ale baterie vzpamatuje a i vybitá může ještě chvilku fungovat. Ideální je tedy mít baterie dvě a záložní vždy hřát na těle. Jednou za čas články prohodíte.

I nízká teplota má své „kosmetické“ důsledky pro fotoaparát. Podchlazené LCD displeje zpomalují. Tekuté krystaly tuhnou a displej je „líný“, obraz má setrvačnost, překreslení trvá viditelně delší dobu. Může to vadit při používání živého náhledu nebo natáčení videa, ale jakmile LCD zahřejete, vrátí se původní rychlost – pokud nezamrzne při teplotách kolem –30–40°C, to je pak zničený.

Změna teploty

Změna teploty je také riziková. Zatímco přechod z tepla do zimy fotoaparátu nevadí, přechod ze zimy do tepla může být smrtící. Na podchlazeném fotoaparátu totiž začne v teple kondenzovat vzdušná vlhkost a přístroj se orosí. Co je horší, že vlhkost nemusí zůstat jen na povrchu, kde je relativně neškodná. Fotoaparát se může orosit uvnitř, a voda pochopitelně elektronice nesvědčí. Pomalu a nenápadně mohou součástky zoxidovat – fotoaparát je na vyhození. Na takové poškození se ani záruka nevztahuje.

Když už musíte přejít s fotoaparátem ze zimy do tepla, zabalte přístroj do brašny a ponechte ho tam několik hodin, dokud se teploty pomalu nevyrovnají. Rychlejší metodou je neprodyšné zabalení do igelitového sáčku. Vlhkost z teplého vzduchu se dovnitř nedostane a teploty se vyrovnají rychleji.

Tím se vlastně dostáváme k vlhkosti:

Vlhkost

Voda elektronice nesvědčí. Riziko představuje hlavně oxidace (rezavění) kovových součástek a kontaktů – třeba tlačítka přestávají fungovat. Nemáte-li přímo vodotěsný fotoaparát, vodě se raději vyhýbejte.

Co když ale prší a fotit prostě potřebujete? Kromě deštníku, který je poměrně univerzální, byť se zrcadlovkou se špatně manipuluje jednou rukou, existují různé „pláštěnky“ na fotoaparát a případně povodní pouzdra. Některé zrcadlovky a objektivy jsou už od výroby „utěsněné proti povětrnostním vlivům“, to znamená proti vnikání prachu a vody při dešti. Většinou jsou to poloprofesionání a profesionální přístroje a objektivy vyšší třídy. Nikdo vám ale neřekne, jak silnému dešti ještě odolají. Průtrž mračen bych raději neriskoval, ale běžný déšť by takto utěsněné fotoaparáty měly vydržet. Jemnou přeháňku přežije i obyčejná zrcadlovka, pár kapek nikam nezateče a když, nedostanou se hluboko – neberte to jako navádění k máčení fotoaparátu, ale když už vám na přístroj pár kapek spadne, svět se nezboří. Vždy je velmi důležité nechat techniku co nejdříve vyschnout – nezapomenout jí mokrou v brašně.

Prach

V praxi je prach nepřítel číslo jedna. Nevidíte ho, ale vytrvaje poletuje kolem vás a usazuje se. Mechanicky mohou fotoaparát poškodit hlavě větší prachové částice, například jemný písek zvířený větrem. Pokud se dostane do jemných mechanizmů fotoaparátu, může je zaseknout nebo poškodit. V prostředí kde je tento druh prachu raději fotoaparát příliš nevyndavejte z obalu.

Menší nebo měkké prachové částice sice fotoaparát nepoškozují mechanicky, mohou se ale usadit na digitálním snímači. Zatímco u kinofilmových přístrojů se film neustále posouval a usazený prach ovlivnil maximálně jedno políčko, v digitálních fotoaparátech máte jeden snímač „na celý život“. A usadí-li se na něm prach, máte na fotografii fleky v místech, kde snímač zastíní.

Nejnáchylnější jsou zrcadlovky a kompakty s výměnnými objektivy, u kterých je při výměně objektivu snímač prakticky vystavený prachu. Moderní přístroje jsou sice vybaveny automatickým čištěním, při vypínání se senzor „oklepe“, ale tento systém si neporadí s lepivým prachem. Těžko se tak zbavíte třeba pylu, dejte proto pozor zvlášť když kvetou stromy a trávy a ve vzduchu je extrémní množství pylu (miniaturní žluté částečky jsou dobře vidět na samotném černém těle DSLR). Obecně pro výměnu objektivů platí, že by měla být rychlá, v závětří, a fotoaparát by neměl ležet otvorem nahoru.

Pokud prach na snímači fotoaparátu máte, nabízí se možnost čištění. Doporučuji svěřit tento úkol odborníkům v servisu. Pokud už se rozhodnete čistit sami, volte raději suchou cestu, tedy bez použití různých vodiček, které se mohou dostat mezi snímač a filtry před ním a fotoaparát zničit. Relativně bezpečné je čištění bezkontaktní čištění speciálním balónkem, kterým prach ofouknete – a nebo taky nafouknete další. Lepší může být zkusit balónkem prach nasát.

V každém případě není nutné bezhlavě čistit snímač každého půl roku. Čistěte až ve chvíli, kdy je prach vidět na fotografii a vadí vám. To, že jde opravdu o prach na snímači, zjistíte jednoduchým testem. Vyfotografujte nezaostřenou hladkou plochu s různým nastavením clony. Prach na snímači se totiž při zvyšující se cloně zaostřuje. Zatímco při plně otevřené je snímek „čistý“, při maximálním zaclonění se zděsíte. V praxi ale používáte clony nižší, proto zachovejte chladnou hlavu. Na fotografiích níže vidíte ukázku prachu na snímači při cloně 4.5, 11 a 36 (zvýšen kontrast). V terénu i s takto zaprášeným snímačem nemám problém fotografovat a pouze jedno zrnko prachu se občas objeví na obloze při fotografování krajiny, ale to napraví snadná retuše. Pokud se rozhodnete nechat vyčistit snímač odborně, udělejte si také testovací snímek při nejvyšší cloně. Po vyčištění pak můžete snadno zkontrolovat, zda prach opravdu zmizel.