Pentax 645 N vs. Canon 5D: můj pohled v roce 2009

Jak je to s výstupní kvalitou fotografie?

Nedělal jsem žádné složité výzkumy. Moje zkušenost je, že kvalita výstupu z Canonu EOS 5D a Pentaxu 645N v případě použití semi-profesionálního skeneru Minolta Dimage PRO je přibližně stejná. V případě skenování je navíc většinou třeba vyretušovat prach a odstranit část fialového nádechu daného stárnoucí studenou katodou skeneru. Srovnání vidíte na následujícím výřezu.

Film většinou znamená více práce při základním zpracování. Limitující pro kvalitu obrazu je kvalita objektivu (neuvažuji roztřesení snímku například díky nedostatečně robustnímu stativu).

Nechci otevírat diskuzi zrno filmu versus ošklivý šum digitálu. Šumu je u digitálu při stejném ISO zase méně.

Touha po věčnosti

Když píšu tyhle věty, napadá mě krásná melodie písně Queen “Who Wants To Live Forever“. Podle mne je dosti neurčitá perspektiva digitálních archivů na CDčkách, DVD nebo magnetických hard discích hlavní slabinou digitální fotografie. Občas dochází k dramatickým situacím, kdy třeba nemůžete přečíst pevný disk nebo jiné médium, a pokud není další záloha, nastává tragédie. Musíte se také smířit s tím, že vaše fotky na CD skončí jednou nejspíše někde v popelnici, protože je nikdo nepřečte. Takhle svět postupně přichází o obrovská množství fotografií, kterých však také vzniká mnohem více, než v dobách, kdy vládl film. Je to něco podobného jako v počátcích masové barevné fotografie, ze kterých se, díky nízké stabilitě filmových emulzí, mnoho nedochovalo. Tady má film z posledního desetiletí lepší perspektivy, neboť filmový průmysl v tomto období podstatně zlepšil stabilitu filmů a barev z hlediska dlouhodobého skladování. Musíte však držet váš archiv v suchu, temnu a chladu. Také to asi nebude na věčnost, pokud zrovna nechladíte jako v archivu Corbisu. Za tuhle jistotu si však zaplatíte. Vyvolaný snímek 6×4,5cm včetně filmu Fujichrome Provia 100 vychází na asi 12 Kč.

Archivace na cestách

Halda kvalitních paměťových karet je asi nejlepší řešení, kde digitál jasně vyhrává nad filmem jak ve váze, tak i v citlivosti na vnější vlivy. Odpadá problém citlivosti filmu na rentgeny na letištích, ale hlavně na dlouhodobé vystavení vysokým teplotám. Jedna cestovatelka mi řekla, že přešla na digitál z důvodu, že po půl roce cestování po jihovýchodní Asii měly její filmy po vyvolání totálně posunuté barvy. Opakované průchody filmů rentgeny hlavně u ISO nad 400 způsobí bělavý nádech. Celkově to však při cestě do 1 měsíce mimo tropy většinou není u filmů velký problém. Zálohování na kartách a magnetických médiích na cestách může mít také tragický konec. Pozor na mobilní telefony, trafostanice se silným magnetickým polem atd.

Spotřeba baterií a odolnost na cestách

Pro trekking v Himálaji a zejména v Karakoramu považuji Pentax 645 za ideální volbu. Mám vyzkoušeno, že měsíc vystačím se sadou kvalitních alkalických AA baterií. Samozřejmě se nesmíte pouštět do fotografování hvězdných drah, kde hodinové expozice rychle vycucají baterii. Solární nabíječky pro digitální zrcadlovky s výkonnými bateriemi jsou zatím nepohodlné řešení vyžadující mnoho času a používají se málo.

Zima není problémem ani pro Canon EOS 5D. Fotografoval jsem v jižní Sibiři při teplotě –20 C přibližně 5 hodin, než jsem vycucal čerstvě nabitou baterii. Problémem bylo spíše vždy zahřát prsty poté, co jsem je vytáhl na chviličku z rukavic.

Velikost senzoru/filmového políčka

Menší hloubka ostrosti daná větším rozměrem středoformátového políčka může být výhodou pro snadnější odpíchnutí hlavního předmětu od pozadí: například portréty. V makrofotografii, kde jde většinou o co největší hloubku ostrosti, to může být naopak nevýhoda. Velké senzory s velkým elementárním pixelem, které jsou součástí digitálních stěn, leží v jiné cenové kategorii a pro cestovní fotografii nejsou vhodné.

Fotograf s filmovým středoformátem se stává raritou

Fotografování je také hlavně zábava. Jako fotografové samozřejmě pozorujeme kolegy kolem sebe a dáváme se s nimi do řeči To, že se filmový Pentax 645 již stává opravdovou raritou, vidím v poslední době stále častěji. Asi nostalgie. Letos v New Yorku se mnou dalo do řeči hned několik lidí na téma Pentax/Mamiya a v Harlemu mi zase zapózovala krásná černoška. Odlišení je to určitě. S digitálem bych asi tak nezapůsobil.

Má tohle povídání vůbec nějaký závěr?

Nemyslím si, že film a hlavně ten středoformátový patří do starého železa, pokud zrovna nechcete pracovat pro média a věnovat se žánrům jako street fotografie, zvířata a reportáže obecně. Film v kombinaci se skenerem má výhodu ve velmi spolehlivé archivaci a zbaví vás problémů s přehráváním pevných disků, kopírovánínm CD-DVD apod.. Neřešíte tzv. digitální smršť stovek fotek, které neradi mažete. Kvalitně nafotíte jen to, co stojí za to. Přesto, pokud bych v dnešní době chtěl investovat do profesionální fototechniky, dal bych přednost digitální zrcadlovce s full frame čipem. To, co jde s vámi dál fotografickým životem, jsou hlavně objektivy. Myslím si, že časem bude full frame stále dostupnějším standardem, jako byl v minulosti kinofilm s rozměrem políčka 35×24mm.

Budu rád za všechny připomínky a komentáře. Můj pohled může být samozřejmě trochu subjektivní, protože jsem byl odkojen filmem a jsem na něj hodně zvyklý.