Los Andes: dva a půl měsíce v jižní Americe - díl 3: Chile a Peru

Symbolem chilského národního parku Lauca je pohled na dokonalý kužel zasněžené Parinacoty s jezerem Chungara v popředí. Jezero bývá označováno za jedno z nejvyšších na světě, což je (jak tomu v geografii bývá) poněkud sporné prvenství. Pro nezávislé cestovatele představuje jak Lauca, tak Sajama trochu oříšek – pro pohyb v nich se dá využívat v podstatě linky La Paz – Arica, kde si průvodčí naúčtuje vždy pěkně vysokou cenu, i když se jedná jen o pár kilometrů cesty. Druhou možností je najmutí auta, což je ještě dražší záležitost, na druhou stranu umožní návštěvu i vzdálenějších a zapadlejších oblastí.

Krajina zde však stojí za to. Díky dobré aklimatizaci jsme mohli přespat v kempu přímo u jezera Chungara v nadmořské výšce 4 568 metrů. Byla to asi nejstudenější americká noc, rtuť teploměru klesla k –15 °C. Za to jsme ale byli odměněni krásně nasvícenou scenérií při západu a následně i východu slunce.

Přes vesnici Parinacota a přístav Arica jsme se přesunuli do Peru, konkrétně „Bílého města“ Arequipy, obklopeného vulkány. Centrum je plné koloniální architektury v čele s katedrálou na hlavním náměstí. Okolí města skýtá mnoho turistických lákadel dostupných jak pohodlně na vlastní pěst, tak s cestovkou.

První den jsme zamířili do „nejhlubšího kaňonu světa“ – údolí řeky Colca. U nejslavnějšího místa, vyhlídky Cruz del Condor, bylo pekelně narváno, ale pár plachtících kondorů jsme zahlédli. Davům jsme zmizeli pěší tůrou na dno kaňonu. Z jeho hrany na dno to bylo zhruba 1 200 metrů převýšení. Zajímavé je, že dole jsou normální vesnice obývané zemědělci, pro které je tak každá cesta na trh pěkným výšlapem.

Jedním z prvních cílů, které jsme doma naplánovali, byl trek k pramenům Amazonky pod sopkou Mismi. Cestu jsme začali v městečku Tuti, kde jsme se, podle rady místních, vydali na lehce prošlápnutou stezku. Po asi 7 km se na kameni skutečně objevila bílá šipka, a za dalších pár km i s popiskem Mismi. To nám nezabránilo (pravděpodobně cestou k potoku) minout odbočku, takže jsme místo pohodlné cesty údolím zdolávali nepříjemné suťovisko hřebene, oddělujícího povodí Amazonky a řek tekoucích do Tichého oceánu. Sopka Mismi (GPS ukázala 5 625 m n. m.) je nejvzdálenějším místem, odkud ještě teče voda do Atlantiku. Carhuasanta, hlavní zdroj Amazonky, pramení v jezírku Bohemia (objeveném Doc. Jánským z UK) kousek pod ní. Zpáteční cesta do Cailomy byla relativně nudná; nekonečné pusté pláně altiplána, pro nás asi 35 km pěšky.