Rozhovor s Josefem Peterkou

Amatérský fotograf Josef Peterka, který v posledních letech uspořádal několik úspěšných výstav a nedávno psal na FotoAparátu.cz o své cestě Náhorním Karabachem, vypráví o svých zálibách, vřelém vztahu k fotografování a cestování, stejně jako o ranách osudu i způsobech, jak je překonávat.

Josef Peterka se narodil se v roce 1943, vyučil se elektromontérem, je absolventem Střední průmyslové školy elektrotechnické v Praze a Institutu elektrotechniky a energetiky v dopravě. Vedle fotografování patří mezi jeho záliby cyklistika, lyžování, nohejbal a jízda na chopperu.

Josef Peterka

Dobrý den, na začátek mám úplně základní otázku. Jak jste se vlastně dostal k fotografování?
K fotografování mě přivedl známý mých rodičů, který vlastnil kinofilmový fotoaparát. Tuším, že značky Contax. Uměl poutavě vyprávět a zasvětil mě do vyvolávání filmů i zvětšování černobílých fotografií. Moje vlastní nesmělé pokusy začaly kolem roku 1953, kdy jsem doma objevil starý měchový přístroj 6×9. Brzy jsem získal fotoaparát na kinofilm, kde mě fascinovala různá „hejblátka“, nastavování clony, času, metrů a spousta dalších možností. První kvalitnější fotoaparát FLEXARET VI jsem dostal až v roce 1960 a ten se mnou prošel základní vojenskou službu. V té době mi už uveřejnili několik černobílých snímků v časopisech Květy a Voják.

S focením v barvě jste čekal až na lepší aparát?
Barevné fotografie se mi vždy líbily, ale na začátku 60. let to bylo dost nereálné a navíc neskutečně drahé. Uvažovat jsem o tom začal až po vojně, kdy se na našem trhu díky benevolenci soudruhů objevily fotografické přístroje ze západu. Ovšem za ceny, které značně převyšovaly možnosti normálních smrtelníků. Minolta tehdy stála asi 3500 Kč a Yashica 6×6 zhruba 1700 Kč. Já se tehdy rozhodl pro MINOLTU AUTOKORD 6×6.

Vaši kariéru fotografa ale najednou přibrzdil osud…
To se tak v životě stává. Měl jsem pracovní úraz, který skončil amputací pravé ruky. Fyzické omezení mě zpočátku dost limitovalo. Nebyla šance vyvolávat filmy v tanku a dělat fotografie pomocí zvětšovacího přístroje. Na fotografování jsem ale samozřejmě nezanevřel. Studoval jsem knihy, fotografické časopisy a těšilo mě a dodnes mě těší sledovat dění v oboru a dívat se na hezké fotky. Faktem ale zůstává, že ani v dobách před úrazem jsem nikdy neuvažoval o dráze profesionálního fotografa, takže nemohu jednoznačně říct, jak moc mě to celé ovlivnilo.

Josef Peterka

Jak jste se připravoval na budoucnost?
Přistupoval jsem k životu celkem realisticky, za tuhého komunistického režimu jsem se nejdřív vyučil v oboru elektro a pak jsem se snažil dokončit pátý rok Střední průmyslové školy elektrotechnické v Praze. Pokračoval jsem dálkově na Institutu elektrotechniky a energetiky v dopravě. Potřeboval jsem zajistit rodinu a mít řádné zaměstnání. V mé situaci to bylo trochu těžší, ale šlo to. Když na to vzpomínám, bylo to zhruba deset let studia, tvrdé práce a snahy o přeorientování celého života na jednu ruku. Celkem logicky jsem se chtěl vyrovnat těm, kteří mají ruce dvě. Naučit se jezdit autem, na kole, lyžovat a podobně.

Kdy jste se vrátil zpátky k fotografování?
Časem, když jsem začal slušně vydělávat, jsem si pořídil Trabanta, pak Škodovku a začal lyžovat. Po listopadové revoluci, kdy se stala výpočetní technika dostupnější a digitální fotografování dostalo zelenou, jsem o tom začal znovu uvažovat. S příchodem kvalitních digitálních fotoaparátů se mi naskytla příležitost vrátit se k opravdové fotografii. Pořídil jsem si Nikon D70, se kterým jsem později procestoval Peru, část Bolívie a pěkný kus Šumavy. Stal se ze mě cestující fotograf. Už v Peru na horských cestách jsem diskutoval o možnosti vydat se na Kubu. A to na kole. Červíček začal hlodat a zhruba po roce se to celé stalo skutečností.

Peru La Paz

U Nikonu jste zůstal?
U značky ano, ale změnil jsem model. Na Kubu jsem už jel s Nikonem D200 a ten jsem měl i na cestách v Náhorním Karabachu. Loni v Jihoafrické republice jsem už používal plnoformátový Nikon D700.

Fotit s jednou rukou je asi o trochu obtížnější.
Zvládnout se to dá. Na cestách v Peru, Bolivii a na Kubě jsem měl samozřejmě určité problémy. Plně se to projevilo třeba v Andách při překračování sedla APU SANKALTALY ve výšce okolo 5000 m. Než jsem vyfotil dva snímky, ostatní už byli hrozně daleko. Dohnat je v té nadmořské výšce bylo téměř nemožné.
Podobné to bylo i na Kubě. Slezl jsem z kola, vytáhl zrcadlovku z brašny a ostatní zatím ujeli několik kilometrů. Musel jsem je pak stíhat a na další focení nebyl čas. Kolegové měli vesměs kompakty, které vytáhli z kapsy, udělali pár snímků a jeli dál.
I proto stále častěji jezdím se skupinou fotografů, kteří mají zájem nejdříve fotit a potom to ostatní. To byl v poslední době případ Náhorního Karabachu nebo Jižní Afriky. 

Potřebujete při focení nějakou zvláštní techniku?
Je to jen otázka cviku. Jsem samozřejmě trochu pomalejší při vytahování fotoaparátu z brašny a jeho nastavení. Ostatní je rutinní záležitost. Často je ale neskutečným zážitkem pozorovat, jak okolí napjatě sleduje, kdy a jak začnu ovládat digitální zrcadlovku. A podobný rozruch budím i ve chvíli, kdy někam přijedu na chopperu Intruder 800.

Vystavujete často svoje fotografie?
Moje první výstava fotografií s názvem „Okolí vesničky střediskové“ se uskutečnila před několika lety k 655. výročí založení vesničky Křečovice, která je rodištěm Josefa Suka a kde se točil film „Vesnička má středisková“. Druhá výstava, kterou jsem měl společně s uměleckou fotografkou Hanou Rysovou, byla realizována v Písecké bráně. Další výstavy se pak uskutečnily v kavárně Uměleckoprůmys­lového muzea, v Klubu cestovatelů a v Kulturním centru Novodvorská v Praze. Moje zatím poslední výstava byla v Městské knihovně v Sedlčanech.

Okolí vesničky střediskové

Ze svých cest a fotografování máte určitě hodně zajímavých zážitků…
Je jich samozřejmě spousta, tak jen dva zážitky za všechny.
Kuba je známá pěstováním tabáku a výrobou doutníků. Plantáže tabáku bylo možné navštívit všude a v oblasti Viňáles jsme jimi doslova projížděli na kolech. Vyfotit výrobu doutníků byl ale problém. V tomto skanzenu socialismu je totiž vše od silnic až po bytový fond naprosto zdevastované. V Trinidadu jsme chtěli navštívit jednu manufakturu, objekt byl však totálně rozpadlý. Po delším hledání jsme našli místo, kam byly dělnice přestěhovány. Pracovní prostředí otřesné, stav podobný předchozímu objektu. Vpuštěni jsme nebyli, fotografování zakázal ředitel dílny a proslulé válení tabákových listů na nahých stehnech krásných Kubánek, na které jsme se celou dobu těšili, se tak nekonalo.
Zajímavý moment jsem zažil i v Jihoafrické republice. V oblasti St. Lucia je množství výstražných tabulí upozorňujících na nebezpečí volně se potulujících krokodýlů a hrochů. Asi nezapomenu na zvláštní adrenalinový pocit v okamžiku, kdy jsem šel po písečném břehu brzy ráno fotit nádhernou volavku a narazil na čerstvé stopy velkého krokodýla, který tam byl chvíli před tím.

Co fotíte nejraději?
Nejsem nijak vyhraněný a snažím se fotit všechno, co mě zaujme. Možná kdybych měl vyšší fotografické vzdělání nebo více času, bylo by všechno jinak. Bohužel nejsem rentiér a doba více než 40 let prožitých v socialismu, kdy se nedalo cestovat nebo se dostat ke kvalitní odborné literatuře, uzemnila hodně lidí.

Kam se nyní chystáte?
Musím přiznat, že v nejbližší době zatím nikam. Musím pracovat a vydělat nějaké peníze, potom se uvidí. Ve skrytu duše se toužím dostat do Afghánistánu s někým, jako je fotograf Šibík, ale to je daleká budoucnost, bude-li vůbec. Rok výroby 1943 je neúprosný.

Pravý Kubánec s pravým kubánským doutníkem
     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • funrio
    funrio
    18.01.2009 10:18

    Zdravim, prajem všetko dobré a skoré fotenie v Afganistane.

  • martin xawer
    martin xawer
    19.01.2009 03:04

    Mnoho zdravi, mate muj obdiv!

  • Josef Peterka
    Josef Peterka
    19.01.2009 07:39

    Všem vám děkuji za komentáře,přeji dobrou náladu, málo žluče a příjemný den. P.

  • Julianna Kozák
    Julianna Kozák
    28.01.2009 06:24

    Zaujalo, vela stastia k ceste do Afghánistánu.

  • Palo_ palo
    Palo_ palo
    07.02.2009 13:33

    jéé uplne hezký fotky

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (15)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram