Ukrajina, solný důl 400 m pod zemí

Pokud jste tak trochu znechuceni západní organizovaností a nechcete cestovat moc daleko, vyražte na Zakarpatskou Ukrajinu. Dnes v létě to bylo díky Oranžové revoluci dokonce bez víz a na hranici ve Vyšném Nemeckém se většinou nečekalo déle než tři hodiny.

Velmi zajímavým místem, které stojí za zastávku je Solotvina. Pod zemí se zde nacházejí obrovská solná ložiska, která mají někde i přes kilometr tloušťky. Solotvina leží v Uherské nížině a Ukrajinci ji považují za lázeňské místo díky solným jezerům. Ta jsou plněna vodou, která se čerpá ze solných dolů. Můžete si zde vyzkoušet platnost fyzikálních zákonů a přečíst si noviny poté, co se položíte na vodní hladinu. Nemusíte tedy k Mrtvému moři do Izraele, ale stačí vyrazit autem.

V Solotvině se těžila sůl již za Rakouska-Uherska. Po rozpadu Sovětského svazu zde již nikdo neinvestoval. Většina zařízení pochází z dob první Československé republiky. Halu na zpracování na povrchu postavili bolševici.

Při příjezdu k dolům jsem si myslel, že se jedná o zcela opuštěné trosky kdysi slavného závodu. Objekt není vůbec oplocen. Přes závod si zkracují cestu lidé, kteří se jdou koupat k jezírkům. V polorozpadlých halách si hrají děti, o které se rodiče asi příliš nestarají.

Nedali jsme se odradit a vyrazili do jednoho ze zachovalejších objektů, kde právě probíhala výrobní porada. Turisté, kteří chtějí navštívit doly jsou zde vítaným zdrojem příjmů. Nastalo tedy smlouvání. Konečný verdikt zněl dvacet hriven (asi osmdesát korun) na hlavu. Se třemi horníky jsme došli ke zrezivělému výtahu snad z dob Marie Terezie. Kdosi prohodil, že Čína a Ukrajina se chlubí neslavným prvenstvím v počtu důlních katastrof. Kostky však byly vrženy. Nasadili jsme si standardní červené přilby a pak jsme již měli možnost zjistit, že výtahy v dolech jezdí hodně rychle. Netrvalo to snad ani deset minut a stáli jsme v obrovské solné sloji s jezerem v hloubce 370 m pod povrchem.

Stativ jsem si nevzal, ale se svým Pentaxem 645 mám praxi ve fotografování dlouhými časy prostě tak, že fotoaparát opřu o něco pevného.

Pak přistoupí hlavní výhoda středního formátu: dostatečný prostor pro výřezy. Po čtyřech snímcích mi došel film. V dálce jsem v solném prachu viděl solný kombajn, který řezal solné ložisko. Nastalo dilema. Mám vyměnit film? Všude bílý solný prach a vlhkost. Chvíli jsem zaváhal. Ale film jsme vyměnil. Došli jsme ke kombajnu. Horníci zastavili provoz.

Nastalo smlouvání.. Ti lotři na povrchu si rozdělili prachy a my nedostaneme nic. Nakonec se však s našimi průvodci dohodli a obnovili práci. Výplata je v dolech kolem 800 hriven a někdy prý na ní čekají i tři měsíce…

Opřel jsem fotoaparát o stěnu solné sloje a vyfotografoval kombajn..Určitě se nejedná o skvělý snímek do galerie. Je to snímek, který je prostě pro mne. Takhle hluboko se asi hned tak nedostanu a určitě ne na Ukrajině. Musím říci, že při příští výměně filmu již na povrchu jsem se několikrát lehce dotkl jazykem stěn filmové komory mého Pentaxu. Žádnou sůl jsem necítil. Můj milý žentour zase přežil.