To je velmi emotivní fotografie. Ač nepřítomen, stále je zde, na této smutné scéně života. Nemajetný, přehlížený a často i opovrhovaný pro svůj zevnějšek, ve světě, s jeho tvrdými, nekompromisními měřítky. Ne vždy však platí jaký kabát, taková i duše. Možná byla nevyléčitelně zraněna, zklamaná, zrazena, možná nikdy nepoznala slova uznání, ocenění, úcty. Otevřely se nezhojitelné rány a zůstalo jen místo na okraji s nekonečným čekáním a nadějí na přežití nejbližších dní. "Nikdo z nás však není osamocený ostrov sám pro sebe. A tak se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě."

Jeho duše mě nezajímá. Čuně je to.
A k fotce - reportážní, ano, i o tom fotografie je, zaznamenat,, sdělit... Fajn.