Fotografování kolibříků

Nedávno jsem přemýšlel, proč kolibříci fascinují tolik lidí. Je to jejich pestrým zbarvením? Hraje v tom roli jejich schopnost létat na místě? Je to jejich neobvyklá vazba na rostliny? Kdo ví? Podle mě je to všechno dohromady a zejména fakt, že jsou ochotni nám ukázat ze svého života mnohem více, než je v ptačí říši běžné.

Proč je focení kolibříků tak atraktivní?

Snad každý fotograf zvířat řeší základní problém, jak se dostat k vytouženému objektu tak blízko, aby byl na fotografii k poznání. Na této potřebě je postaven celkem slušný byznys. Mnoho fotografů přírody tak investuje nejen do drahé fototechniky, ale i do spousty „udělátek“, které mají za úkol pomoci jim dostat se ke zvířatům blíže. Když se jim to nakonec podaří, mají většinou jen pár vteřin na vytvoření snímku, který často bývá daleko od původního záměru. Fotograf se tak raduje už jen z faktu, že je zvíře na snímku vůbec zachyceno, že je ostré a že možná půjde odstranit všemi zatracovaný šum. Proto jsou stále oblíbenější fotografické cesty do míst, kde jsou zvířata více krotká a setkání s nimi není jen vteřinovým výjevem z jejich života. Útesy s papuchalky, kryty u hnízd mandelíků a dudků nebo fotografie volavek na Floridě přinášejí zcela nový rozměr. Zvířata nás pustí na dosah, a pokud tuto hranici nepřekročíme, chovají se zcela přirozeně. Pak se otevře šance zachytit životní projevy, které nám při letmém setkání snadno unikají. A přesně tohle nám umožní nejmenší ptáci světa – kolibříci.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že taková příležitost přináší v první chvíli vlnu euforie. Ta vyústí v první dávku fotografií, která kompenzuje předešlé neúspěchy z plížení k plachým druhům. Čím rychleji tato první vlna přejde, tím dříve se dostavují zajímavé výsledky. Ne, že by tak nevznikly dobré fotografie, ale při zpětném pohledu fotograf zjistí, že fotil stále dokola jeden motiv. Zachytit jednoho živočicha na různé způsoby vyžaduje mnohem více chladného uvažování. V následujících řádcích se pokusím popsat svůj přístup při ztvárnění tématu s názvem Kolibřík. Zdaleka se nejedná o vyčerpávající výčet možností, ale třeba v nich najdete inspiraci pro své vlastní nápady.

Kolibřík u květiny

Kolibříci patří mezi klíčové opylovače některých druhů rostlin. Díky specializaci na různé rostliny se přizpůsobily jejich zobáky, které jsou obdivuhodně různorodé. Krátké, dlouhé, zahnuté, či extrémně prodloužené zobáky dosahující prakticky stejné velikosti jako je pták sám. Vše pramení z životní nutnosti zásobit tělo kolibříka sacharidy, které jsou nezbytným zdrojem energie pro jejich náročný let. Rostliny zase získávají pravidelné opylovače a tak je vlastně potěšení na obou stranách. Zachycení kolibříka u květu patří k nejběžnějším druhům fotografie. Byl jsem si vědom, že podobných záběrů bude brzy v našich končinách mnoho, a tak jsem se jim příliš intenzivně nevěnoval. Kolibříci si udržují teritoria a pravidelně se vracejí k oblíbeným květům. Při troše trpělivosti lze vysledovat frekvenci návratů a vyčkat tak na další přílet kolibříka. Mezitím si můžeme zakomponovat scénu a najít vhodné pozadí snímku. Po příletu kolibříka ke květu máme často jen několik vteřin k zachycení jeho snímku. V Belize, kde není tak vysoká koncentrace kolibříků jako například v Kostarice nebo Panamě, se mohou vracet kolibříci ke květům i s frekvencí 1 hodiny. Zachycení snímku tedy vyžaduje pozornost. Během čtyřhodinového čekání se nám naskytne příležitost o celkové délce 20 vteřin. Není třeba říkat, že zrovna ve chvíli příletu kolibříka kontrolujete baterii, že má dost energie, a máte tak další hodinu čas si to příště lépe načasovat.

Kolibřík u krmítka

O něco snáze lze zachytit kolibříka u speciálního krmítka, které obsahuje silný koncentrát cukru a vody. Pro kolibříky je to vítaný zdroj energie a snadnější „kořist“ než květy, které svůj nektar generují pozvolna. K pítkům se vracejí kolibříci častěji a lze je zachytit v letu. Mnoho druhů se totiž z pítka napije, odlétne kousek stranou, kde setrvá pár vteřin ve vzduchu, a zase se vrátí k pití. A to je právě ona chvíle, kdy se dá vytvořit snímek letícího kolibříka. Nastává však jiný problém, kolibřík totiž při své přestávce v pití nezůstává na jednom místě, ale často o několik centimetrů jinde než původně. To se zdá jako zanedbatelná překážka. Pravdou však je, že přestávky v pití, a tedy reálná možnost zachytit snímek, se mohou zkrátit i ke dvěma vteřinám. Pak nastává opravdu zoufalý lov s obrovským množstvím odpadu. Mně se osvědčilo vybrat si místo, které bude díky pozadí snímku zajímavé a čekat do chvíle, než do něj kolibřík vlítne. Snímků nevznikne tolik, ale ty které vzniknou, jsou častěji správně zaostřené.

Až 90 mávnutí křídel za sekundu

Je až s podivem, jakou frekvenci má mávnutí kolibříkova křídla. Díky tomu předvádějí kolibříci v letu neuvěřitelné kreace pouhým okem těžko zachytitelné. Pohyb křídel kolibříků se stal hlavním motivem mé cesty do Panamy. Naplánoval jsem si, že se tuto unikátní dovednost pokusím zachytit různými způsoby. Výše zmíněná krmítka jsou k tomu ideální. Jedním z motivů, které jsem se snažil zachytit, byly dva extrémní přístupy. První z nich měl mávnutí zvýraznit, druhý naopak zcela eliminovat. Kdo si myslí, že k zastavení pohybu křídel stačí nastavit extrémně krátký čas, je na omylu. I čas 1/2000s nezpůsobí eliminaci pohybu křídel. Velmi zajímavého efektu dosáhneme vypnutím blesku. Následující dvě fotografie zachycují pohyb kolibříka zachycený skrze okolní vegetaci. Vznikly tak snímky, které se téměř nedají opakovat a přestože na nich není pírko ostré, stále se k nim vracím a mám je opravdu rád.

Zmrazení křídel

Techniku zmrazení křídel jsem si chtěl opravdu vyzkoušet. Američtí fotografové ji dotáhli k dokonalosti a přes prvotní odsouzení jsem se k ní po čase vrátil. Čím dál tím více mě začalo fascinovat, jak je možné zcela eliminovat tak prudké víření křídel. Základním principem je rozmístění několika blesků, jejich uvedení do manuálního režimu a focení a extrémně nízký výkon. Blesk díky tomu vyšle tak krátký záblesk, že vznikne iluze zmrazeného pohybu a to i při rychlosti závěrky 1/200s. Vznik takové fotografie považuji za ryzí fotografickou alchymii a také jednu z mála cest, jak zachytit neuvěřitelné akrobatické prvky kolibříkova letu. Dokonce mohu otevřeně přiznat, že snaha vytvořit kolekci 10–15 takových fotografií mi zabrala většinu času panamské fotografické cesty. Zcela jsem tomu propadl a vzniklo díky tomu okolo 2000 snímků. Proč tolik? Protože na mnoha z nich byla pozice křídel zcela identická a mou snahou bylo vytvořit kolekci různých pozic. Nakonec se mi podařilo kolekci vytvořit, a byť jednotlivé snímky na první pohled vypadají až sterilně, věřím, že si své publikum najdou. Pro mě to byla obrovská lekce ovládání fotoaparátu a jsem moc rád, že jsem si ji mohl vyzkoušet.

Odsedávky

Kolibříci spotřebují během letu mnoho energie a tak by bylo mylné se domnívat, že celý den jen létají z květu na květ jako motýli. Jejich cílem je hájit si teritorium se zdrojem nektaru, ať už se jedná o květy nebo o pítka, a při potřebě energie mít její rychlý zdroj. Velké množství času tak kolibřík tráví sledováním okolí z nějaké vyhlídky. Jakmile se přiblíží konkurent, okamžitě vystřelí a snaží se ho zahnat. U klidných míst, kde není dost vysoká koncentrace kolibříků, vydrží sedět na svém oblíbeném místě dlouhé minuty. Hledání zajímavých odsedávek bylo dalším větším tématem, které jsem se snažil ztvárnit. Pokud nějakou dobu odkloníte oko od hledáčku a pozorujete (doslova) cvrkot, zjistíte, že se hlídači teritorií často vracejí na stejné místo. Mnohdy jsou to místa kuriózní, jindy nesmírně estetická. Hledání takových motivů je opravdu zábavné a přináší své ovoce.

Obrana teritoria

V aktivních zahradách dochází k vyšší koncentraci rostlin, pítek i kolibříků. Pak se fotografům naskytne možnost zažít něco nevídaného. Kolibříci mezi sebou vedou nikdy nekončící boje. Zatímco jedni vyhánějí vetřelce a ženou ho rychlostí až 40 km/h přes celou zahradu, jiný kolibřík hned využívá situace a snaží se obsadit výhodné území. Útoky kolibříků jsou velmi agresivní a člověku se někdy až tají dech, když vidí, jak se ti zprvu roztomilí ptáčkové klovou v letu do hlavy, jak se vzduchem snáší vytržená pírka. Prvním signálem sedícího ochránce je bojovný postoj, který zcela změní vzhled kolibříka, často roztáhne zadní pera a narovná pírka na čele. Pokud vetřelec na toto znamení nereaguje, následuje ostrý výpad. Na místě, kde takto bojuje třeba 30 kolibříků, máte pocit, že se do vás musí trefit. Vždy to ale nějak vyberou a narazí jen výjimečně. I když jeden kolibřík to před námi nevybral a do cesty se mu dostala zeď. Ležel omráčený, ale po několika minutách vzlétl. Ne vždy to takto dopadne.

Opravdové klenoty

Život kolibříků je opravdu velmi atraktivní a fotografům nabízí neuvěřitelnou škálu možností, jak jej zachytit. Výše zmíněná témata jsou výsledkem krátkého výletu. Častější návrat do oblasti jejich výskytu umožňuje témata dále rozvíjet a posunovat jejich zpracování. To, co je na kolibřících mimořádně zajímavé, je barva jejich peří, která se mění v závislosti na lomu světla. Kolibřík skvostný vypadá jako tmavý chomáček peří, stačí, aby se správně natočil, a rozzáří se jako briliant. Mezi nejkrásnější kolibříky, které jsem dosud potkal, patří kolibřík ohnivobřichý, který mi zapózoval za celou cestu pouze dvakrát. Jeho snímkem se s vámi rozloučím. Pokud vás zajímají i další témata, která jsem na svých cestách do Střední Ameriky za 7 let ztvárnil, jste srdečně zváni na Setkání fotografů 27.11., kde budu mít na toto téma přednášku. Kolibříci totiž zdaleka nejsou jediným přírodním zázrakem této oblasti.

Petr Bambousek, www.SulaSula.com