Etiopie, sopka Erta Ale: fotografování živé lávy

Ethiopie, Sopka Erta Ale, Danakilská proláklina je jedním z několika míst na světě, kde můžete fotografovat exploze lávy v neustále obnovujícím se jezeře tekuté lávy uvnitř kráteru. V článku najdete vedle snímků i mé poznatky s fotografováním a jaká jsou zde rizika. Když něco fotografujete, je třeba o tom něco vědět a v případě vulkánů to snad platí dvojnásobně.

Ethiopie, Sopka Erta Ale, Danakilská proláklina je jedním z několika míst na světě, kde můžete fotografovat exploze lávy v neustále obnovujícím se jezeře tekuté lávy uvnitř kráteru. Danakilská nebo také Afarská proláklina se nachází v severovýchodní Ethiopii, blízko hranic s Eritreou a Džibuti. Vzniká tlakem podmořské desky Rudého moře a Adenského zálivu na desky po obou stranách Východoafrického příkopu. Uvnitř prolákliny se pak působením těchto sil zemská kůra rozevírá rychlostí 1 až 2 cm za rok. Geologové předpokládají, že za 10 miliónů let voda z Rudého moře zaplaví proláklinu a celý Východoafrický zlom v jeho délce 6000 km a Afrika tak ztratí svůj Roh. V Afarské proláklině byly nalezeny kostry nejstarších homoidů. Kostra Lucy Australopithecus afarensis, stará 3,2 miliónu let, se dodnes nachází v trezoru Národního muzea v Addis Abebě. Předpokládá se, že právě vznik Východoafrického zlomu sehrál klíčovou roli pro vývoj člověka. Danakilská proláklina je dnes velmi suchá oblast, ve které ročně spadne jen mezi 100 až 200 mm srážek. V Danakilské proláklině leží dnes nejnižší město Afriky s výškou –140m. Oblast je obývána Afary, muslimskými kočovníky, kteří chovají převážně velbloudy, na které často narazíte v poušti jako na polodivoké. Afaři nemusí být k fotografům vždy přátelští.

Sopka Erta Ale

Erta Ale znamená v afarštině “kouřící hora“. V krajině vypadá jedna z nejaktivnějších sopek světa vysoká 612 m jen velmi nenápadně. Základna kopce se nachází ve výšce kolem –70 metrů. Je to totiž takzvaný štítový vulkán, což znamená, že má velmi širokou základnu s jen mírným stoupáním vulkanického svahu. Štítové vulkány vyrůstají nad horkými skvrnami (anglickcy hotspot), což jsou místa, kde dlouhodobě vystupuje magma z hloubky Země. Horkých skvrn je na světě asi 50 (Yellowstone, Island, Havajské ostrovy). Jsou různé teorie, jak tato místa vznikají. Výhodou štítových vulkánů je, že nemají explozivní charakter. Plyny totiž mohou volně unikat a láva volně vytékat.

Na vrcholu vulkánu Erta Ale jsou dvě kaldery, z nichž alespoň jedna je vždy naplněna jezerem tekuté lávy. Záznam o lávovém jezeře na vrcholu pochází již z roku 1906. Současná aktivita začala už v roce 1967, 25. září 2005 pak došlo k velkému výbuchu, v jehož důsledku uhynulo asi 250 velbloudů v okolí a kmeny Afarů se musely odstěhovat dále. K větším výtokům lávy došlo i v srpnu 2007 a 4. listopadu 2008. Od té doby je zde celkem klid. Erta Ale vyvěrá  bazaltickou (čedičovou) lávu, která má nízkou viskozitu. Plyny vystupující z kráterů obsahují oxid siřičitý, chlorovodík a fluorovodík, tedy nic, co zrovna potřebujeme dýchat.

Bezpečnost na sopce

Erta Ale se nachází ve špatně přístupné oblasti. Jste proto odkázáni na místní informace o aktivitě sopky, které je třeba brát vážně a v případě zvýšení aktivity nepodstupovat riziko výstupu na vrchol. Před cestou si prostudujte informace o aktivitě sopky pomocí Googlu. Vše je v angličtině.

Nutností je mít místního průvodce z kmene Afarů, který najde cestu lávovými poli i v noci a na sopku vystupuje pravidelně a umí posoudit riziko (alespoň relativně).

K místu odkud lze fotografovat lávu se dostanete jen přes čerstvě ztuhlou lávu (je stará maximálně 5 let). Je třeba následovat průvodce z kmene Afarů. Utuhlá láva je ostrá a lámavá. Potřebujete proto  kvalitní pevnou obuv. Určitě budete potřebovat i čelovou svítilnu. Vulkán je nejkrásnější za šera a v noci.

Hlavním rizikem jsou sopečné plyny vystupující z lávových jezer. Je nutné chránit se maskou se speciálním filtrem na kyselé plyny, která zachytí oxid siřičitý, chlorovodík i fluorovodík (vyrábí například firma 3M). V případě stálého počasí, kdy vane lehký vítr, který nemění směr, vstupují někteří lidé na okraj kaldery bez masek. Je to riziko a hlavně, zde budete moci zůstat jen velmi krátkou dobu. Upozorňují, že fotoaparáty a hlavně ty filmové, nemají silné koncentrace oxidu siřičitého (redukční činidlo) a kyselé plyny zrovna v lásce a může dojít k poškození záznamů.

Sopka s tryskající lávou je něco absolutně mimo lidskou kontrolu a i při sebevětší opatrnosti se vždy bude jednat o riziko. Proto doporučuji pobyt zkrátit na minimum a na noc raději sestoupit z kráteru a to i přes to, že jsme tam viděli lidi, kteří spali na vrcholu kaldery. Výhodou je, že sestup není s dobrou čelovkou a zkušeným místním průvodcem obtížný ani nebezpečný a to ani v noci. Bez průvodce se však v lávových polích na 90% ztratíte.

Poznatky pro fotografování

Nejlepším časem pro fotografování je doba po západu a před východem Slunce. Hlavně za šera a v noci jsou výrony lávy efektní. S manželkou Helenou jsme vyvlekli na sopku plnou fotografickou polní: kromě dvou těl zrcadlovek Canon 5D a 5D Mark II i objektivy, o které se dělíme a dohadujeme (16–35mm, 24–70mm, 70–200mm vše ve 2,8). Vrcholným kouskem bylo vyvléci sem i 2,5 kg těžký 300mm/f 2.8 se stabilizátorem a 2× konvertorem, který považuji za ideální objektiv pro profesionální kvalitu na cestách v Africe. Vyžaduje soumara, ale je to sklo velmi robustní konstrukce s vynikající obrazovou kvalitou. Objektiv jsem koupil trochu obouchaný od amerického profíka (sportovní fotograf v NYC), ale s perfektním sklem. To abych snesl cenu a netrpěl zároveň nad nějakým tím škrábancem. Bylo mi jasné, že k bazaltické lávě, která má teplotu mezi 1100 až 1150 °C, raději moc blízko nepůjdeme a dlouhé sklo bude potřeba. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem chtěl 5D Mark II byla možnost zaznamenat zvuk a pohyb a to hlavně v podmínkách, kde je málo světla. Právě tady oceníte velký senzor. Zde, na vrcholu Erta Ale, po západu Slunce, kdy se naplno rozpoutá ohnivé „ďáblovo divadlo“, jsou přesně takové podmínky.

Pro jistotu jsem si do Afriky vezl na krajiny i filmový Pentax 645N s objektivem 35mm/3,5 (ekv. 20mm v kinofilmu), kdyby selhala digitální technika. Moc jsem ho však nepoužíval.

Jezero bazaltické lávy na vrcholu je pokryto tuhou struskou, která neustále praská v důsledku pohybu horkého magmatu pod ní. Nahromaděný tlak a teploty jsou různé v různých místech a potřebují se srovnat a uvolnit. Po prasknutí kůry dochází k explozi lávy ven. Trhlina se postupně zase zacelí.

Výrony lávy jsem se snažil zachytit co nejvěrněji tak, jak jsem je vnímal. Video z Canonu 5D Mark II, které snímá rychlostí 30 snímků za vteřinu, působí zpomaleně ve srovnání s realitou v případě ultra-rychlého jevu, jakým je výron lávy přes prasklinu v kůře jezera. Proto jsem intuitivně volit co nejkratší časy a šel jsem na doraz senzoru a to i za cenu vyššího šumu. Vítr se mohl každou chvíli změnit a i tak sem občas něco fouklo. Z laboratoří anorganické chemie na VŠCHT Praha v osmdesátých letech jsem byl sice zvyklý na leccos, nicméně tahle chemie byla koncentrovanější. V tom všem jsem ještě měnil objektivy a filmoval. Možná toho bylo až příliš moc najednou. Až později po prohlédnutí snímků jsem si říkal, že jsem měl vyzkoušet i časy delší (mezi 1/10 až 1 sec) a snímat stylem, jak se fotografují ohňostroje. Možná by však snímky díky velkému počtu zářících kapiček byly přesvětlené jako první dva obrázky v článku. No prostě až příště… Nemusím asi říkat, že je zde naprostou nutností fotografovat do formátu RAW. Musíte počítat s tím, že ani nejkvalitnější senzor nebude mít dostatečný dynamický rozsah pro snímání rozstřikující se lávy v noci, kdy vám vzhledem k extrémně krátkým časům nepomohou ani Photoshopové triky se skládáním expozičně posunutých snímků. Zvolil jsem taktiku exponování na světlejší místa tak, abych minimalizoval hlavně riziko plošného přepalu v zářící lávě. Bylo mi jasné, že je to kompromis. Budu totiž muset zesvětlit stíny ve Photoshopu a tím mi vystoupí i šum, který je právě ve stínech nejhorší. S tím se však dá spíše něco udělat než s vypálenými částmi snímku.

Člověk hledí na stříkající lávu. Je u vytržení, něco jako když civíte do ohně. Ani jsme moc nevnímali, jak čas utíká. Uvědomil jsem si, že mě docela bolí hlava. Řekl jsem Helče, že musíme rychle vypadnout. Náš kamarád Přemek a dva Rakušané Georg a Bernhard, se kterými jsme se pro cestu do prolákliny kvůli snížení nákladů spojili, šli kousek za námi. Vyšplhal jsem rychle na hranu kaldery a postavil znovu stativ. Exponoval jsem tak, abych dosáhl expozice kolem 30 vteřin. Zachytil jsem tak i dráhu čelových svítilen našich kamarádů a hvězdy jasného afrického nebe.

Další fotografie z výstupu na Erta Ale a Ethiopie najdete na www.fotoatlas.cz a www.photographicatlas.com. Mám rozpracovaný ještě článek o fotografování v chemické laboartoři vulkánu Dallol a také i o fotografování Afarů, kde jsem byl jediný z výpravy, který to občas zmáčknul.

Fotocestopisnou přednášku Andreje Macenaeura z Etiopie uvidíte na Setkání fotografů 15. května 2010 v KC Zahrada na pražském Chodově. Jste srdečně zváni.