Většina přátel mi před cestou do Náhorního Karabachu říkala: „Co tam chceš dělat? Tam se střílí!“. Konflikt mezi Azerbajdžánem a Arménií však již naštěstí utichl. Náhorní Karabach se nakonec přidružil k Arménii, která je podporována Ruskem. Řada lidí zde však stále sní o nezávislosti.
Život v Karabachu připomíná to, co známe z vyprávění našich
babiček. Lidé se na úpatí hor starají po celý den o svá políčka,
chovají krávy a ovce. Na zahrádkách mají zeleninu, jablka a meruňky.
Průmysl zde nenajdete. Lidé jsou poznamenáni válkami z 90. let, ale
nechtějí o tom příliš mluvit, je na venkově nezasáhly. Západní turista
a fotograf je pro vesnici velké oživení. Za fotografování, na rozdíl od
jiných zemí, kde po vás chtějí peníze, zakrývají tvář nebo dokonce
hází kameny, vám zde děkují. Vřele vás zvou k sobě domů, kde vám
připraví malé pohoštění a hlavně si s vámi chtějí povídat. Měla
jsem zde možnost poznat lidi, kteří žijí na okraji dnešní globální
kultury. Týden mezi nimi mi dovolil vrátit se o desítky let zpátky a aspoň
na chvíli zapomenout na náš moderní a civilizovaný svět, kde často
rozhodují pojmy jako agrese, stres, honba za kariérou, peníze, moc,… Na
chvilku jsem se mohla zastavit, vnímat svět kolem sebe a umět si vychutnat
každý okamžik.
V Náhorním Karabachu jsem byla v květnu 2008 spolu s dalšími
fotografy, se kterými jsme společně uspořádali na toto téma výstavu.
V současné době ji můžete vidět v Ambitu kláštera bratří
františkánů na Jungmanově náměstí v Praze a potrvá zde do
31. března(denně od 10 do 18 hodin).
Žije se zde dlouho. Manželé Fridun (87) a Arjusak (83) mají ve vesnici
Chin-šen domek s prosklenou stěnou a výhledem na stále zelené hory. Pan
Fridun prosedí u okna celé hodiny. Smutný výraz paní Arjusak prozrazuje,
že život v horách Karabachu je nelehký. Každý den musí chodit pro vodu
do studně. Tradiční Fridunův přípitek patřil tentokrát nám: „ Děkuji
moc, že se tu dnes můžeme s vámi společně sejít.“
V roce 1988, když začala válka Arménie proti Azerbajdžánu, byl Jurij
Verďan z vesnice Balludža zraněn Azerbajdžánci při práci na kombajnu.
Pomohl mu Červený kříž a převezl ho do nemocnice. Manželka připravuje
tradiční zeleninu (petržel, celer,..), kterou namáčíte do soli a
přikusujete k jídlu. Přípitek patřil pravnučkám: „Za dětěj.“
Paní Nina žije od narození ve vesnici Hakaku, v podhůří hor, daleko od
civilizace. Celé dny se spolu s manželem a svými dětmi starají
o hospodářství, kde najdete zvířata od ovcí až po krůty. Rusky umí
velmi málo, přesto je šťastná, že jsem ji navštívili. Ze své skromné
úrody nám nabízí „varenie“. Jedná se o v Karabachu typické
zpracování ovoce, jehož konsistence připomíná cosi mezi kompotem a
marmeládou. Odmítnout by znamenalo urazit ji.
 |
 |
 |
 |
 |
V Čanachči nás přivítali tradiční vodkou a chlebem. Přípitek je
doprovázen slovně: „Za dětěj, za rodinu.“ S nejstarší obyvatelkou
vesnice jsme si povídali o druhé světové válce, více než
devadesátiletá žena, stále plná energie, nám na závěr zatancovala.
Pozvali nás na společné pečení chleba. Každá vesnice má svou pekárnu,
kde se v pravidelných intervalech schází rodina od nejmenší ho po
nejstarší ho a čas využívají ke společné diskuzi. Pec má tvar válce,
je umístěna pod úrovní země a na dně hoří dřevěné uhlíky. Jádrem
celého obřadu je připevnit zručným pohybem těsto na rozžhavené
boční stěny.
Norvad Michajlovna porodila pět dětí. Dva syny ztratila ve válce a
manžel umřel. Nyní musí pracovat, aby se uživila. Domů si nese dříví na
topení. Je ráda, když jí políčko urodí něco k jídlu.
