Fotoaparát.cz

Lidé Náhorního Karabachu

Většina přátel mi před cestou do Náhorního Karabachu říkala: „Co tam chceš dělat? Tam se střílí!“. Konflikt mezi Azerbajdžánem a Arménií však již naštěstí utichl. Náhorní Karabach se nakonec přidružil k Arménii, která je podporována Ruskem. Řada lidí zde však stále sní o nezávislosti.

Život v Karabachu připomíná to, co známe z vyprávění našich babiček. Lidé se na úpatí hor starají po celý den o svá políčka, chovají krávy a ovce. Na zahrádkách mají zeleninu, jablka a meruňky. Průmysl zde nenajdete. Lidé jsou poznamenáni válkami z 90. let, ale nechtějí o tom příliš mluvit, je na venkově nezasáhly. Západní turista a fotograf je pro vesnici velké oživení. Za fotografování, na rozdíl od jiných zemí, kde po vás chtějí peníze, zakrývají tvář nebo dokonce hází kameny, vám zde děkují. Vřele vás zvou k sobě domů, kde vám připraví malé pohoštění a hlavně si s vámi chtějí povídat. Měla jsem zde možnost poznat lidi, kteří žijí na okraji dnešní globální kultury. Týden mezi nimi mi dovolil vrátit se o desítky let zpátky a aspoň na chvíli zapomenout na náš moderní a civilizovaný svět, kde často rozhodují pojmy jako agrese, stres, honba za kariérou, peníze, moc,… Na chvilku jsem se mohla zastavit, vnímat svět kolem sebe a umět si vychutnat každý okamžik.

V Náhorním Karabachu jsem byla v květnu 2008 spolu s dalšími fotografy, se kterými jsme společně uspořádali na toto téma výstavu. V současné době ji můžete vidět v Ambitu kláštera bratří františkánů na Jungmanově náměstí v Praze a potrvá zde do 31. března(denně od 10 do 18 hodin).

Žije se zde dlouho. Manželé Fridun (87) a Arjusak (83) mají ve vesnici Chin-šen domek s prosklenou stěnou a výhledem na stále zelené hory. Pan Fridun prosedí u okna celé hodiny. Smutný výraz paní Arjusak prozrazuje, že život v horách Karabachu je nelehký. Každý den musí chodit pro vodu do studně. Tradiční Fridunův přípitek patřil tentokrát nám: „ Děkuji moc, že se tu dnes můžeme s vámi společně sejít.“

V roce 1988, když začala válka Arménie proti Azerbajdžánu, byl Jurij Verďan z vesnice Balludža zraněn Azerbajdžánci při práci na kombajnu. Pomohl mu Červený kříž a převezl ho do nemocnice. Manželka připravuje tradiční zeleninu (petržel, celer,..), kterou namáčíte do soli a přikusujete k jídlu. Přípitek patřil pravnučkám: „Za dětěj.“

Paní Nina žije od narození ve vesnici Hakaku, v podhůří hor, daleko od civilizace. Celé dny se spolu s manželem a svými dětmi starají o hospodářství, kde najdete zvířata od ovcí až po krůty. Rusky umí velmi málo, přesto je šťastná, že jsem ji navštívili. Ze své skromné úrody nám nabízí „varenie“. Jedná se o v Karabachu typické zpracování ovoce, jehož konsistence připomíná cosi mezi kompotem a marmeládou. Odmítnout by znamenalo urazit ji.

V Čanachči nás přivítali tradiční vodkou a chlebem. Přípitek je doprovázen slovně: „Za dětěj, za rodinu.“ S nejstarší obyvatelkou vesnice jsme si povídali o druhé světové válce, více než devadesátiletá žena, stále plná energie, nám na závěr zatancovala. Pozvali nás na společné pečení chleba. Každá vesnice má svou pekárnu, kde se v pravidelných intervalech schází rodina od nejmenší ho po nejstarší ho a čas využívají ke společné diskuzi. Pec má tvar válce, je umístěna pod úrovní země a na dně hoří dřevěné uhlíky. Jádrem celého obřadu je připevnit zručným pohybem těsto na rozžhavené boční stěny.

Norvad Michajlovna porodila pět dětí. Dva syny ztratila ve válce a manžel umřel. Nyní musí pracovat, aby se uživila. Domů si nese dříví na topení. Je ráda, když jí políčko urodí něco k jídlu.