V dnešním rozhovoru si budeme povídat s fotografem a novinářem Topí Pigulou. Jeho fotografickou přednášku na téma Írán mohou zájemci navštívit na Setkání fotografů už za měsíc během víkendu 1. a 2. listopadu v KC Zahrada na Praze 4 Chodově nebo si s ním o jeho fotografických zážitcích pouze popovídat.
1. Dobrý den, musím se přiznat, že mne velmi zaujalo Vaše
pracovní jméno (pokud to tak mohu nazvat) Topí Pigula. Chtěla bych se
zeptat, jak vzniklo.
Otázka na mé jméno je nejčastější, kterou dostávám. Pigula je
příjmení po otci, takže Karel Pigula byl muž, jehož příjmení nosím a
pochází pravděpodobně odněkud ze Slezska či Polska. Jméno, které
používám jako křestní, a to jak při přednáškách, publikování
i osobním styku, je akronymem. Maminka si přála, abych se jmenoval Tomáš,
což se stalo a vydrželo mi to prvních 15 let života. Pak jsem se dostal do
party, kde jsme byli dva Tomášové a pořád se to pletlo, tak se
z TOmáše PIguly stal Topí s dlouhým „í“.
A upřímně řečeno, už je opravdu hodně málo lidí, kteří mě znají
jako Tomáše. Přece jen už jsem od svých patnácti trochu poporostl. Jen si
musím dávat pozor při zajišťování letenek, protože v pase mám pořád
ještě původní jméno.
2. Jaká byla Vaše cesta k profesionálnímu focení? Kdy se ve
Vás probudil fotograf?
První fotoaparát byl Corina, stál 70,– Kčs a vypadl mi z ruky pouhých
několik minut poté, co jsem ho koupil. Od té doby chrastil a přes snímek
bývávaly černé pruhy. Bylo vždy sázkou do loterie, jestli tam bude, či
ne, a pokud ano, tak jak moc bude vadit. A bavilo mě to už od začátku,
nicméně k většímu, cílevědomějšímu focení jsem se „musel
hecnout“ při naší přírodovědné cestě na Island. V den odjezdu mi
kamarádka řekla, že až se vrátím, tak budu mít výstavu. Galerii prý už
zařídila. A protože vypadala věrohodně, tak jsem se snažil. Výstava
nakonec opravdu byla. Sice skončila o několik dnů dříve, neb se začal
zabavovat majetek majitele roudnické galerie a já bych o fotky nerad
přišel. Nakonec putovala po republice: byla v pražském planetáriu
i lounském muzeu… Ovšem když se na ně dívám dneska, už bych neměl
odvahu je vystavit. Ješitný jsem určitě stejně, ne-li víc, ale možná
přece jen o trochu víc o fotce vím. A platí klasické – čím víc
vím, tím víc vím, že nevím nic. A s tou profesionalitou je to těžké.
Je-li profesionálem ten, kdo za focení bere peníze, tak se ze mě stal
profesionál ve chvíli, kdy jsem nastoupil na reportérské místo a fotky se
staly součástí mé práce. A myslím, že obecně platné pravidlo je, že
profesionál sice za práci bere peníze, ale leckterý „laik“ ho trumfne
poctivostí práce a hloubkou znalostí. A shodou okolností jsem tuhle pravdu
pocítil nejvíce právě jako „obyčejný, v médiích nevzdělaný“
reportér.
3. A Vaše práce souvisí s fotografováním? Co je její
náplní?
Má současná práce šéfredaktora magazínu Travelfocus (a zároveň
novináře na volné noze) souvisí s fotografováním ve dvou oblastech.
Nejen, že si fotím vlastní obrázky ke svým redakčním materiálům, ale
musím i vybírat obrázky a hodnotit obrázky k článkům externích
autorů. Tahle část práce je asi nejzajímavější, protože vidím obrázky
jiných, které mi umožňují alespoň občas vidět chyby své a mít tak
neustále srovnání. Samozřejmě je nutné psát si s autory ohledně kvality
fotek, jiné technické parametry jsou pro web a jiné pro kvalitní tisk na
křídovém papíře. Část práce je byrokracie, někdo (já ) musí zpracovat
honoráře, přijímat či odmítat příspěvky, dělat a naplňovat ediční
plán, psát rubriky a ještě diskutovat s vydavatelem ohledně finančních
strategií. Na druhou stranu právě díky tomu, že mi „rukama projdou“
opravdu stovky fotek, se tak rád začtu do diskuzí na fotowebech včetně
Fotoaparátu.cz. A někdy je to hořce úsměvné čtení. Někdy cíleně
„lovím“ nové autory, protože opravdu dobrých fotografů jsou u nás
desítky.
4. Na Vašich fotografiích zachyczjete nejrůznější témata,
jaké je Vaše nejoblíbenější? A hlavně, kde pro své fotografie berete
inspiraci?
Mám rád makrofotografii, sociální fotku a tzv.novinářskou sdělost
fotografie – tedy věci dost různorodé. To, že tyhle věci mám rád,
ještě ale neznamená, že je umím! Nemám vybavení, ani odvahu na akty a
určitě neumím krajinu. Ale ze všeho nejvíce mě baví akce (vyjma svateb)
ať už sportovní nebo násilné. Z tohoto úhlu pohledu jsem si nejlépe
zafotil na demonstracích proti Mezinárodnímu měnovému fondu v roce
2000. Inspirací je mi (a je mi jasné, jak frázovitě to zní) svět kolem
mě. Tedy kamarádi, akce, práce, příroda…Fotografování je pro mě
relax i práce, takže někdy vyloženě odpočívám, jindy makám a
„musím“ nafotit, děj se co děj.
5. Mají vaše fotografie něco společného? Nějaký společný
nápad, ideu?
Osobně si myslím, že nemám to, čemu se říká autorský rukopis. Přece
jen je příliš složité mít jednotný styl v makrofotografii a fotek
z demonstrací. Na druhou stranu rád zkouším, co všechno ještě dovedu,
což mi tak trochu umožňuje moje práce. Snažím se dopracovat k alespoň
trochu koukatelným fotkám s vlastně relativně amatérským vybavením. Byť
jsem „profesionál“, tak nemůžu svůj Nikon D200 se třemi objektivy a
viklajícím se stativem srovnávat s movitými amatéry či kolegy
zaměstnanými v „bohatých“ redakcích. Mám samozřejmě nějaké
ucelenější soubory, ale na „celoživotní“ směřování bych to
rozhodně neviděl.
6. Máte fotografii, které si vážíte, na kterou jste
obzvlášť pyšný? A s pořízením které fotografie jste měl nejvíce
problémů?
Když jsem nad touhle otázkou přemýšlel, tak jsem zjistil, že vlastně ne.
Mám hodně fotek, které se mi líbí, ale nějakých 10 nejlepších nemám.
Jedna z mých oblíbenců je peříčko na vulkanické islandské pláži. Je
z mé první větší cesty, právě na Island, a patřila k tomu tehdy
vystavenému souboru. Navíc se mi každou chvíli líbí něco jiného a musím
říct, že se mi vkus mění. Jinou „úspěšnou“ fotkou byla
demonstrující neznámá žena v roce 2000, ze které se za pár let, opět
díky demonstraci, stala jedna z nejznámějších poslankyň Strany
zelených.