Sára Saudková

Fotografka Sára Saudková vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Od roku 1999 se však věnuje fotografování, vede firmu Saudek.com. a je „Janovou pravou rukou“. Přestože je jako maminka čtyř dětí velice vytížená, již po tři roky držela patronát nad fotografickou soutěží Fotoakademie, která je určena mladým začínajícím fotografům.

V letošním čtvrtém ročníku, který vypukne již v listopadu, bude opět v čele odborné poroty soutěže. Tentokrát se bude soutěžit o fotoaparáty Olympus. Více se dozvíte na serveru fotoakademie.cz.

Dobrý den Sáro, již počtvrté se zúčastníte fotografické soutěže Fotoakademie jako předsedkyně odborné komise. Jak pohlížíte na současnou generaci mladých fotografů?
Se skutečným obdivem. Mladí fotografové dávají pojmu „amatérská fotografie“ velký šmrnc, rozlet a neobyčejnou technickou zdařilost, kvůli které je třeba ji brát vážně a nenahlížet na ni jako na roztomilou, ale nevýznamnou zábavu pár mladičkých a nesebevědomých blouznivců…

Co se Vám na nich líbí?
No přece, že se nebojí a nepodléhají, alespoň ti nejlepší, módním vlivům a zavedeným vzorům. Zkrátka zkoušejí, co se dá a někteří už mají velmi vyhraněný styl.

V čem jsou jiní? Je na nich poznat, že vyrůstali v demokracii?
Je na nich vidět, že vyrůstají v kosmopolitním světě, který v podstatě nezná hranic. O to vyzrálejší musí být jejich tvorba, protože konkurence je obrovská a dnes fotografuje opravdu kdekdo. Ale obecně, bez ohledu na dobu, ve které dnešní generace mladých vyrůstá, mě fascinuje na mládí, jak ryzí a nespoutaný je jejich pohled objektivem fotoaparátu. Na těch fotografiích je znát mládí autorů – v tom nejlepším slova smyslu. Mládí vidí svět skrze silné emoce, opravdově, naplno, teprve s časem se jejich vnímání zjemní, snad i okorá a už nikdy potom nemůže být tak spontánní a upřímné jako teď, když jim je

• náct. To je zázrak mládí.

  <a class=„js-fancybox“ rel=„article-726“

Nevadí Vám, že upřednostňují digitální fotoaparáty před „klasikou“?
Ani ne, taková je realita. Důležité je, co chtějí svými fotografiemi sdělit – na způsobu už tolik nezáleží. To, že jsem já staromil, který se nepustí klasického aparátu, ještě neznamená, že kopnu do zadnice každého s digitálem na krku, chi chi.

Jste maminkou čtyř dětí. Jak Vám mateřství změnilo život?
S oblibou říkám, že mi s dětmi přibyly do života další barvy duhy. Život s nimi je zrychlený, čas protéká mezi prsty a přinutí vás zvládat mnohem víc než dřív. A taky vás mateřství naučí nevěnovat se pitomostem, ale jen tomu podstatnému. Já sama si připadám stále stejná, proč taky ne?

Projevilo se mateřství na Vaší tvorbě?
Samozřejmě, obzvlášť když jediným a věčným tématem mého fotografického řádění je záznam mého soukromého života a všeho, co se mi honí hlavou. Nasávám do negativů všechno, co mám ráda a na čem mi záleží a co spolehlivě pomine – jedině fotografie dokáže ten neúprosný čas zastavit. Dětičky se mi motají pod nohama a jsou mi tedy i modelem. A velmi je to baví.

Fotíte nejvíce akty. Co Vás na této tématice fascinuje?
Lidské tělo je nádherný a tajuplný útvar a mě láká je odhalovat, aniž bych vyzradila všechno. Baví mě svlékat lidi, protože oni se vám vlastně svlékají i z kůže, nemají se za co skrývat. Jsou vám vydáni napospas. Ale úplné, odhalující nahotě se bráním, chybí v ní už místo pro fantazii a tajemství. Rozkošné je, když se vám podaří akt, který vás svádí jen detailem, gestem, nikoliv ukázkou co největšího kusu masa. A když z té fotografie cítíte kůži a tep srdce, to je pak ono.

Kde čerpáte inspiraci?
Jejda, to kdybych věděla. Ono to lítá kolem vás, očima nasáváte všechno, co potkáte. Nepřemýšlím nad tím nijak zvlášť, stačí se koukat a vnímat. Koukat a vnímat trochu víc než je obvyklé.

Jste maminkou, fotografkou, manažerkou…, kde nacházíte životní energii ke zvládání tolika věcí?
Kupodivu tak, že se nešetřím. Všechno dělám naplno – čím víc energie vydám, tím víc se mi jí vrátí zpátky. Jsem už od pánaboha takový nezmar. Zkrátka jako když hupsnete do vody – moc nepřemýšlíte a nerozumujete, jednoduše plavete, nebo vás ta voda vezme a utopí.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Žiju si, fotím si, raduji se. Protože dělám to, co mám ráda, a obklopuji se lidmi, které mám ráda. Je to vlastně velmi jednoduché. A vystavuji – přes léto v jihlavském Muzeu, též v Panském domě v Kynšperku. Pak se chystají na podzim a v příštím roce výstavy na Slovensku. Jednám o velké výstavě v Paříži, běží to jako oko na punčoše.

Děkujeme za rozhovor, přejeme Vám mnoho štěstí a úspěchu ve Vašem soukromém i pracovním životě.