Rozhodl jsem se, že si splním jeden ze svých cestovatelských snů a navštívím Ladak, oblast vysoko v indickém Himálaji. Po dlouhém zvažování jsem usoudil, že nejlepší způsob jak se tam dostat, bude letět z Dili do Srinagaru a odtud cestovat již po zemi přes hory dál do Ladaku. A právě ve Srinagaru jsem se rozhodl strávit několik dnů.
 |
 |
Srinagar je letní hlavní město Kašmíru. Kašmír. To slovo ve mně
vždycky vzbuzovalo zvláštní pocit tajemna a právě tím mě přitahovalo.
Od návštěvy mě ale odrazovaly zprávy o ne zrovna přívětivé
bezpečnostní situaci. Pro vysvětlení se musím vrátit o pár desítek let
zpět do nedávné historie. Dnešní Kašmír leží dvěma třetinami v Indii
a zbylou třetinou v Pákistánu. Toto rozdělení pochází z doby, kdy se
Britové rozhodli věnovat své tehdejší kolonii svobodu. V roce
1947 skutečně bývalá britská kolonie vyhlásila nezávislost, ne však
jako jeden, ale jako dva suverénní státy. Převážně hinduistická Indie a
muslimský Pákistán. Při dělení bylo odsouhlaseno, že vládcům
jednotlivých států bude dána svobodná volba ke kterému státu se chtějí
připojit.
 |
 |
Kulturně měl Kašmír blíže k Pákistánu, žilo v něm přes 75 %
muslimů, ale ekonomicky byl zase více spjatý s Indií. Tehdejší maharadža
Hari Singh proto váhal. Pákistán se pokusil dostat Kašmír na svou stranu
silou a vyslal tam své vojenské jednotky. Maharadža se proto obrátil na
Indii se žádostí o pomoc a ta souhlasila pod podmínkou, že se připojí
k Indii. Rozpoutala se tedy první indicko-pákistánská válka. Na začátku
roku 1949 bylo za asistence OSN uzavřeno příměří a stát Jammu &
Kashmir byl rozdělen takzvanou „line of control“ mezi Indii a Pákistán.
Ta by vlastně měla představovat hranici mezi oběma státy, ale ani jeden
z nich ji nikdy oficiálně neuznal. Další války mezi oběma státy vypukly
v letech 1965 a 1999. Bezpečnostní situace se výrazně zhoršila po roce
1989, kdy se objevily radikální skupiny bojující za osamostatnění
Kašmíru, případně za jeho připojení k Pákistánu. Údajně již
zemřelo okolo 65 000 lidí. Po Kargilské válce v roce 1999 se ale situace
opět pomalu začíná uklidňovat, i když zdaleka ještě není
ideální.
 |
 |
Není proto divu, že jsem o svém rozhodnutí Kašmír navštívit nebyl
zrovna pevně přesvědčen. Největší pochybnosti o správnosti své volby
ve mně hlodaly v letadle směřujícím z hlavního města Indie do
Srinagaru. Veškeré pochyby ale ustoupily do pozadí, jakmile se pod námi
z roviny začaly zvedat kopce a z těch postupně vysoké hory, na jejichž
vrcholcích i na začátku července zářil místy bílý sníh. Letadlo
pomalu začalo klesat a hory se přibližovaly. Najednou ale vysoké vrcholky
kamsi ustoupily a pod námi se objevilo Kašmírské údolí. Ten výhled bral
dech. Borové lesy, mezi nimi řeky tekoucí z hor, vesničky a zelená pole.
To vše uprostřed údolí obklopeného pohořím Pir Panjal a Himálajemi.
Z hora to opravdu vypadalo jako ráj na zemi, jak sami místní obyvatelé
Kašmírské údolí nazývají. Přistání ve Srinagaru mě ale vrátilo zpět
do reality. Letiště spíše připomíná vojenskou základnu. Na ploše stálo
několik stíhaček ruské výroby, všude ostnaté dráty a kulometná hnízda.
Přítomnost armády je v celém údolí znát na každém koku. Na každé
významnější křižovatce jsou připraveny vojenské zátarasy z ostnatých
drátů, hradby s pytlů s pískem, zpomalovací retardéry a po zuby
ozbrojení vojáci. Vojáci jsou vlastně všude, při procházce po hlavní
promenádě jsem je za chvíli přestal počítat. Každou chvíli městem
projíždějí vojenské konvoje. Nutno ale dodat, že všichni vojáci byli
velmi příjemní a kdykoliv se naše oči potkaly, většinou se na nás
usmáli.
 |
 |
Srinagar leží na březích řeky Jhelum a jezera Dal v nadmořské výšce
1730 metrů. Věhlas získal zejména díky dřevěným hausbótům kotvícím
jak na hladině jezera, tak u břehů řeky. Údajně jich ve městě je na
tři tisíce. Hausbóty se začaly na jezeře objevovat v době, kdy byla Indie
britskou kolonií. Angličané si tehdy Kašmír oblíbili právě kvůli jeho
nádherné poloze uprostřed hor a klimatu, které je na rozdíl od horké Indie
velmi příjemné. Tehdejší kašmírský maharadža ale Britům nepovolil
nakupovat v Kašmíru pozemky a budovat domy a ti tento zákaz obešli právě
tím, že začali stavět plovoucí domy na vodě – hausbóty. Ty se po
odchodu Britů staly turistickou atrakcí a začaly sloužit jako hotely. Až do
konce osmdesátých let přitahovaly spousty návštěvníků, ať Indů, nebo
cizinců. Srinagar byla například velmi populární destinace za éry hippies.
Po propuknutí násilí v roce 1989 bohužel turisté téměř zmizeli. Nyní
se ale situace začíná opět trochu lepšit.
 |
 |
Hausbóty jsou dlouhé kolem dvaceti metrů a podle vybavení jsou rozděleny
do několika kategorií. Ty lepší si svým vybavením nijak nezadají
s hotely na pevnině. Většina jich kotví na volné hladině jezera a ze
břehu se k nim dá dostat pouze na loďce. Vše potom záleží na domluvě
s majitelem. Z loďky se po schůdkách vstoupí na zastřešenou verandu,
která je mnohdy zdobená krásnými dřevořezbami. První místnost je cosi
jako obývací pokoj, za ním je jídelna a kuchyně a úplně vzadu několik
ložnic. Každá ložnice má svou koupelnu s tekoucí vodou a toaletou. Všude
na podlahách jsou koberce a místnosti jsou vybaveny mohutným starožitným
dřevným nábytkem. Je to opravdu luxus a není divu, že na hausbóty
jezdívaly často mladé páry trávit své líbánky.
 |
 |
Ani já jsem si tedy nenechal ujít příležitost strávit několik nocí na
hausbótu. Doporučil mi ho kamarád, který byl v Kašmíru na podzim roku
2003. Napsal jsem Rafiqovi, tak se majitel plovoucího hotelu jmenoval, e-mail
z Čech a dohodl se s ním na ubytování. Po našem příjezdu nás už Rafiq
čekal. Ukázalo se, že to je velmi příjemný a podnikavý chlapík. V době
naší návštěvy například chystal již třetí vydání turistického
průvodce po Kašmíru. Ve většině současných průvodců po Indii je
o Kašmíru jen krátká zmínka a varování, že se jedná o velmi
nebezpečnou oblast. Rafiqův průvodce nám v mnoha situacích velmi pomohl,
byl to jediný zdroj podrobnějších informací, který se nám podařilo
sehnat. Večery jsme většinou trávili s Rafiqem a jeho otcem na verandě
hausbótu, popíjeli místní tradiční čaj kahwu, povídali si, nebo
vyzvídali další a další informace o Kašmíru. Večery na jezeře
rozhodně mají své kouzlo. Všude kolem už je klid, na hladině se zrcadlí
osvětlená průčelí hausbótů a z jejich palub je slyšet tlumené
rozhovory, nebo smích jejich obyvatel. Do toho se z dálky přes hladinu
jezera nese ruch z večerního nábřeží.
 |
 |
Jediné nepříjemné překvapení nám Rafiq přichystal při vyjednávání
ceny za ubytování. Něco jsme usmlouvali, ale požadovaná částka stejně
byla téměř třikrát vyšší než platil kamarád před čtyřmi roky.
Nebylo ale divu. Byla totiž nejvyšší sezona a navíc bezpečnostní situace
v Kašmíru se ve srovnání s minulostí celkem stabilizovala a do oblasti
začalo přijíždět čím dál více turistů i když zatím většinou jen
Indů. Cizinců jsem viděl jen pár a my sami jsme Indům sloužili jako jedna
z turistických atrakcí. Každou chvíli se s námi chtěla fotit nějaká
indická rodina.
 |
 |
Rafiqův hausbót se jmenoval Kingfisher, česky Ledňáček. Ten název
není náhodný, jezero Dal je skutečně domovem mnoha ledňáčků. Tito malí
ptáčci jsou neuvěřitelně rychlí a obratní. Je fascinující je pozorovat
jak dovádí nad jezerem, z ničeho nic se střemhlav pustí dolů, zmizí na
chvíli pod hladinou a vynoří se s rybkou v zobáku. Celou atmosféru
dokreslují hejna velkých dravých ptáků kroužících vysoko nad jezerem na
pozadí hor. Někteří z nich mají dokonce hnízda na střechách hausbótů.
Mimochodem, název Kingfisher je v Indii obecně velmi populární. Jmenuje se
tak místní pivo, balená voda, nebo třeba aerolinky, se kterými jsme do
Kašmíru přiletěli.
 |
 |
Další věcí, která neodmyslitelně patří k místnímu koloritu jsou
takzvané šikary. Šikara je dlouhá, štíhlá, většinou žlutá a pěkně
nazdobená loďka trochu připomínající benátskou gondolu. Hladinu jezera
jich brázdí spousty. Uprostřed šikary je baldachýn a pod ním měkoučké
vypolstrované sezení pro cestující. Kormidelník s velkým pádlem sedí na
zádi. Rafiq nám domluvil u jednoho svého známého několikahodinovou
projížďku a pomohl i vyjednat dobrou cenu. Byl to úžasný zážitek.
Seděli jsme si jako králové pěkně ve stínu pod stříškou a pomalu
brázdili vody jezera. Po pravé straně jsme měli rušné nábřeží
s hlavní třídou a po levé ty nejvýstavnější hausbóty s honosnými a
zároveň romantickými jmény na střechách. Naprostou pohodu jen občas
narušili obchodníci, kteří se svojí loďkou plnou zboží přirazili
k naší šikaře a snažili se nám prodat „zaručeně pravé a
nejlepší“ kašmírské zboží. Frčí zejména šafrán, šátky a šperky.
Občas byl docela problém je odehnat a vysvětlit jim, že nic nechceme. Náš
kormidelník ale brzy pochopil, že opravdu o nic nestojíme a sám obchodníky
posílal pryč, ještě než se připojili k naší loďce.
 |
 |
Na jezeře je možné koupit úplně všechno, od zmrzliny přes jídlo
třeba až po palivové dříví a plynové bomby. Život se zde prostě
odehrává na vodě… Po chvíli jízdy podél nábřeží naše plavidlo
zabočilo do mezery mezi hausbóty, do míst, která nebyla ze břehu vidět.
Najednou jsme se ocitli v úplně jiném světě. Staré omšelé hausbóty,
z nichž některé vypadaly, že už se sotva drží na hladině. Překvapilo
mě, že na jezeře jsou celé čtvrti dřevěných domů. Ty tvoří ulice a
náměstíčka, která jsou ale místo dlažbou tvořeny právě vodami jezera.
Celé jezero je velmi mělké a domy stojí na pilotech zatlučených do dna.
Mezi nimi jsou i plovoucí zahrady, kde místo květin rostou lekníny a
dokonce i jakési keře. Spousta domů má v přízemí obchůdky. Před
výlohami se zbožím jsou mola, ke kterým stačí s loďkou zajet a pustit se
do nákupu. „Ulicemi“ se proplétaly další šikary s návštěvníky
města, nebo jen obyčejné loďky místních obyvatel, kteří měli kamsi
namířeno, loďky s rybáři, nebo obchodníky majícími naložené velké
balíky se zbožím. Leckdy se lodě míjely snad jen o centimetry, ale nikdy
se nesrazily, bylo znát, že to místní mají v ruce.
 |
 |
Pro hausbóty a vodní domy je vyhrazena jen určitá část plochy jezera,
zbytek tvoří volná hladina. Na šikaře je možné se nechat dovézt až na
vzdálený protější břeh, kde stojí bílá mešita Hazratbal, stejně jako
několik zahrad v perském stylu, jako například Shalimar Bagh, Nishat Bagh,
nebo Chashma Shahi bagh. Všechny byly vybudovány za vlády dynastie
muslimských Mughalů. Zahrady jsou plné barevných květin, stromů a vody
v podobě kaskád, nebo vodotrysků. Je to velmi populární cíl mnoha
turistů i místních lidí, včetně celých školních výprav. To odpoledne
bylo dost teplo a děti jen čekaly na pokyn svých učitelů. V zápětí ze
sebe strhaly oblečení, vlítly do vody, cachtaly se a dováděly pod malými
vodopády a mezi vodotrysky. Celé rodiny posedávaly ve stínu stromů na
pěkně udržovaném trávníku a pořádaly pikniky, nebo si jen užívaly
volna uprostřed příjemného prostředí.
 |
 |
Daleko od břehů jezera plných vojáků a ve stínu baldachýnu na šikaře
brázdící klidné vody jezera, nebo v krásných zahradách, byla iluze ráje
na zemi téměř dokonalá. Rád bych věřil, že za čas zmizí všechno
násilí, spolu s ním i vojáci a v tomto kouzelném koutě Indie uprostřed
hor zůstanou jen milí a usměvaví obyvatelé Kašmíru a lidé, kteří
touží objevit zase další kousek světa.
Petr Louženský
