Byl to pro mě svátek, fotografovat na nejmilejším místě s formátem čipu, ke kterému bych se v případě druhého těla rád vrátil. A protože si myslím, že získané poznatky budou užitečné i pro ostatní, napsal jsem článek o intenzivním používání fotoaparátu Canon EOS 5D v Kostarice. Určitě se nejedná o klasický test fotoaparátu s výpisem všech funkcí (ten už tady byl), ale o subjektivní pocity při fotografování přírody, často v extrémních podmínkách.
Když formát APS-C nestačí
Určitě to není tím, že by mi fotoaparáty typu 20D (30D) nestačily rozlišením snímače. I když musím přiznat, že při fotografování zvířat bych ocenil možnost dělání větších výřezů pro úpravu kompozice. Zvolit ideální kompozici při focení divokého zvířete je obvykle to poslední, na co během těch několika vteřin myslím. Je to spíše určením. Jsou situace, kdy sáhnu raději po formátu plného kinofilmového políčka. Třeba při fotografování krajiny, aby širokoúhlý objektiv byl bez kompromisů opravdu širokoúhlý, aby při makrofotografii byla při malé cloně hloubka ostrosti opravdu malá. Navíc jsou okolnosti, kdy i na zvířata bude 5D vhodnější, než jeho „menší bráška“ 20D. To v případě nutnosti použití vysokých ISO. Pro fotografa přírody, který má v hledáčku zájmu krajinu, makrofotografii hmyzu a rostlin a především fotografování volně žijících zvířat, může být vhodná kombinace fotoaparátu s cropem 1,6× a právě plného formátu. A to zejména při nutnosti hledání druhého těla, v případě používání monofokálních objektivů, nebo nezbytnosti mít na cestách záložní fotoaparát.
Do deště, bahna a k moři
Budu se opakovat. U Canon EOS 5D opět platí, ačkoli svým zpracování
povrchu těla není fotoaparát určen k profesionálnímu nasazení v terénu
jako řada 1D, že vydrží hrubé zacházení také. Ostatně stejně jako
amatérské plastové zrcadlovky. Přestože na svých cestách v tropech
potkávám hodně majitelů zrcadlovek nižších tříd, nikomu se fotoaparát
na dešti nebo ve vlhku nepoškodil. Už v roce 2003 jsem měl s Canon EOS
300D při měsíční cestě na jachtě podobnou zkušenost.
S tímto vědomím jsem k používání 5D přistupoval. Nevzpomínám si na
situaci, kdybych vzhledem k okolnostem nefotil, abych fotoaparát nepoškodil.
Snad pouze jednou v rezervaci Cano Negro jsem při focení kajmanů nešel se
sluneční clonou zcela na hladinu řeky, jak jsem jindy zvyklý, ale zůstal
tělem fotoaparátu a objektivem výše, protože na malé kymácející se lodi
jsem stabilní rozhodně nebyl. Naopak častý kostarický odpolední déšť
nebyl pro 5D žádným nebezpečím. Při méně intenzivním dešti jsem nechal
fotoaparát volně zkrápět a jen když začalo opravdu lít, balil jsem celou
sestavu do potravinové folie. To však zejména kvůli externímu blesku,
který je v silném dešti tím nejzranitelnějším prvkem. V pohodě jsem
tak mohl i na dešti fotografovat nasávající kolibříky, protože právě
za deště jsou kolibříci nejaktivnější.
Vědomě jsem riskoval i při realizování záběru, nad kterým jsem před
provedení přemýšlel několik hodin. Tolik jsem chtěl vyfotit delší
expozicí vlnu tříštící se o ohlazený šutr na pobřeží se
zakomponovanou oblohou na obzoru. Obnášelo to stát se stavivem a ohniskem
17mm přímo nad kamenem a čekat na správný šplouch. Nakonec se to
podařilo. Ze středu fotografie vystřelují paprsky tříštící se vlny. Na
dalším snímku v sérii už stéká po polarizačním filtru slaná voda,
takže další focení mohlo následovat až po dvou hodinách, po dokonalém
vyschnutí a vyčištění PL filtru na slunci. To jak jsem po expozici vypadal
já a Canon EOS 5D nemusím popisovat.
Na druhou stranu jsem rád, že jsem nemohl ověřit mechanickou odolnost těla
po pádu. V minulosti jsem už zažil dva hrůzostrašně vypadající pády
svého 20D, kdy jedinou škodou bylo vždy vylomení externího blesku ze
sáněk blesku. Lze očekávat, že 5D by se při podobných nehodách choval
podobně, protože jeho zpracování povrchu těla je podobné.
Projekční plátno fotoaparátu
Ihned po prvním kontaktu s tělem fotoaparátu je zřejmé, že je
mohutnější než jeho poloprofesionální bratříčci 20D a 30D. Ačkoli na
svých cestách preferuji spíše lehká těla fotoaparátu, na 5D jsem si zvykl
rychle. A to zejména díky velkému vykrojení na pogumovaném gripu. Drží
se tak mnohem lépe než 20D.
Na druhou stranu plnou váhu aparátu jsem pocítil při fotografování
motýlů v rezervaci Monteverde, kdy jsem v jedné ruce držel 5D
(s makroobjektivem Canon 100/2,8 a makrobleskem) a v druhé ruce v úhlu
90° zábleskové trubice od makroblesku. Po hodině už jsem fotil pouze se
zatnutými zuby se silnou bolestí zápěstí, o které jsem věděl ještě
příští den. Nebyl jsem sám, mezi kolegy jsme pak hovořili o takzvaném
„fotografickém zápěstí“ (obdoba tenisového loktu).
Velice příjemnou předností fotoaparátu je veliký displej na zadní straně
fotoaparátu. Na tomto „projekčním plátně“ lze snadno rozhodnout, zda
exponovaný snímek zůstane na kartě nebo ne. U tohoto fotoaparátu je to
mnohem důležitější než u jiného. Soubory formátu RAW mají velikost
okolo 12 MB, takže paměťová karta se velice rychle plní. Na mazání
snímků je v pralese příjemné přítmí, na displeji je vidět každý
detail.
Kde je ta zásuvka
Jedním z nejdůležitějších kritérií při volbě digitální
zrcadlovky na daleké cesty je výdrž baterie. Ne vždy je možnost najít
vhodnou a funkční zásuvku, proto každý ocení fotoaparát, kde se
o zbývající energii nemusí starat. U digitálních zrcadlovek Canon to
platí a Canon EOS 5D to při intenzivním focením potvrdil. Baterie jsem
během 14 dní dobíjel pouze jednou. Obrovskou výhodou pro majitele těl 20D,
30D a 5D je to, že fotoaparáty používají stejný akumulátor, takže
můžete s kolegy bez potíží měnit.
Ocenit se musí i to, že nabití trvá pouze 1–2 hodiny, protože na
podobných cestách máte spotřebičů více. Mnoho však není volných
zásuvek a to zejména v případě, že cestujete s více fotografy.
O možnosti použití rozdvojek samozřejmě vím, ale v Kostarice jsem se
setkal s problémy. Ne každá redukce se všemi myslitelnými kolíky plní
to, co má.
Používání bateriového gripu se mi u 5D z tohoto pohledu jeví jako
zbytečné. Energie je dost, tak v případě, že jde o každý gram, je
možné ho nechat doma. Jeho používání oceníte třeba v případě
drobnějších zrcadlovek. Lépe se pak drží. Jediným momentem, kdy bych grip
opravdu ocenil, bylo focení rybáků v leže s fotoaparátem otočeným na
výšku. Nemusel bych držet fotoaparát tak krkolomně.
Ovládni svůj stroj
Na úvod přiznávám, že budu v této kapitole zaujatý pozorovatel. Již
dva roky pravidelně používám Canon EOS 20D, proto když jsem vzal do ruky
5D, radostí jsem se pousmál. Ovládání bylo ve všech ohledech totožné. Ne
jak před rokem, když jsem měl na testování Canon EOS 1D Mk II a kvůli
ovládání jsem si skoro nezafotil (nezaměňovat s „nezatestoval“). Stále
to příjemné zadní kolečko, kterým snadno měníte expozici a pohybujete se
v menu. Ideální je i joystick pro změnu AF bodu s fotoaparátem
přiloženým k oku. Přes to, že už jsem držel v ruce hodně
fotoaparátů, jeví se mi tento systém jako nejlepší. Velice příjemným
překvapení je zobrazování změny ISO v hledáčku fotoaparátu, kdy při
změně nemusíte fotoaparát dávat od hlavy. To sice už nedělám ani u 20D
(který je bez zobrazování změny), ale pro běžného uživatele by to byl
problém.
Vzpomínám si, jak jeden účastník mého kostarického workshopu měnil ISO
na svém 1D Mk II. Bez použití obou rukou a alespoň třech prstů to není
možné, navíc o současném držení fotoaparátu u oka se můžete nechat
jenom zdát. Možná vám to připadá jako blbost, ale nejsme v ateliéru a
pod oblačnou oblohou se světelné podmínky neustále mění. Pokud máte jako
já ve většině případu manuálně nastavenou expozici, snadnou změnu ISO
ihned oceníte. O tom ještě níže.
Ještě větším přínosem je velikost hledáčku. Možná si řeknete, to mi
lepší fotku neudělá, ale v tom se mýlíte. Tím, že budete mít
fotografovanou scénu názornější, docílíte zejména při manuálním
zaostřování (makrofotografie) přesnějších výsledků, především při
minimálních clonách. Nemohu zapomenou na ten první pocit při přiložení
5D k oku, kdy jako by se mi otvíral nový svět. O to smutnější je pak
návrat ke klíčové dírce mého 20D…
Zaostřit a rychle
Jednou z nejdůležitějších vlastností při focení volně žijících
zvířat je u fotoaparátu rychlost zaostřování. Zejména jsou-li hlavním
objektem vašeho zájmu drobní létající ptáci – kolibříci. I v tom
obstál fotoaparát na jedničku, ačkoli pro podobné věci není primárně
určen. Zjistil jsem, že je AF při vybraném centrálním bodu rychlejší
než při použití shodně nastaveného 20D. Fotografování letovek
kolibříků bylo testováno s několika objektivy. Nejlépe se mi pak
pracovalo s objektivem Canon EF 200/2,8 L USM s TC Canon 2×, obrovskou
výhodou této kombinace je minimální zaostřitelná vzdálenost 1,5 m.
Kolibřík má často pouze 4 cm, proto je důležité se k němu dostat co
nejblíže.
Po přečtení několika diskuzí a testu od Michala Kupsy
jsem měl trochu obavy z nevhodného uspořádání zaostřovacích bodů.
Všechny jsou těsně „nahňácány“ ve středu obrazu. Při zaostřování
u 20D vždy kloubovým voličem u hledáčku volím zaostřovací bod, kterým
pak ostřím. Nejlepší při fotografování ptáků na výšku je ten krajní,
nikdo nechce mít ostré břicho ptáka a hlavu mimo hloubku ostrosti.
U 5D to nebyl problém především z toho důvodu, že fotograf zvířat
vždy chtě nechtě kalkuluje s tím, že kompozici (výřez) upraví až
následně v počítači, obrazových informací je k tomu dost. To neplatí
u fotografování krajiny širokoúhlým objektivem. Tam však ve většině
případu ostřím manuálně.
Jenom tři snímky za vteřinu
Když jsem před odletem o testování (a vážném uvažování o koupi)
mluvil s podobně zaměřenými fotografy, každý mě ihned upozornil na to,
že 5D umí exponovat pouze tři snímky za vteřinu. Je to málo? Nebo to
i při vážnější práci stačí? Popravdě řečeno, v té chvíli jsem
nedokázal odpovědět.
Po 14 dnech focení, mohu říci, že to takový problém není. Proč mít
třeba pět totožných záběrů? To platí v případě focení letovek
kolibříků, kteří budou mít na každém snímku zobrazena křídla stejně.
Tady bude možná můj kolega z kostarického focení odporovat, vybírat
nejhezčího kolibříka ze série 8 snímku pořízenými s 1D Mark II má
své kouzlo.
Trochu jiná situace nastala při focení cachtání rybáků. Na většině
záběrů mají hlavu pod vodou, ačkoli ji vždy na zlomek vteřiny vynořili.
Ano, kdyby 5D uměl těch snímku alespoň pět, bylo by to příjemnější. Na
druhou stranu příjemná je série snímku ve formátu RAW, které je možné
kontinuálně za sebou vyfotit. Jejich počet je devět (používám CF karty
SanDisk Extreme III velikostí 1 a 2 GB), to mě nelimitovalo nikdy.
Tak velký problém ty pouhé tři snímky tedy nejsou. Jako větší vadu
vidím absenci vestavěného blesku. Argument, že profesionální zrcadlovka
nepotřebuje vestavěný blesk neberu. Jsou situace, kdy vestavěný blesk
odvede lepší práci než externí a to i v případě makrofotografie.
Navíc, během posledních dvou cest do Kostariky jsem vždy externí blesk
zničil, je dobré mít zálohu v podobě vestavěného. A to třeba
i v případě, že baterie v externím blesku dojdou a nebudete mít
záložní.
Stmívá se, no a co
Největší přednost fotoaparátu popíši na příhodě z pozdně
odpoledního fotografování v botanické zahradě La Paz, kam se na květy
stahují kolibříci z celého okolí sopky Poas. Už se stmívalo, ale
kolibříci stále přilétali nasávat sladký nektar. Začínal jsem na ISO
320 při manuálně nastavené expozici (f/5,6, čas 1/200) a manuálně
nastaveném blesku (- 1 EV). Tzn. s přibývající tmou jsem pouze po cca
10 minutách zvyšoval ISO. Byl jsem tak ponořen do focení, že při změně
ISO z 1250 na 1600 jsem ani nepřemýšlel o použitelnosti výsledků.
O to více jsem byl překvapen minimální přítomností šumu na
pořízených fotkách při prohlížení na počítači. Šum tam prostě není
a když ano, tak jsou to pouze takové jemné krupičky v barvě, která tam
má být.
Podobnou zkušenost mám i z pralesa, kde jsem se musel vzhledem k charakteru
křídel jistého druhu motýla (průhledná, jak z igelitu) vyhnout použití
makroblesku a použít vysoké ISO 1000, fotografie jsou dobře použitelné pro
tisk a to bez jakéhokoli SW odšumění. U ISO 1250 mám trochu pocit, že se
ztrácí detaily ve snímku, bohužel nyní už nemohu ověřit, zda náhodou na
aparátu nebyla nastavena nějaká redukce šumu.
Z teleobjektivu širokáč
Traumatizující zážitek při práci s fotoaparátem s FF čipem
přichází při použití dlouhého teleobjektivu u focení zvířat.
Zapomeňte na to, že vám ohnisko 400mm fotografované zvíře přiblíží
dostatečně. Pohled do hledáčku je v porovnání s čipem APS-C děsivý.
K volavce vám oproti zvyklostem chybí ještě desítky metrů, takže
přibližování se prodlouží o více jak půl hodiny. Na druhou stranu,
když se dostanete do její blízkosti, máte při dobře exponovaném záběru
a použití kvalitního monofokálního objektivu jistotu, že jste po
technické stránce dostali to nejlepší, co jste mohli získat. Zejména při
použití kvalitního objektivu „lezou“ z fotoaparátu neuvěřitelné
věci – fotografie s mnoha detaily.
Asi hlavním důvodem proč bych Canon EOS 5D velice rád natrvalo uvítal ve
svém fotobatohu je použití širokoúhlého objektivu (Canon 17–40/4 L) při
fotografování krajiny. Mám rád fotografie s výrazným popředím a
širokým záběrem okolní krajiny a právě tady jsem si ohnisko 17mm opravdu
užil. Velice cenné je navýšení obrazových informací. Na fotoaparátech
formátu APS-C, není u širokáčů ostrost a zobrazení detailů ideální.
Snímky z 5D jsou při použití širokoúhlého objektivu čistší a
přirozeně ostré. Nejlépe to lze pozorovat při zobrazení trávy a větví
proti obloze. Tolik diskutované měknutí obrazu v rozích snímku, jako
problém rozhodně nevidím, je to shodné jako u analogové zrcadlovky.
Problémem, to se ale dalo čekat, je vinětace polarizačního filtru Hoya (ne
slim) i při vysokých clonách, tmavé růžky lze však při zpracování
snadno odstranit. Nepochopitelnější je odpudivá vinětace teleobjektivu
400/5,6 při použití TC Kenko 1,5× (otevřená clona), tady už je to
problém veliký. Zbavit se jí snadno nelze a doporučuji zmíněnou kombinaci
nepoužívat.
Když je detailů příliš
Ruku v ruce s navýšením rozlišení jdou dva problémy. Jeden větší a
druhý trochu subjektivní. Stejně jako jsem zjistil u fotoaparátu 1D Mk II,
tak vzniká i u 5D ve snímcích s velikým počtem opakujících se detailů
(peří ptáků, zobrazení křídel motýlů) nepříjemné moaré. Chybné
zobrazení, kdy se opakující prvky slijí dohromady, místo rovnoběžných
prvků se vytvoří kostičky, nebo vznikne rušivý závoj. Problém nevzniká
při vyvolávání z RAWu, pouze se ostřením snímku zvýrazní. Prý
existuje nějaký program, který tento neduh eliminuje, ale nezkoušel jsem
jej. Moaré je daň za přirozeně ostré fotky. Canon EOS 5D má slabší
antialiasing filtr, díky němuž jsou fotky ostřejší, ale náchylné
k moaré. Zatímco silnější filtr použitý v amatérských a
poloprofesionálních zrcadlovkách moaré potlačuje za cenu ztráty
ostrosti.
Popisovaný problém se v mém případě vyskytuje pouze při použití
superostrých monofokálních teleobjektivů. Drobností je proti tomu
„problém“ zmenšování fotek z 5D pro web. Není snadné se dostat na
600×400 px a zachovat detaily, které fotografie zachytila. U 20D je to
procházka růžovým sadem, u 5D vidím ostrý obraz při postupném
zmenšování ještě u 1500×1000, pak postupně mizí. To ale časem
vyřeším.
Pár slov závěrem
Článek se nesnažil otestovat všechny vlastnosti, jen subjektivně
vyzdvihnout vlastnosti, kterých si všímá fotograf přírody. Stejně tak mi
přijde hloupé fotit nějaké terče a počítat rozlišení.
Pokud jste dočetli až sem, určitě máte o digitální zrcadlovky Canon
zájem a nemusím se omlouvat za možná zbytečný rozsah článku. Hodně
věcí by se o používání fotoaparátu Canon EOS 5D dalo ještě napsat, ale
myslím, že bude vhodnější, když na některý sraz přinesu velké
fotografie a popovídáme si nad nimi. Na konec jen přiznám, že se nemohu
dočkat chvíle, kdy se tento nebo podobný full frame objeví natrvalo v mém
fotobatohu. To myslím mluví za vše.
Krásné chvíle při fotografování přeje, Ondřej Prosický (www.naturephoto.cz)
U všech prezentovaných snímků jsou expoziční údaje, z formátu RAW byly zpracovány v programu Digital Photo Professional od společnosti Canon ve verzi 2.1.1.4. Všechny snímky byly vyvolány ve stylu Landscape, u kterého se mi nejvíce líbí podání barev. Fotografie v plném rozlišení pošlu na vyžádání.
Canon EOS 5D byl testován s objektivy Canon EF 17–40mm f/4 L USM, Canon EF 100mm f/2.8 Macro USM, Canon EF 200mm f/2.8 L USM, Canon EF 400mm f/5,6 L USM, bleskem Sigma EF-500 DG Super, bleskem Canon 580 EX a makrobleskem Sigma 140.
Děkuji českému zastoupení Canon CZ za zapůjčení fotoaparátu na testování v Kostarice.
Související články na internetu:
Test fotoaparátu Canon EOS 5D
Canon EOS
5D – technické specifikace
Canon EOS
5D poprvé – což takhle zkusit full frame
Canon EOS 5D
podruhé – tentokrát prostým pohledem amatéra
Canon EOS 5D
potřetí – postřehy z praxe