PARAGRAFY KOLEM FOTEK II.

Pokud vezmete do ruky fotoaparát a vyjdete ven na ulici s úmyslem pořídit nějaké ty fotky, již v tom okamžiku po vás vztahují své zakroucené pařátky všelijaké paragrafy, ve kterých je dobré se alespoň trochu vyznat. V tomto článku se budeme zabývat tím, co a kde se smí a NESMÍ FOTOGRAFOVAT. Pokusím se rozdělit možné střety (s policií, organizátory, veledůležitými lidmi nebo vlakem) podle jednotlivých prostředí, kde se může náruživý lovec snímků ocitnout.

FOTOGRAF NA ULICI

V zásadě lze fotografovat na veřejnosti cokoliv a kohokoliv, pokud to není nějakou vyhláškou, zákonem či smluvním ujednáním upraveno jinak. V praxi to může znamenat, že vás někdo upozorní, že si nepřeje být fotografován – více méně se dovolává na zákon o ochraně osobnosti 40/1964 Sb, kde je výslovně uvedeno, že:

• …obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí byt pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.
• Svolení není třeba, použijí-li se … obrazové snímky … k účelům úředním na základě zákona.
• … obrazové snímky … se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.

Pokud tedy nejste zrovna novinář, vykonávající redakcí svěřený úkol, nebo úřední osoba – např. policista dokumentující obrazově nehody, nebo vědec, zkoumající v davu pomocí fotografie statistickou pravděpodobnost výskytu modrých očí, MUSÍTE RESPEKTOVAT NESOUHLAS fotografované osoby a fidlátka si sbalit V úvahu snad připadá jedině tvrzení, že jste umělec, ale vysvětlete dotyčnému, že potřebujete zrovna jen tu jeho jedinou tvář k naplnění uměleckého záměru díla. Samozřejmě přesvědčovat můžete i pomocí peněz, nebo svým osobním šarmem, jen dejte pozor, abyste později nepoužili snímek jinak, než slíbíte – porušili byste tím totiž smluvní ujednání, a dotyčný by měl nárok vláčet vás po soudech, aby si zjednal nápravu – od omluvy až po nějaké to odškodné včetně soudních výloh.

A to nemluvím o tom, že se na podobě dotyčné osoby obohatíte například pozdějším prodejem snímku na reklamní použití. (Že se některé fotografie dají dobře zpeněžit, tuší asi každý. Ale jak to udělat, probereme v příštím článku FOTOGRAFIE JAKO ZBOŽÍ.) Takže pokud jste náruživý fotoamatér, a setkáte se s nesouhlasem, raději odmítnutí respektujte – je to především lidsky slušné. A dokonce i mnoho fotografů, ověnčených nejrůznějšími novinářskými cenami, často nejprve navazuje verbální kontakt a žádá o svolení, pokud je to možné. Často takové jednání vede i k daleko lepším snímkům.

FOTOGRAF PŘED PLOTEM

Také při fotografování budov či krajin můžete podle českých zákonů narazit, a to podle paragrafu 21 zákona 383/1990 Sb. o ochraně státního tajemství. Zní to strašidelně a ve sbírce zákonů se obtížně hledají souvislosti, protože tento zákon hlavně doplňuje a ruší paragrafy různých jiných a starších zákonů, včetně zákona o civilním letectví. Protože nejde smysluplně citovat, pokusím se stručně shrnout hlavní zásady:
Pokud narazíte na plotě na ceduli zákaz fotografování, musíte jí respektovat, i když stojíte za plotem či na ulici.
Na té ceduli by měl být také uvedeno, kdo fotografování zakázal, a jen ten může fotografování či výjimku povolit. Pokud tam uvedeno nic není, musíte na ministerstvo obrany či vnitra pro výjimku či doprovod. Pokud neuspějete, nedá se nic dělat. Zrušení takové cedule o zákazu fotografování nebo udělení výjimky nelze vynutit soudní cestou. Je tu ale přece jen jakási možnost – nad územím ČR už dnes neplatí žádný zákaz fotografování z letadla, platí jen zákazy přeletů – takže můžete fotografovat cokoliv, nad co se s letadlem dostanete.

FOTOGRAF NA KOLEJÍCH

Trochu specifické je stále ještě fotografování na nádražích, i když se to může zdát někomu divné či příznačné. Konflikty často provází neznalost vlastních předpisů ze strany zaměstnanců ČD. Na konci roku 2002 došlo k zániku státní organizace České dráhy a vznikly dvě nástupnické organizace, a to České dráhy, a.s. a státní organizace Správa železniční dopravní cesty (SŽDC).
Předpis Českých Drah číslo 2. (pro vydávání služebních průkazů a povolení do prostor Českých drah veřejnosti nepřístupných) byl převzat v plném rozsahu oběma nástupnickými organizacemi a později upraven v souvislosti s novelou zákona č. 266/1994 Sb. o dráhách (zákonem č. 23/ 2000 Sb.), která taxativně v § 4 a odstavci 2 stanovila MÍSTA VEŘEJNOSTI PŘÍSTUPNÁ. V místech veřejnosti přístupných, tedy na nástupištích, přístupových cestách k nim, nebo veřejně přístupných účelových komunikacích v obvodu dráhy, nebo na volných plochách vzdálených nejméně 2,5 m od osy krajní koleje dráhy, lze fotografovat a filmovat bez omezení.
Všechna ostatní místa v tomto ustanovení NEUVEDENÁ JSOU VEŘEJNOSTI NEPŘÍSTUPNÁ. Ale nejlepší je to, že místa veřejnosti nepřístupná není provozovatel dráhy povinen podle této novely označit.
V místech veřejnosti nepřístupných lze fotografovat a filmovat za předpokladu, že osoba má platné povolení ke vstupu do prostor veřejnosti nepřístupných, vydané provozovatelem dráhy, a nefotografuje objekty, prostory a zařízení, které jsou označeny tabulkou vyjadřující zákaz fotografování (písemně nebo symbolem – přeškrtnutý fotoaparát).
Takže shrnuto a podtrženo: V halách a nástupištích se fotografovat může bez povolení. Ale fotku hradláře v jeho budce byste měli pořizovat pouze a jedině se souhlasem přednosty, byť by vás tam sám hradlář pozval. A pozor: Striktně je zakázáno fotografovat v kolejišti (tedy 2,5 m od osy krajní koleje dráhy), a to i mimo nádraží. Prostě na kolejišti nemáte co dělat, riziko úrazu je tu veliké.

FOTOGRAF ZA PLOTEM

Předchozí kapitolou jsme nakousli další téma, a to je fotografování v objektech, které někomu patří, někdo je provozuje či jinak spravuje – tedy na místech neveřejných.

Tady je mnoho fotografů přesvědčeno, že například restaurace nebo obchod je veřejné místo. NENÍ. A zejména, pokud zde probíhá nějaká akce. Absolutní benevolence či ortodoxní přísnost je výhradně v kompetenci vlastníka nebo provozovatele a často takovou správu vykonává pomocí pořadatelů či ochranky. Zde dochází k tragikomickým střetům, které by opravdu mohly být skvělými náměty pro orwelovsky laděné humoresky. Jednou takovou kauzou byla recesistická akce proti zákazu fotografování v obchodním centru Nový Smíchov (idnes), která skončila bitím fotografů, kteří demonstrativně nerespektovali zákaz fotografování. Opačným extrémem bylo přivlastnění si Karlova mostu sdružením, které má hájit práva umělců na tomto vysoce lukrativním místě. Vyžadovali od fotografů poplatek za stativ, a to s tichým souhlasem Městského úřadu. (článek) Pro posouzení konkrétní vlastní situace je nutné nejdříve zvážit, proč snímky pořizuji, kde a jak (za úplatu či nikoli) a proč je budu prezentovat. Nejčastěji proti vám stojí prostá EKONOMICKÁ ÚVAHA PROVOZOVATELE, který například vydáváním pohlednic či publikací dotuje jinak ztrátovou činnost, (hrady a zámky).
Jiným důvodem obecného zákazu fotografování mohou být OBAVY Z LOUPEŽÍ. To platí pro téměř všechny kostely či církevní objekty. No a protože jsou tyto objektu většinou pod ochranou památkové péče, většina církevních hodnostářů vás odkáže právě na krajský úřad nebo rovnou na ministerstvo kultury. Pokud ale chcete fotografovat nikoliv interiér, ale křest nebo svatbu, většinou svolení dostanete na místě. Je ale slušné se dohodnout, samozřejmě před vlastním obřadem.

Další samostatnou kapitolou je OCHRANA OSOBNOSTNÍCH NEBO MAJETKOVÝCH PRÁV ÚČINKUJÍCÍCH v nějakém pořadu nebo vystoupení. Jistě budou jiná pravidla na podnikovém večírku, mysliveckém bále nebo v prvomájovém průvodu; a docela jiná pravidla budou platit na koncertu Deep Purple. Jedno mají ale tyto akce společné – někdo akci organizuje, a to POMOCÍ POŘADATELŮ. Bohužel je smutnou skutečností, že příliš horlivá ochrana těchto práv často hruběji porušuje práva fotografujících, od neoprávněné manipulace s vaší kamerou přes omezování osobní svobody až po fyzické násilí. Tady je vždy dobré dohledat organizátora před vlastní akcí, a souhlas s ním vyjednat. I když Vám nedá zrovna písemný glejt, můžete se alespoň odvolávat na jméno.
V obecných bodech by tedy mělo platit, že:
Pokud si vlastník či provozovatel nepřeje fotografování ve svém objektu, měl by to dát najevo vhodným a srozumitelným způsobem (tabulka se zákazem či upozornění na vstupence).
Je dobré předem dohodnout pravidla jak fotografování, tak zveřejňování (dokonce i novináři často povolení či akreditaci nedostanou, a nemohou s tím nic dělat).
Pořadatelé nebo ochranka vás mohou do objektu nebo akci maximálně nevpustit, nebo vás slušně požádat, abyste odešli – krajní prostředek je clonění výhledu či objektivu. Nikdo z pořadatelů nemá právo vám odebrat kameru, žádat na vás film či paměťovou kartu, nemá právo vás jakkoliv identifikovat (to přísluší pouze strážníkům a policistům), nebo dokonce zadržovat (výsostní právo Policie ČR, pokud zrovna nepácháte trestný čin).

FOTOGRAF NA CESTÁCH

Výše nastíněné příklady platí jen pro území ČR. Pokud se pohybujete na území jiného státu, musíte respektovat zákony a zvyklosti země, jíž jste hostem. Jen pro názornost: V zemi, která se honosí maximální svobodou jednotlivce, tedy v USA, si na pořizování fotografií kohokoliv, byť jen pro vlastní potěchu, musíte vždy (tak zní litera zákona, praxe může být trochu jiná) vyžádat souhlas fotografované osoby. No a po 11. září se podstatně zkomplikovala situace s fotografováním všeho, co by mohlo být označeno jako strategický cíl teroristického útoku. Paradoxně je to situace podobná jako v zemích bývalého Sovětského svazu, kde stále platí – zakázáno je úplně všechno, pokud nemáš bumážku (písemné povolení). Ve většině států se také můžete se zlou potázat při fotografování vojenských či policejních objektů. Vypisovat všechny eventuality ve všech zemích je nad možnosti tohoto článku, doporučuji tedy před návštěvou té které země prostudovat nějakého průvodce, nebo alespoň navštívit webové stránky třeba Čedoku.

Jen pro ilustraci a doplnění zde uvedu některá omezení a doporučení pro některé země.
V INDII se na letištích nejen že nesmí fotografovat a filmovat, ale měli byste dokonce i vyndat baterie z kamery.
V TURECKU (obecně ve všech islámských zemích) je zakázáno fotografování modlícího se člověka. Proto většinou nepořídíte ani interiér mešity, i když vám jako nevěřícím povolí návštěvu. S problémy se ale nesetkáte v Modré mešitě v Istanbulu, kam přicházejí tisíce turistů.
V EGYPTĚ se nesmějí fotografovat kromě vojenských objektů, mostů, přístavů, letišť nebo policejních stanic také nevěsty.
V SAÚDSKÉ ARÁBII je oficiálně fotografování možné pouze na zvláštní povolení ministerstva vnitra. Nedoporučuje se zejména fotografovat ministerstva, jiné úřední a vojenské objekty, a také cizí ženy. Ostatně ve většině islámských zemí platí zákaz fotografování žen, s výjimkou těch vlastních.
V ŘECKU je filmování a fotografování povoleno ve všech archeologických a historických objektech, ale většinou vás vyženou, pokud chcete používat stativ. Stejně tak je v muzeích fotografování obvykle povoleno, ale bez blesku. Pokud je fotografování zakázáno, jsou na to návštěvníci upozorněni mezinárodně srozumitelnými piktogramy. A samozřejmě se nesmí fotografovat žádné vojenské objekty či prostory strategického významu.
O ČÍNĚ se v průvodcích píše, že se nesmí fotografovat v interiérech čínských chrámů, dokonce ani na jejich nádvořích. Praxe je ale jiná především v turisticky hojně navštěvovaných místech – vášeň asiatů pro pořizování vizuálních upomínek zde protrhala jakékoliv zákazy. Různí návštěvníci se zde více či méně okatě fotografují a to podle vlastní nátury a v závislosti na momentálním výskytu hlídačů či bigotních věřících.

Téměř všude na východ a na jih od nás nepořídíte V PRAVOSLAVNÝCH CHRÁMECH ani záběr, na některé obřady vás jako jinověrce ani nevpustí. Výjimku může povolit představený, obrňte se ale trpělivostí. Na církevní půdě musí mít ženy zahaleny vlasy, muži musí být naopak prostovlasí.

V AFRICKÝCH ZEMÍCH zásadně dodržujte veškeré zákazy a doporučení. Traduje se, že lidé z izolovanějších kmenů fotografování odmítají zcela, protože věří, že fotografie jim „krade duši“. (Tak se to alespoň všude opisuje, pravda může být prozaičtější – být neustále fotografován může pěkně lézt na nervy.) Ovšem blízko turistických cest si někteří místní naopak pózováním pro turisty vydělávají na živobytí. Pokud po vás někdo vymáhá peníze, zaplaťte. A nemusí to být zrovna peníze. Zkuste nabídnout propisovačku nebo zapalovač.

Ať už jste kdekoliv, zvažujte, zda opravdu ten který snímek potřebujete, a jakou cenu jste ochotni v případě problémů zaplatit. Můžete totiž narazit na jiný zájem ze strany státu, jednotlivce či náboženství.