Fotoaparát.cz

Rozhovor s Janem Šibíkem

Jan Šibík (*1963)
„Fotografování mi dává pocit, že dělám něco užitečného. Něco, co aspoň někteří lidé respektují a uznávají. Dává mi to, že jsem neustále konfrontovaný s tvrdou realitou světa a s životními hodnotami jiných lidí. O to víc si vážím toho, jak se tady máme dobře."
Vychází nová kniha Jan Šibík Stories. Pro zájemce bude za zajímavou cenu k prodeji na Setkání fotografů a to i s věnováním. Více o ní i o Janu Šibíkovi najdete v článku.

Profesionální fotograf Jan Šibík vydává svou novou knihu Stories. Ta bude mít 12 fotoreportáží, jejichž hybným podtextem jsou osudové střety a události ve světě za posledních pět roků – ničivá vlna tsunami, AIDS v Oděse, války v Iráku, Aghánistánu a Libérii, bída v utečeneckých táborech v Angole, pohřeb papeže i události po smrti Jásira Arafata a nekončící násilí v Palestině. Jsou tu snímky ze Západního břehu Jordánu, Ukrajiny, Iráku, Iránu, Indie, Vatikánu, Severní Koreje, Afghánistánu, Palestiny, Srí Lanky a Libérie
…převzato z www.sibik.cz

Tento rozhovor přijměte jako pozvánku Jana Šibíka na výstavu, která bude realizována od 8.6. do 6.7. 2006 na Staroměstské radnici v Praze. Současně vychází nová kniha Jan Šibík Stories.
A ještě připomenu, že Jan Šibík bude vyprávět své fotografické příběhy na našem Setkání fotografů 2006 v Kulturním domě Ládví v Praze v sobotu 3. června od 14:00 hodin.

Vydáváte novou knihu Jan Šibík Stories. O čem je? 

Dlouho jsem hledal název pro svoji novou knihu. Minulá kniha se jmenovala Ďábel v nás. V mé třetí knize nazvané Jan Šibík Stories je 12 reportáží. Jsou zde zahrnuty důležité události, které se odehrály ve světě. Některé reportáže vznikly pouze během jedné cesty, na jiná místa jsem jezdil opakovaně. Mimo již uvedené reportáže zde najdete reportáž z nejuzavřenější země světa ze Severní Koreje, reportáž z vítězství Viktora Juščenka při oranžové revoluci na Ukrajině, jednotlivé fotografie z Iránu a New Orleans, které bylo zasaženo hurikánem Katrina. Celkem je v knize 91 fotografií, převážně dvoustránkových.

Podle čeho jste vybíral fotografie do své knihy? 

Hodně jsem přemýšlel, jak na to. První výběr jsem udělal sám. Ale pokud chcete, aby výběr fotografií byl co nejlepší, musíte je také někomu ukázat, s někým výběr konzultovat. A tak si najdete někoho, komu důvěřujete a je dobré, když je mimo váš obor. Požádal jsem Aleše Najbrta, kterého považuji za jednoho z nejlepších grafiků u nás. Mimochodem fotografie s ním vybírá i Josef Koudelka, který je pověstný tím, že nedůvěřuje téměř nikomu.
Při výběru jsme se s Alešem Najbrtem shodli na většině fotek, o zbývajících 15% jsme vedli dlouhé diskuse. Uvědomil jsem si, jak je dobré mít na výběr fotografií dostatek času. Vybrané fotografie jsme třeba týden nechali být a další týden je vybrali znovu. A to jsme opakovali a často měnili celé 4 měsíce.

Výběr se týkal knihy, která je samozřejmě důležitější než výstava. Vím, že vydat knihu za 5 let fotografování je dost troufalé a jsem si vědom, že někomu připadne má předcházející kniha Ďábel v nás silnější. Též jsem si uvědomil, že když připravujete knihu reportáží, tak platí trochu jiná pravidla a někdy musíte zařadit fotografii, kterou byste do monografie nezařadili. Kniha Jan Šibík Stories má jednu výjimečnost a to, že v každém výtisku bude vložena originální autorem podepsaná fotografie. Celkem si budete moci vybrat ze 4 různých fotografií z Indie, které byly mimochodem oceněné na World Press Photo 2004.

Pro návštěvníky Setkání fotografů a na výstavě na Staroměstské radnici bude možné knihu zakoupit za zvýhodněnou cenu 1100 Kč. V knihkupectví bude o 300 Kč dražší.

Necháváte si při výběru radit jen od profesionálů nebo také od maminky?

Řeknu to upřímně, od obou. Když jsem se seznámil s mojí přítelkyní Martinou, byla opravdu začátečník, fotografka, která chtěla vyfotografovat do jednoho snímku památku i celou postavu své kamarádky. A tak před obrovskou památkou byla malinkatá postava a pořádně jste neviděli ani památku ani hezkou kamarádku. Teď je již začínající amatér a mě zajímá její názor na fotografie, které nafotím. Většinou je prvním člověkem, který fotografie vidí a komentuje. Naposledy jsem fotil v Číně. Vyfotil jsem tam obrovské množství fotek (celkem 30 GB) a z toho vyšla v Reflexu dvacetistránková reportáž, kde bylo zveřejněno asi čtyřicet fotografií. Zajímal mne její názor, zajímalo mne, které fotografie by vybrala a také jsem chtěl slyšet zdůvodnění, proč vybrat tuto a ne jinou.

Vždy mne zajímá názor i ostatních lidí. Též si uvědomuji, že profesionální fotograf se často dívá na fotografie trochu jinak než amatér. Ale fotky přece nefotíte jenom kvůli profesionálům, fotíte je hlavně pro lidi a chcete, aby se jim líbily. Proto bych nechtěl, aby mě pozitivně hodnotila jen odborná veřejnost a lidé přitom říkali, že fotky jsou nějaké divné, neostré a nakloněné a že jim fakt nerozumí.

Vraťme se k obsahu vaší nové knihy. Co třeba Afghánistán, mohl byste nám přiblížit jeho problémy? 

V Afghánistánu jsem byl třikrát. Válka zde neprobíhala každý den, ale trvala s přestávkami 23 let. Pokud byly při bombardování poničeny domy, lidé je vůbec nezačali opravovat a většinou domy opustili a rázem se z nich stali uprchlíci. Žili v nelidských podmínkách, často si do hliněné země vykopali jen bunkry nebo díry a v těch živořili několik let. Teprve poté, co v roce 2001 přišli Američané, tak začali své baráky opravovat. Byla to obrovská, pozitivní změna, kterou jsem zaznamenal. Někteří lidé začali věřit, že se situace uklidňuje natolik, že má cenu začít domy opravovat a že je další válka zase neponičí. Poslední dobou se však situace opět zhoršuje. Hnutí Taliban zase sílí, zvláště podél pákistánsko-afghánské hranice. Zde se údajně skrývá i Usáma bin Ládin. Situace ve vnitrozemí je taková, že když je cesta na mapě označená jako červená (hlavní), tak v reálu to znamená horší polní s obrovskými dírami.

Kterou z fotografií z Afghánistánu máte nejraději? 

Je z vězení poblíž afghánského města Šiva, které se nachází mezi hranicí s Pákistánem a Jalalabadem. Se skupinou novinářů jsme dojeli k vězení. Tam nám rezolutně oznámili, že uvnitř jsou sice vězni al-Kaidy a Tálibanu, ale že nás tam nepustí. Co byste udělala? Ano, uplatili jsme je. Dali jsme jim přes 400 dolarů. Bylo nás tam asi 7 fotografů a několik televizních štábů. Vyjednávání probíhalo dost dlouho a já měl štěstí, že když nás tam konečně vpustili, stál jsem před dveřmi sám. Vběhl jsem dovnitř a uviděl magický pruh světla. Třikrát jsem zmáčkl spoušť. Pak už mezi vězně vběhnul kameraman CNN a vše bylo ztraceno. Novináři jsou vůči sobě dost bezohlední. Bohužel to chápu, protože cesty, které podnikáme – já i oni, stojí hodně peněz a když se vrátíte, jste hodnoceni podle výsledku. Když je výsledek nevýrazný, příště dostane šanci jiný fotograf nebo kameraman. To platí hlavně pro západní média.

Která událost, z vaší nové knihy, vás emocionálně zasáhla nejvíc? 

Jednoznačně problematika nemocných AIDS na Ukrajině. V Evropě je oficiálně jedno procento HIV pozitivních, v Oděse je to deset procent. To je již epidemie. Úroveň je srovnatelná jen s úrovní v Africe.

Měl jsem v Kyjevě výstavu, navštívil jsem známého ukrajinského fotografa Sašu Gladilova, a ptal se ho, jaké téma fotit na Ukrajině? Poradil: „Děti ulice nebo zajeď do Oděsy. Tam je obrovský problém s AIDS.“ A dodal: „Fotí se to hodně špatně. Já tam byl několikrát, ale lidi většinou řeknou – my o to nestojíme.“

Nejde jen o to, že potřebujete sehnat řadu povolení, ale je potřeba si umět získat důvěru lidí. A to je složité. Proč? Na rozdíl od válek a katastrof, kde lidé mají pocit, že jim fotografie nějak mohou v budoucnu pomoci a rádi vás nechají fotit, dokonce někdy i riskují své životy, aby fotky vznikaly, tak v Oděse to bylo jinak. Těmto lidem zbývalo jen několik týdnů nebo měsíců života. Navíc je na Ukrajině slovo AIDS tabu. Když má matka AIDS, tak otec raději řekne, že odešla od rodiny. Často sousedi nic nevědí– prostě se za to stydí. Jeden z vážných problémů je – oni si nepřiznají, že AIDS je obrovský problém a nic neřeší.

A proč je tam deset procent HIV pozitivních? Protože Oděsa je přístavní město s velkým množstvím námořníků, nočních klubů, nevěstinců. Jezdí sem plno bohatých Rusů užívat si víkendu, a když se přidá ještě faktor, že minulý režim tvrdil: „Nemáme prostituci, nemáme narkomany, nemáme AIDS, nemáme žádný problém,…“, tak je situace taková jaká je. Nemocní zde žijí v katastrofálních podmínkách. Začal jsem za nimi jezdit, povídal jsem si s nimi. Jeden s fotografováním souhlasil, časem se přidávali ostatní. Úřady řekly: „Můžete fotit jen s písemným souhlasem od každého člověka, který je na fotce“. A tak mám od všech lidí písemný souhlas.

Nemocní nejsou jenom v nemocnicích, je jich tolik, že by se tam nevešli. Proto mnoho z nich dožívá doma. Viděl jsem situace, kdy se 70-letá babička stará o 25-letého vnuka. Babička, která se může pohybovat víc než její vnuk a z důchodu (30–40 dolarů) se mu snaží koupit léky nebo aspoň džus.

Vzpomínám si, že nedávno jste uspořádal s pomocí Reflexu akci „Chci ještě žít“. Znamenalo to 64 výstav v 54 městech naší republiky. Bude tato část také v knize? 

Za nemocnými v Oděse jsem jezdil často a stalo se, že mezi mnou a nimi vzniklo přátelství. Začal jsem je mít rád. Byl jsem přesvědčen, že největší pomoc od fotografa jsou fotky. Ale najednou jsem chtěl pomoci i jinak. Uspořádal jsem výstavu s podporou Reflexu v 54 městech republiky a za získané peníze jsem chtěl nakoupit léky. Léky mohou prodloužit život o mnoho let a jsou na Ukrajině k dostání často jen za dolary. Není ale jisté, že se léky dostanou až k nemocným, že neskončí třeba na tržišti. Nakonec jsem se rozhodl pomoci zubní ordinací, protože nemocného AIDS tam žádný zubař neošetří. Věnoval jsem tomu 14 měsíců, ale mám z toho dobrý pocit. Musel jsem přitom překonávat i hodně negativní vztah k Ukrajincům, který je v nás. Spousta lidí mi řeklo: „Vždyť ti lidé si za to mohou sami, podporuješ narkomany, prostitutky…je plno jiných, kterým je třeba pomáhat.“

Můžete nám představit nějaké fotografie?

Stacionář oblastního AIDS centra, Oděsa, Ukrajina, 2003
Mrtvé neodnáší zdravotnický personál, ale sami pacienti, kteří mají dostatek fyzických sil zvládnout tuto těžkou práci. To mě šokovalo. Zeptal jsem se hlavního lékaře: „Proč pacienti odnášejí mrtvé?“ Odpověděl: „Nemocní mají k sobě vztah a tak to pro druhého rádi udělají. Navíc dostanou přídavek k jídlu a ještě se mohou při poslední cestě s nimi rozloučit. “ Přišlo mi to hrozné, protože tím jejich psychika musela hodně trpět. Nejen, že vidí, jak sami dopadnou, ale ty mrtvé ještě odnášejí.

Infekční nemocnice, Oděsa, Ukrajina, 2004
Tato fotografie je pořízena dvě hodiny před Sašovou smrtí. Zeptal jsem se ho: „Sašo, jsi připraven zemřít?“ On mi odpověděl: „Ne, nechci. Chci ještě žít! Ještě jsem v životě nic neudělal.“
Přišlo mi to velmi emotivní – chci ještě žít. Tak vznikl název celé humanitární akce na pomoc lidem s AIDS.

Tuberkulózní nemocnice, Oděsa, Ukrajina, 2004
Na fotografii je maminka se synem, který právě zemřel. Byl mistrem sportu v boxu, získal několik medailí, reprezentoval Ukrajinu. Matka mu ze svého malého platu nakoupila léky. Dala je lékařům a oni místo toho, aby je pravidelně dávali nemocnému, tak je prodali. Syn zemřel a matka byla přesvědčena, že mohl žít o mnoho let déle.

Infekční nemocnice, Oděsa, Ukrajina, 2004
Tuto fotografii ženy jsem pořídil 30 minut před tím, než zemřela. Diana, která ležela naproti, mi říká: „Do hodiny zemře“. Ale ta žena nevypadala, že zemře, tak se ptám: „Jak to můžete poznat?“ Odpověděla: „Přede mnou jich zemřelo 300, já už to prostě odhadnu.“
Měla pravdu, žena do 30 minut zemřela.

Co nám povíte o Angole?

Každá země, která je zařazena v knize, má nějaké NEJ. A to NEJ je většinou smutné a neradostné. V Angole je nejvíc min na světě. Je jich tam tolik, že to velmi komplikuje jakoukoli dopravu. Je to dokonce větší problém než v Afghánistánu a tudíž je velmi složité cestovat po zemi. To vede k tomu, že dostat potraviny z hlavního města do vnitrozemí lze většinou pouze letecky. A tak potraviny ve vnitrozemí stojí mnohem více než v hlavním městě Luandě. Lidé jsou tu velmi chudí, navíc je tu spousta utečenců, nemají na jídlo peníze a ač válka již skončila před několika lety, lidé pořád umírají. Umírají hlady nebo bývají často zraněni nášlapnými minami.

Když jsem v Angole poprvé přišel na hřbitov, nevěřícně jsem koukal, na hrobech uplácaných z hlíny ležely velmi často nohy-protézy. Pochopil jsem, přesto jsem se zeptal: „Proč?“ Odpověděli: „Na hrob dáváme nejdůležitější věci toho člověka, a proto tam jsou tak často protézy…“

Liší se nějak fotografování v Africe?

Afrika mě fascinuje neuvěřitelným světlem – magické světlo brzy ráno nebo v podvečer. Je to nejlepší doba na fotografování. V Africe je to ještě více umocněné.

Jak snášíte, když před vámi někdo umře? Občas nesou fotografové vašeho druhu oslovení „hyeny“…souhla­síte? 

Dostávám se do těchto situací často a často se mi o tom zdá. Některým lidem to připadá jako hyenismus. Já to mám ale naprosto vyjasněné. Nejdu přes zákaz lidí, nefotím, když si to nepřejí. Snažím se být na místě delší dobu, aby si lidi na mě zvykli. A pak se snažím nedělat rychlé pohyby. Prostě mám foťák, ten pomalu zvednu a lidi mají čas. Třeba natáhnout ruku. Samozřejmě se snažím lidi pro focení získat. Málokdy se mi stane, že s fotografováním nesouhlasí.

Jednou dvanáctinou vaší knihy je reportáž, která neukazuje násilí či utrpení lidí. Proč jste ji do knihy zařadil a o kom je? 

Do knihy jsem zařadil fotografie z Indie, zobrazující zápas Kušti. Jedná se o zápas, který se dá přirovnat k řecko-římskému. Zápasníci žijí velmi skromně a třikrát denně trénují. Spí přímo v aréně, a to na střeše. Mají svoji matraci, dvoje trenky a ručník.

Do knihy jsem ji zařadil proto, že je to vlastně taky boj. Také jsou to krásné, výtvarné fotografie. Dalším důvodem bylo, že plno lidí mi říká: „Ty fotíš samé tragédie. Mohl bys vyfotit také něco jiného.“

Strávil jsem mezi zápasníky deset dnů. Musel jsem vstávat brzy ráno. Trénink začíná každý den ve 4:30 hodin. Nespal jsem s nimi na jejich verandě, byl jsem v hotýlku vzdáleném 15 minut rikšou. Abych udělal dobré fotky, musel jsem tam být brzy ráno a trávit tam celý den.

Zápasníci se stále posypávají červenou hmotou, něco mezi pískem a hlínou. Věří, že posypávání má léčivé účinky a ochrání je i před uštknutím kobry. Nastavil jsem si dlouhý čas a fotil, jak se posypávají. Stále jsem to zkoušel fotit, ale jenom na jednom záběru mi vyšlo, že ruce byly dole… že na fotografii nebyl pohyb rukou.

Přivezl jsem zhruba 65 filmů. Pak zkuste vybrat soubor 12 snímků!

Jaké fotografie z vaší knihy popisují nejkrutější události, co jste za posledních pět let zažil? 

Jsou to bezesporu fotografie z Libérie. Dostal jsem se do Libérie v srpnu 2003, když tam boje vrcholily. Proti sobě stály dvě dětské armády. Vládní – oficiální armáda a armáda ovládaná vzbouřenci, kteří bojovali proti prezidentu Taylorovi, a kteří postupně od východu obsadili celou zemi až k hlavnímu městu Monróvia. Tam se zastavili před mostem.

Když jsem tam přijel, uviděl jsem děti a mládence, kteří předváděli to, co vidí v amerických akčních filmech bez náznaku soucitu. Neznají totiž nic jiného. Dokážou jenom zabíjet a to s velkou brutalitou. Celý den kouří marihuanu a pod vlivem drog zabíjejí a terorizují místní obyvatelstvo.

Viděl jsem, že přijeli k majiteli s elektronikou a řekli, ať otevře obchod. On se bránil, tak vyrazili dveře obchodu, majitele zastřelili a ve slipech ho vyhodili na ulici před obchod. Ten pak vykradli.

Třikrát za den jel náklaďák s nákladem. Když jsme ho poprvé viděli, byl něčím cítit. Jeli jsme za ním. Měl označení – červený kříž. Najednou muži odklopili plachtu a tělo po těle začali házet do hromadného hrobu. Nebyl jsem připraven, že těla nebudou v pytlích.

To byly obě armády v Libérii stejné?

To, co vidíte na fotografii na zemi, to jsou nábojnice. Jakým způsobem tady probíhal boj, je nepředstavitelné. Čekal jsem, že tam budou vojáci a mezi nimi pár dětí. Voják vládní armády, dítě, vzal samopal nebo kulomet a střílel. Druhý padnul k zemi, voják se otočil na nás a pořád střílel. Bavil se tím, že vzal do ruky granát a chtěl ho po nás, novinářích, hodit. Byli jsme vystrašení, to je jasné, měl z toho legraci a pak hodil granát jinam. Tato vládní armáda prezidenta Taylora mi připadala víc šílená než rebelové na druhé straně mostu. A tak jsem je chtěl také poznat.

Myslel jsem si, že na druhé straně je víc vojenského myšlení, a že tam nejsou takové „gumy“. Podařilo se nám – třem autům, přejet přes most na druhou stranu. Měli jsme strach, domluvili jsme se, že nás tam pustí a nebudou střílet. Řekli: „Jasně, hlavně když nám řeknete, jak to tam vypadá“. Nejdřív jeden z mužů přeběhl, aby řekl, že jedou novináři. Měli jsme stažené zadky, přejeli na druhou stranu a tam se má teorie ukázala jako nesprávná. Vítali nás tam ještě větší magoři. Vykradli obchod s barvami a laky, postříkali si tím zbraně kalašniky, a stejnou barvou obarvili svoji hlavu. Svítivě zelenou. Takže nás vítaly ještě mladší děti než ty z druhé strany mostu.

Pohybujete se v zemích, kam se jiný neodváží. Určitě se vás kdekdo ptá, jak je to bezpečné? 

Nebezpečí je obecně přeceňované, lze ho určitými způsoby minimalizovat. Také zkušenostmi, tím, že jezdíte opakovaně do těchto oblastí. Zkušenosti vás vedou k tomu, že si zachováte chladnou hlavu a zároveň víte, že frajeřit v těchto oblastech, je největší hloupost. Stačí jedna jediná chyba.

Například ještě v roce 2003 se dalo do Iráku přijet, ubytovat se v hotelu, dalo se pronajmout auto, nebo průvodce. Dalo se pohybovat po zemi a fotit.
Nyní je situace o tolik horší a nebezpečnější, že je to místo, kam bych určitě teď nejel. Nemohl bych vyjít na ulici, neměl bych možnost udělat žádnou fotku. Svojí přítomností bych velmi riskoval svůj život.

Na závěr. Naše čtenáře by zajímalo, jakou používáte techniku? Fotíte na „digitál“ nebo klasiku? 

Fotím už 12 let na fotoaparáty Canon. Začínal jsem EOS 1, EOS 1V, teď jsem přešel na „digitál“ .
„Stories“ je pro mě kniha, která uzavírá kapitolu mého focení na klasický film. Doba jde dál a už mi nic jiného nezbývá. Zůstal jsem u Canonu, protože objektivy jsou kompatibilní. Nemohl jsem si dovolit koupit 1Ds, které bych chtěl. Používám nyní 5D a jsem s ním velmi spokojen. Jediný problém, který mám je, že se mi dost špiní čip. Jako profesionální fotograf potřebujete dvě těla, už jen proto, že cesta vás stojí hodně. Na jednom těle mám běžně objektiv 24mm/f1,4 a na druhém 35mm/f1,4. Možná vám to připadá jako malý rozdíl, ale někdy je prostě situace, kdy je lepší 24 jindy 35 mm. Než to vyměníte, záběr je pryč. Popřípadě si nasazuji zoom 28–200mm.

Janu Šibíkovi děkuji za rozhovor. Většina z nás nechce slyšet ani se dívat na utrpení, násilí nebo bolesti jiných lidí. Ale není to minulost, je to současnost a děje se to na jiné části naší planety. A někdy ta část není ani daleko.