Je to nádherný pocit, dívat se kachnám do očí…

Fotografie přírody zaznamenává za celá desetiletí neustálý vývoj. Stejně tak, jako se vyvíjí používaná technika, stejně tak její tvůrci neustále vymýšlejí nové "fígle", jak své fotografie ještě více vylepšit, jak jim dát nový rozměr, nový úhel pohledu. A právě o jednom z nových úhlů pohledu při fotografování života kolem vod je i můj následující příspěvek.

Řeč bude o fotografování přímo ve vodě za použití různých plovoucích zařízení, na kterých je umístěn fotoaparát těsně nad hladinou a fotograf je ovládá přímo z vody, čili sám je také ve vodě.
Napsal jsem nový úhel pohledu, ale v zahraničí se tento způsob fotografování používá s velkým úspěchem již několik let. Já jsem se o něm dočetl v jednom z francouzských fotografických časopisů, které jsem si kupoval při svých cestách kamionem po Evropě.

V jako již v předešlém mém příspěvku o srnčí říji tady na „FA“ bych rád upozornil na skutečnost, že zde popisuji své vlastní zkušenosti a poznatky, a že některé poznatky, také foto-vor používajících kolegů fotografů, se od těch mých mohou lišit.

Na přelomu loňského a letošního roku jsem začal uvažovat o stavbě nového foto-voru, ten původní byl postaven na základně europalety a byl hrozně těžký. Rozhodl jsem se pro pěnový polystyren, slepený pomocí speciálního lepidla. Poté jsem ho natřel mnoha nátěry barvy, která je ředitelná vodou, ale po zaschnutí je k vodě netečná (Balakom) a naposledy jsem ho ještě několikrát přetřel stejným druhem venkovního laku (Balalak). Za pěkných dnů, které panovaly v předjaří, jsem stihl udělat i dva nátěry denně. Před konečnou fází zalakování jsem do horní části zasadil a zalepil ještě podložku se šroubem pro stativovou hlavici (používám 141 RC od Manfrota), kam se potom pomocí rychloupínací destičky snadno připevní samotný fotoaparát.

Už v loňském roce jsem s některými takto získanými snímky slavil úspěch v několika fotografických soutěžích a tato fotografická disciplína si mne velmi získala. Velmi jsem se těšil na jaro, až se poprvé s novým foto-vorem vydám na první fotografickou výpravu na jeden z velmi atraktivních rybníků, kde žije velmi početná kolonie racků a spousta dalších ptačích druhů.
Musím předeslat, že první cestě ještě předcházela po-zimní kontrola těsnosti mých neoprénových kalhot, které jsou pevným švem napevno spojeny s botami, takže se jedná o velmi pevný komplet, který je na prsou opatřen malou kapsou. Neoprénový materiál je nezbytný i pro několika hodinový pobyt v dubnové vodě. Znám lidi, kteří se brodili i mnohem dříve a naopak i velice pozdě, sám také toužím po snímcích, kdy první sněhové vločky dopadají na hladinu ještě nezamrzlého rybníka… V létě je v neoprénu sice teplo, ale po několika hodinách přece jen slabě provlhne a příjemně ochladí.

Konečně nastal den „D“ (30. dubna) a já jsem velmi snadno pomocí dvou „pavouků“ připevnil nový vor na zahrádku našeho auta a hurá k rybníku. Spolu s mojí partnerkou Maruškou a kamarádem fotografem Jardou Vogeltanzem jsme se sešli již brzy ráno u rybníka a já se hned strojil do „pracovního“. Na Marušku s Jardou připadla úloha statistů, Jardu jsem navíc poprosil o vytvoření dokumentačních fotografií, stejného úkolu se velmi úspěšně zhostila se svým fotoaparátem i Maruška.

Nad hladinou poletovalo několik desítek racků chechtavých a svým křikem dávali jasně najevo, že jsou tady zpátky a že zakládají právě své rodiny. Na vodě se pohupovaly kachny různých druhů a skřivan nad blízkým polem volal, že nás všechny zase hrozně rád vidí…

Po roce jsem opět vstoupil do známých vod a vybral si malou zátoku, kde jsem chtěl nový vor nejdříve vyzkoušet. Nasadil jsem fotoaparát do stativové hlavy, klekl si na kolena do chladivé vody na okraji rybníka, kde je přece jen méně vody a zkusil se o vor opřít a manipulovat s ním, jako při focení „na ostro“. Byl jsem velice příjemně překvapen jeho snadnou ovladatelností i tím, že se v případě potřeby mohu o něj klidně opřít a nepřevrátí se, ba ani nepotopí, což u prvního mého voru nebylo tak docela jednoznačné. Navíc je tenhle nový velmi stabilní, jen u některých snímků hladina malinko teče k jedné straně, což se dá velmi dobře softwarově odstranit, i když já to u svého snímku, prezentovaného nově na „FA“ neudělal a vyvolalo to docela zajímavou diskusi…

Spokojen s „testem“ jsem se ihned přikryl zeleným „pončem“, které mne bezpečně celého přikryje a po několika minutách se stávám součástí tohoto nádherného ptačího světa i světa ostatních vodních živočichů kolem hladiny. Ptáci se za chvíli uklidní, přece jen vypadám jako kupa tlejícího rákosí (od bahna taky tak docela smrdím) a život kolem mne se pomalu vrací do normálních kolejí. Stačí být jen pěkně v klidu a dívat se kolem sebe, škoda jen, že je člověk omezen pouze na hledáček fotoaparátu a malé skulinky po stranách… Je to nádherný pocit, dívat se kachnám přímo do očí! Zkouším zaostřit na nějakého opeřence, když v tom se vzduchem ozve známý hukot přeletující labutě, hukot sílí a já nevydržím a nadzvedávám okraj látky, abych se podíval, co se děje.

Nedaleko ode mne přistává labuť! Honem namířit a pokusit se zaostřit! Labuť dosedla na hladinu, vodní tříšť ustala, ale ona snad jenom pro mne nechala ještě na okamžik roztažená křídla. Ve světle sedmi hodin ráno, překrásný obraz! Srdce mi tluče nadšením a několikrát si alespoň na displeji prohlížím ten snímek.

Pomalu se zklidňuji a hledám další motivy. Po levé ruce mi asi za půl hodinky vyplouvají dvě labutě. Zajímavé je, že na ně hned na ostrůvcích hnízdící racci začínají naletovat a hlasitě křičí (což oni vlastně pořád). Pokouším se dostat tohle trio do hledáčku a na několikátý pokus se mi to alespoň uspokojivě daří.
Přejíždím pomalu o kousek dál a za chvíli se vracím ke břehu, chci ten nádherný pocit dopřát ještě Jardovi, který nadšeně souhlasí a za chvíli si vyměňujeme pozice. „Brodí" se poprvé v životě a asi za hodinu se vrací plný dojmů a s novými snímky. Čaj z termosky přichází vhod, přece jen je ještě chladno, i když sluníčko už se pokouší hřát.

O několik dnů později se vracíme. To již objevuji první letošní mladé racky, jeden takový malý neposeda se skutálel z hnízda dolů do vody a zůstal na chvilinku sedět překvapen tím neznámým mokrým všude okolo. Zaostřil jsem a několikrát stiskl spoušť fotoaparátu. Dospělí poletovali kolem, ale žádný z nich se neměl k tomu, aby mláděti pomohl zpět do hnízda. Dobrodil jsem až k němu, sáhl pro něj a položil ho zpátky. Bylo tam ještě jedno vejce, mládě se schoulilo v hnízdní kotlince a já poodjel do bezpečné vzdálenosti. Za okamžik na hnízdo dosedl dospělý racek a mně se zdálo, že křičí nějak lidštěji…

Nedaleko ode mne vyplula z trsu travin samice poláka velkého a protáhla si křídla, určitě tam má někde hnízdo s vejci, na kterých trpělivě sedí a vyplula se trošku protáhnout. Kazí se počasí a tak balíme, i když fotky, když na ptáky na hladině prší, také ještě nemám! Jenomže tady je teď lokalita plná mláďat a já nechci zbytečně rušit, aby mohli staří mladé chránit v bezpečí při nepřízni počasí. Žádný snímek nestojí a neměl by(!) za zmařený život.

Vracím se znovu asi za týden a fotografuji tady dospělého racka s mláďaty na hnízdě a na hnízdě i mladou lysku černou. Nastávají mi nové a nejen fotografické povinnosti a tak lokalitu opouštím v naději, že se sem ještě určitě letos podívám.

Ale abych jen nevykládal o svém fotografování, co říkáte? Určitě musím napsat několik důležitých skutečností, které takové vodní fotografování neodmyslitelně doprovází.

Mezi nejdůležitější skutečnosti zcela určitě patří znalost lokality, kde hodláte fotografovat. Pokud přijedete na málo známé a nebo dokonce neznámé místo, zcela vážně doporučuji si místa pro fotografování nejdříve pečlivě projít bez fotoaparátu a objevit včas např. vodní strouhu vedoucí napříč rybníkem, či bahnité propadliny a jiné případné překážky, na které můžeme při pobytu ve vodě narazit. O nalezených věcech pod vodou, které vám mohou pobyt velice znepříjemnit, ani nemluvím! Lidé do vody dokáží vyhodit opravdu cokoliv a pokud to odnese jen naražená noha, je vyhráno, horší je rozříznutý neoplenový oblek či dokonce noha! Souvisí s tím i kontrola data vaší naposled píchnuté protitetanové injekce.

Znovu se vracím k nutnosti používat neoprénové oblečení, které vás ochrání před chladem, ale když si náhodou naberete, což už se mi také několikrát stalo, nehrajte si na hrdiny a honem z vody! Výjimku snad může tvořit jen červencové fotografování, kdy postačí gumové boty či staré plátěnky. Naboso bych do vody nešel nikdy!!! Termoska s kapkou čaje dolitá něčím ostřejším by měla být součástí vašeho vybavení, stejně tak jako náhradní suché prádlo, do kterého se po vylezení převlečete.
Pokud je to jen trochu možné, nejezděte na takové akce sami, možnost, že se i na prověřených lokalitách dostanete do nepříjemností je velmi vysoká a to v podobě zapadnutí do bahna, které tam naposledy zcela určitě nebylo. Pokud už sami jedete, určitě někomu řekněte, kam přesně máte namířeno.
Pokud fotografujete v období hnízdění, mějte vždy na paměti, že se musíte chovat tak, aby jste vůbec nerušili, a když se vám bude zdát, že se rodiče s návratem na hnízdo příliš ostýchají, vykliďte pole, mohla by jim totiž dojít trpělivost a péči o potomstvo docela vážně vzdát, stejně tak by mohla v nepříznivém počasí zastydnout snůška vajec! Jestliže nedisponujete kartou s dostatečně velkou kapacitou snímků, dbejte při výměně přímo ve vodě té nejvyšší opatrnosti, myslím si, že namočená karta nebude to pravé ořechové pro její funkčnost…Já si rezervní kartu balím do plastového sáčku, co má nahoře zamačkávací spojovací šev a ještě pak do jednoho plastového sáčku, možná, že vhodnější bude nějaká sklenička od přesnídávky, ale ještě jsem se nedostal k jejímu vyzkoušení.
Když už se náhodou propadnete pod hladinu, nechytejte se foto-voru ať nestáhnete fotoaparát pod vodu. Vy zase vyplavete, s ním by to bylo horší!
Uf! To toho bylo, viďte? Ale věřte, že nic není důležitější, než vaše bezpečnost a bezpečí vaší techniky, stejně tak i bezpečí fotografovaných živočichů!

Své dnešní povídání jsem doplnil ještě několika dalšími snímky. Některé pocházejí z loňského roku, pořízené ještě se starým foto-vorem, některé jsou již z letošní sezóny. Na ilustračních fotografiích se podíleli moje partnerka Maruška Cibulková a Jarda Vogeltanz, za což jim patří můj velký dík. Stejné poděkování patří i Liborovi Votočkovi, který mi pro článek poskytl snímek svého člunu, ze kterého fotografuje své úžasné snímky a pro doplnění ještě dva pohledy na foto-vory dvou kolegů.

Ať již se rozhodnete pro fotografování stejným způsobem, nebo raději zůstanete u své osvědčené metody, přeji vám všem na „FA“ krásné léto i podzim a jen to nejlepší světlo!!!

Jan Veber
veber.jan@sez­nam.cz