Dírková kamera je malá světlotěsná skříňka, kterou si můžete zhotovit sami například z krabice od bot nebo jednoduchou úpravou vaší zrcadlovky. Objektiv nahradíte malou dírkou. Je to technika, která umí dodat vašim fotografiím tajemný nádech. Je to opravdové malování světlem. Všem, kteří rádi zkoušíte, přinese dírková kamera určitě hodně zábavy, ale i poučení. Je to něco úplně jiného, než mačkat elektronickou zrcadlovku. Určitě nesmíte spěchat.
Co je dírková kamera
Dírková kamera (anglicky pinhole camera) je světlotěsná skřínka, kde je objektiv nahrazen špendlíkovou dírkou. Světlo prochází dírkou a dopadá na světlocitlivý materiál, který je umístěn většinou rovnoběžně se stěnou, kterou vstupuje světlo. Světlocitlivým materiálem může být jak film tak světlocitlivý fotografický papír. Klasická dírková kamera nemá samozřejmě vymoženosti jako závěrka, hledáček, mechanismus na převíjení filmu atd. Výhodou tohoto fotoaparátu je, že si ho můžete vyrobit sami třeba z krabice od bot, z plechovky od oleje atd. Hlavní je znát vztahy mezi velikostí a vzdáleností dírky od roviny filmu. Fotografování dírkovou kamerou pak vždy bude opravdové dobrodružství. Je to čistá hra se světlem.
Trochu historie
Optický princip dírkové kamery byl znám již v 5. století před n.l. Čínský filozof Mo Ti zaznamenal, že objekty odrážejí paprsky všemi směry a že paprsky odražené od předmětu projdou dírkou a vytvoří převrácený obraz. O principu dírkové kamery psal i Leonardo da Vinci. V době renesanční využívali tyto přístroje kreslíři a malíři k náčrtům maleb, aby si usnadnili práci. První fotografie pomocí dírkové kamery pořídil v roce 1850 skotský vědec Sir David Brewster. Kolem roku 1890 bylo takovéto fotografování velmi populární, dírkové kamery se vyráběly v malých sériích. S nástupem moderních fotografických přístrojů ve 20. a 30. letech dvacátého století však dírkové kamery upadly do zapomenutí. K určité renesanci této techniky začalo docházet až v 60-tých letech. V současné době používá tuto alternativní techniku řada seriózních fotografů. Pořádají se dokonce mezinárodní výstavy. Na webu již existuje v této oblasti řada sajtů. Dobrý přehled nabízí např. http://www.pinholeresource.com.
Typy kamer
Dírkové kamery se liší
A. materiály použitými při konstrukci
Nejlevnějším a ideálním materiálem pro začátečníka je tuhý papírový kartón. Pokud si tuto techniku oblíbíte, vyplatí se stabilní konstrukce ze dřeva v kombinaci s překližkou. Dobré jsou i přístroje z plechových kanystrů, např. 10litrové obaly od olivového oleje. Ty jsou výhodné hlavně pro snadné vyvrtání dírek v plechu, které můžete vrtat přímo, takže se výroba zrychlí. Vyřezaný otvor je pak třeba prověřit kvalitní lupou. Dírkovou kameru lze také koupit nebo získat přeměnou zrcadlovky. Komerčně dostupné kamery mají otvory vypálené laserem.
B. základní geometrií kamery
Hlavními parametry jsou vzdálenost dírky od roviny filmu a její velikost.
Pro každou vzdálenost existuje optimální velikost dírky. Průměr otvoru a
vzdálenost otvoru od roviny filmu je třeba určit podle speciálních vzorců,
kterým bude věnováno jedno z dalších čtení o dírkových kamerách.
Čím je dírka menší nebo čím je rovina filmu více vzdálena od otvoru,
tím delší dobu potřebujeme pro expozici. S rostoucí velikostí otvoru je
třeba prodloužit vzdálenost mezi otvorem a rovinou filmu tak, aby zobrazení
bylo optimální. Vzhledem k tomu, že šikmé paprsky dopadají na film
s menší intenzitou, dochází k charakteristickému ztmavnutí rohů
snímku a vytváření jakoby kruhových obrazů.
C. počtem dírek
Výhodné jsou konstrukce, kde lze měnit jednotlivé dírky.
D. typem světlocitlivého materiálu
Kamery jsou vyráběny pro různé formáty filmu: kinofilm, svitkový film a
filmové listy. Větší formát je nutností, pokud chcete vyšší kvalitu,
neboť zvětšování je problematické. Fotografuje se na materiály různé
citlivosti a to jak černobílé, tak i barevné. Kreativitě se meze nekladou.
Druhou možností je osvětlování světlocitlivých fotografických papírů.
Zde je třeba vzhledem k nižší citlivosti (ISO) ve srovnání s filmem
počítat s dlouhými expozičními dobami. S výhodou se používá matových
papírů, aby nedocházelo k nežádoucím odrazům uvnitř komory.
E. způsobem uložení světlocitlivého materiálu
Ani uložení světlocitlivého materiálu v rovině rovnoběžné s rovinou otvoru není pravidlem. Může se použít jakákoliv deformovaná plocha, i když ploché uložení a uložení na válcové ploše jsou nejběžnější. Z filmu umístěného v rovině rovnoběžné se stěnou s dírkou lze získat použitelný obraz ve tvaru kruhu. Průměr kruhu přibližně odpovídá 3,5 násobku vzdálenosti dírky od roviny filmu. Úhel zobrazení je pak asi 120°. V případě uložení filmu nebo světlocitlivého papíru na válcové ploše lze dosáhnout ultraširokého zobrazení v úhlu až 180°. Pro takto extrémní úhel je třeba vyvrtat dírku v tenkém materiálu.
Charakteristika fotografií
Charakteristickým znakem snímků z dírkových kamer je ve srovnání s běžnými fotografiemi mnohem měkčí kresba. Ta však v případě dobrého fotografického záměru nemusí být na závadu. Neostrost může dodat vašim snímkům nádech tajemnosti. Snímky mají prakticky nekonečnou hloubku ostrosti a nedochází k deformaci linií. Díky vinětaci snímky se vzdáleností od středu tmavnou a zobrazení jsou pak kruhová. Dírková kamera přinese hodně zábavy všem, co rádi zkoušejí. Není to jako mačkat elektronickou zrcadlovku. Mnoho lidí bude zklamáno, neboť dobrý snímek vyžaduje mnohem více úsilí. Pro začátek se doporučuje fotografovat jednoduché objekty s ostrými liniemi v době, kdy je dostatek světla.
Na další čtení o dírkových kamerách je připraven rozhovor s americkou fotografkou Dianou Bloomfield, která to s nimi opravdu umí. Diana získala za své snímky pořízené touto technikou několik významných ocenění.