FotoInspirace, 2.díl - Fotografování vážek

Snad každý fotograf, který rád jezdí do přírody, zkoušel někdy vyfotit vážku. Tato krásná stvoření už inspirovala i mnoho našich čtenářů, kteří přispívají svými snímky do FotoGalerie. A tak mne napadlo, že by toto téma stálo za samostatný článek. Motivoval mne především fakt, že se tyto fotografie objevují stále častěji - někteří z nás se již každoročně velmi těší na začátek “vážkařské“ sezóny. Také z ohlasů v komentářích pod fotografiemi je zřejmé, že o téma "fotografování vážek" je velký zájem. Proto se na vážky v tomto článku podíváme podrobněji a to především z fotografického hlediska. Řekneme si něco o tom, kde vážky hledat, kdy na ně vyrazit a jaká je nejvhodnější fotografická technika. To vše ve srozumitelném podání tak, aby si potřebné dovednosti snadno osvojili i začátečníci.

Kde a kdy vážky hledat

Vážkami obecně lidově nazýváme několik druhů hmyzu – vážky, šídla, šidélka, šídlatky, motýlice, lesklice, páskovce a klínatky. Účelem tohoto článku však není určování jednotlivých druhů. Proto zůstaneme u společného obecného výrazu vážky a odborné entomologické informace ponecháme na příslušných odbornících, kteří se pro změnu odborně nazývají odonatologové. Pro nás fotografy je podstatné hlavně to, kde vážky hledat. U nás to není v podstatě žádný problém. Vážky jsou na území celé České republiky velmi rozšířené a najdeme je bez problémů u téměř každé vodní plochy. Vážkám se daří v řekách, rybnících, přehradách, potocích, bažinách a dokonce i rašeliništích. Ale asi vůbec nejraději mají obecně menší vodní plochy se stojatou a mělkou vodou s dostatkem vodních rostlin a spíše teplejším klimatem. Úplně ideální pro začátečníky jsou tedy běžné druhy, které se v hojných počtech vyskytují u menších a nepoužívaných rybníčků. Ty jsou v ideálním případě mělké a napůl zarostlé. Takové ideální místo je třeba na ukázkovém snímku č.2.

Dalším důležitým faktorem je pokud možno čistá voda a také klidné prostředí. Vážky jsou obecně dost plaché a u rybníku, kde se právě koupe padesát lidí, toho asi moc nevyfotíme. Naopak, pokud si najdeme opravdu klidný kout, tak se vážky jakoby zklidní a nechají nás v klidu fotografovat i na skutečně velmi krátkou vzdálenost. Musíme však také dbát na dobrý přístup k hladině a to především v místech, kde jsou vodní rostliny, na kterých vážky rády sedávají. Ideální je vlézt v plavkách přímo do vody a nebo se vybavit rybářskými holínkami. Takto vybaveni nebudeme muset balancovat na hraně břehu a snížíme tak pravděpodobnost pádu i s drahou technikou do vody.

Kdy na vážky nejlépe vyrazit? To je také poměrně snadná otázka. Vážky mají obecně rády teplo, a tak se první jarní druhy objevují v průběhu jara, jakmile začnou první skutečně teplé a slunečné dny, většinou koncem dubna nebo nejpozději začátkem května. Vrcholem sezóny výskytu vážek jsou pak nejteplejší měsíce v kalendářním roce – červen, červenec a srpen. Nástupem podzimu pak vážek ubývá a jakmile nastanou podzimní plískanice a celkově se ochladí, tak zmizí i poslední vážky. To bývá většinou koncem měsíce října. V průběhu celé této doby je tedy možné vyrazit do terénu. Vhodná roční doba ale nestačí, vážky jednoznačně preferují slunečné dny. Vyskytují se samozřejmě i když je zataženo, ale nejhojnější výskyt je jednoznačně v parných letních slunečných dnech, kdy je teplota kolem 30 °C. A nejen to, s příchodem večera vážky redukují svou aktivitu a schovávají se. Opět se objeví až s intenzivním slunečním svitem v pozdním ránu. Ideální denní doba je proto kolem poledne či brzy odpoledne.

Vhodná technika

Další velmi důležitou otázkou při “fotolovu“ vážek je, jakou použít vhodnou fotografickou techniku. Použít se dá většina fotoaparátů a to jak klasických, tak i těch digitálních. V tomto článku se budu soustředit především na digitální fotoaparáty. To vzhledem k tomu, že drtivá většina uživatelů našeho serveru využívá právě digitální techniku. Ani speciální režim makro není příliš důležitý, protože vážky nás většinou na opravdu krátkou vzdálenost nepustí. Stačí tak na ně i kompaktní aparáty střední třídy. Velkou výhodu mají přístroje se stabilizátorem (jako například KonicaMinolta DiMAGE Z-3 na ukázkovém snímku č.4), protože fotografování ze stativu téměř nepřichází v úvahu a když, tak spíše jen u opravdu zkušených “lovců“. Kompaktní aparáty mají obecně několik nevýhod. Hlavní je ta, že jejich objektivy mají takovou optickou konstrukci, která značně znesnadňuje či přímo znemožňuje dosáhnout pěkně rozostřeného pozadí. To je důležité pro zvýraznění vážky na úkor pozadí, čímž vyniknou jemné detaily. Dalším nedostatkem je, že většina z nich má poměrně pomalé reakce a také zpoždění po stisku spouště. To je u rychlých vážek někdy opravdový problém. Dá se to částečně kompenzovat trpělivostí a nasazením v akci.

Nejvhodnější technikou na lov vážek jsou samozřejmě jednooké zrcadlovky a to jak klasické, tak digitální. Majitelé těch digitálních jsou trochu ve výhodě. Při fotografování vážek vzniká dost odpadu, což při fotografování na film vyjde poněkud draho. Samotná zrcadlovka může být v podstatě jakéhokoli typu. Výhodné jsou především modely, které mají skutečně rychlé reakce (zpoždění spouště a také rychlost autofokusu) a také dobrou výdrž baterií. Budeme totiž často přeostřovat a také pořizovat několik variant jednoho snímku. Hodně snímků se taky nepovede, takže budeme na místě hodně prohlížet i mazat fotografie, což všechno klade zvýšené požadavky na kapacitu baterie. Jako příklad uvedu třeba Nikon D70, který má skutečně velmi rychlé reakce i výdrž baterií, a přitom v kategorii digitálních zrcadlovek patří k těm cenově nejdostupnějším (viz ukázka č. 6).

Mnohem důležitější než samotný typ těla zrcadlovky je konkrétní model objektivu. Nejoblíbenější jsou ohniska kolem 100 mm, neboť jsou značně univerzální a kromě fotografování vážek se dají použít i jako klasické makroobjektivy (k čemuž jsou také většinou určeny). Dobré jsou také na portréty či momentky. Asi obecně vůbec nejpoužívanějším objektivem je Sigma 105 mm f/2,8 EX DG Macro. Je to léty osvědčený typ s kvalitní optikou, který je navíc cenově dostupný a vyrábí se s bajonetem pro všechny značky zrcadlovek (kromě Olympus E-system). Daní za nízkou cenu je bohužel absence ultrazvukového motoru ostření, takže objektiv patří k nejpomalejším. Uživatelé Nikonu na tom nejsou o moc lépe, Nikkor 105mm f/2,8 D Micro je sice opticky excelentní, ale je také dost drahý a pomalý, protože ani on nemá ultrazvukový motor. Jednoznačně nejlépe jsou na tom uživatelé Canonu, kteří mají k dispozici objektiv Canon EF 100 mm f/2,8 Macro USM (viz ukázkové foto č.7). Ten je opticky výborný, dostatečně rychlý, protože je osazen ultrazvukovým motorem ostření USM a dokonce i jeho cena je velmi výhodná, protože není o moc dražší než zmíněná Sigma. Mohu jej skutečně jen vřele doporučit. Pro pořádek dodám, že objektivy s ultrazvukovým motorem jsou nejen rychlejší, ale mají i tu podstatnou výhodu v tom, že s nimi lze kdykoli manuálně doostřovat a to bez nutnosti přepínání mezi manuálním a automatickým zaostřováním, což se v praxi často opravdu velmi hodí.

Já sám jsem ve své praxi dlouho používal zmíněnou Sigmu a posléze i Nikkor. Oba objektivy se mi sice osvědčily a výsledky byly výborné, ale po nějakém čase jsem zjistil, že objektivy s ohniskem okolo 100 mm jsou sice nejlepší investicí pro svou univerzálnost a přijatelnou cenu, ale v některých situacích je toto ohnisko přece jen poněkud krátké. Potřebu delšího ohniska jsem si uvědomil především v případech, kdy jsem se k fotografované vážce nemohl přiblížit dostatečně blízko. To se stává hlavně u aktivnějších a ostražitějších jedinců, nebo v případech, kdy vážka sedává na nějakém hůře dostupném místě. Proto jsem zkusil fotit objektivem s delším ohniskem a půjčil jsem si model Sigma 180mm f/3,5 EX Macro HSM. Ten má sice velmi výhodné ohnisko a je i dostatečně rychlý, ale je také poměrně dost velký a těžký, což při delším fotografování z ruky není moc příjemné. Pak se objevila novinka, objektiv Sigma 150mm f/2,8 EX DG APO Macro HSM (viz ukázkový snímek č.8). Hned jsem věděl, že to je to, co hledám a záhy jsem jej zakoupil. Ohnisko je dostatečně dlouhé, světelnost výborná a překvapivě má (vzhledem k ohnisku a světelnosti) i velmi příznivé rozměry a hmotnost. I rychlost ostření je vynikající, výrobce dokonce v reklamách uvádí, že jde o nejrychlejší makroobjektiv na trhu, čemuž bych celkem i věřil. V praxi se mi pak tento objektiv skutečně výborně osvědčil. Také jeho optika je excelentní a součástí dodávky je nejen sluneční clona, ale i odnímatelná stativová noha a polstrovaný obal. Výhodný je i fakt, že je vybaven systémem vnitřního ostření, takže se na něm nic neotáčí ani nevysouvá a objektiv tak má neustále konstantní rozměry. Snímky pořízené tímto objektivem jsou na ukázkách č.5 a 9. Na druhou stranu nic není ideální. Objektiv patří spíše k těm dražším a navíc ohnisko 150 mm není již tak univerzální, protože na momentky či portréty je už přece jen poněkud dlouhé a jako klasický teleobjektiv zase spíše krátké. Takže možnosti jeho využití jsou omezenější než u univerzálnějšího ohniska kolem 100 mm.

Celkově a obecně řečeno vážky se dají fotit většinou aparátů. U kompaktů jsou výhodnější ty s makrorežimem, stabilizátorem a spíše delším ohniskem objektivu. U zrcadlovek je to skoro jedno, protože mnohem více záleží na objektivu. Většině běžných uživatelů rozhodně doporučuji některý z makroobjektivů s ohniskem okolo 100 mm a pouze zkušeným uživatelům a těm, kteří to s vážkami myslí opravdu vážně, doporučuji již zmíněný makroobjektiv s ohniskem 150 mm. Již jen spíše jako raritu dodám, že vážky lze fotografovat i velmi dlouhými teleobjektivy, ale to již vyžaduje značné zkušenosti a také pevný stativ. Ukázkou je snímek č. 11, který pořídil můj kamarád Rostislav Stach skutečně dlouhým teleobjektivem Canon EF 400mm f/2,8 L a to dokonce i s nasazeným dvojnásobným telekonvertorem.

Pokud jde o ostatní technické vybavení, tak většinou není nutně potřeba. I když je samozřejmě na každém z nás, jak se k tématu postaví a jakou techniku použije. Hodit se může například polarizační filtr pro omezení odlesků, protože vážky jsou aktivní hlavně při slunečním světle, kdy o odlesky není nouze. Využít se dá i blesk. Jak klasický, tak i kruhový makroblesk pro dosvícení příliš ostrých stínů. Pokud narazíme na ospalejší a nepříliš plachý exemplář, tak můžeme zkusit i malou odraznou desku. Prostě fantazii se meze nekladou a experimentovat lze i v této oblasti. Já osobně téměř vždy používám jen objektiv se sluneční clonou bez jakékoli další techniky. Používám režim předvolby clony, kdy cloním většinou v rozmezí f 5,6 až 8 tak, abych měl dostatečnou hloubku ostrosti na samotnou vážku. Zároveň si hlídám i pozadí, které by mělo být rozostřené, aby vážka skutečně vynikla. Není nutné dělat pozadí úplně jednolité, mírná struktura pozadí, jako třeba na ukázce č. 3, také není na škodu. Je z ní patrné, v jakém prostředí byl snímek pořízen. Například v tomto případě to bylo na okraji hustého rákosí.

Postup při “lovu“

Pokud tedy máme nalezenou vhodnou lokalitu i nachystanou potřebnou techniku, můžeme se rovnou pustit do samotného fotografování. Doporučuji použít režim předvolby clony a nastavit takovou clonu, abychom měli vážku dostatečně proostřenou, ale aby nám zároveň zůstalo pěkně rozostřené pozadí. Většinou je tato hodnota někde okolo poloviny možné škály rozsahu clony. Rozostřeného pozadí docílíme také tím, že se budeme snažit vážku zachytit na takovém stanovišti, kde má pozadí za sebou pokud možno s větším odstupem. To platí především pro kompaktní aparáty, kde se pozadí rozostřuje obtížněji než u zrcadlovek s makroobjektivy. U kompaktních aparátů bychom také měli volit clonové číslo o trochu nižší než u zrcadlovky. Nezapomeňte si také vhodně nastavit vyvážení bílé barvy a případně zapnout kontinuální snímání.

Větší vážky (vážky, šídla, klínatky ….) jsou skutečnými predátory. Rády proto sedají na místech, odkud mají dobrý přehled o okolí a také na místa, kam dostatečně silně dopadá sluneční světlo. Bývají to často osamocená stébla rákosu či tenké větvičky v blízkosti vodní hladiny. Často také sedají na kamenech, jako třeba Vážka černořitná (Orthetrum cancellatum) na ukázkovém snímku č. 9. Většinou si pak takové místo oblíbí a sedávají tam pravidelně. Pokud si tedy vážku při přibližování k tomuto stanovišti vyplašíme, tak to často vůbec nevadí. Stačí zaujmout potřebnou pozici a v úplném klidu vyčkávat. Většinou přiletí po chvíli zase nazpět a pokud se budeme chovat opravdu klidně, tak jí ani nebude příliš vadit, že jsme opravdu dost blízko. Při zaujímání pozice již současně myslete také na kompozici celého snímku. Na jeho pozadí, na směr, ze kterého dopadá světlo a také zkuste odhadnout, v jaké pozici bude vážka asi sedět. Pravděpodobně si sedne do stejné polohy jako předtím, než odletěla.

Menší druhy, jako jsou například šidélka a šídlatky, se zase naopak často rády schovávají do husté vegetace. Je proto často nutné za nimi vstoupit do rákosí či vysoké trávy nebo alespoň na jejich okraj. To nám bude dost komplikovat práci, protože rákosí se bude pohybovat s námi a bude nám tak celkem spolehlivě plašit vše okolo. Vhodnější je proto vyhledávat spíše okraje porostu a to i s ohledem na to, abychom ho svou přítomností pokud možno nepoškodili. Útěchou v této zhoršené situaci nám může být snad jen fakt, že tyto menší druhy jsou většinou o poznání méně plaché a také jsou výrazněji pomalejší. Často nás dokonce nechají přijít tak blízko, že se uplatní i makrorežimy některých kompaktních aparátů, které umí zaostřit již na vzdálenost několika centimetrů. Můžeme tak fotografovat nejen celou vážku, ale třeba jen její část, detail nebo obdobu portrétu. Do kompozice takových snímků můžeme zapojit i fantazii, a dokonce i humor. Výsledky jsou pak často zajímavější než obvyklé snímky, které by se hodily do atlasu či vědecké publikace. Můžeme využívat i stíny od slunce, překrývání s listy či stébly rákosu nebo také zkusit zachytit více jedinců v jediném záběru. To jsou však většinou opravdu těžké snímky a podaří se jen zřídka. Vůbec nejnáročnější je zachytit některou z vážek přímo v letu. Takové snímky jsou skutečnou lahůdkou, jsou náročné na zkušenost, trpělivost a použitou techniku.

Snímky můžeme také ozvláštnit tím, že se pokusíme zachytit vážky v nějaké neobvyklé pozici nebo při méně častých činnostech. Jako ukázka je ideální snímek č. 11, kde naše největší vážka Šídlo královské (Anax imperator) klade vajíčka do vody. Zajímavé jsou také spojení svou exemplářů vážek při páření, jako třeba na ukázkovém snímku č. 14, kde je zachycen pár Šidélek větších (Ischnura elegans). Za pozornost stojí i okamžiky, kdy zachytíme vážku při požírání své kořisti. Pokud se chcete nechat inspirovat dalšími fotografiemi vážek, tak se můžete podívat do naší FotoGalerie, třeba do mého alba Vážky. Určitě se podívejte také na fotografie skutečných mistrů, jakými jsou například Jiří Cvrk, Martin Pospíšil, Juraj Macko, Vladimír Joska nebo Martin Pešta a další.

Určování druhů, literatura a odkazy

Určování jednotlivých druhů vážek je poměrně obtížná záležitost. Jsou druhy, kde je to celkem jednoznačná záležitost, ale některé jsou si velmi podobné a rozlišit je není vůbec snadné. Podívejte se třeba na ukázkové snímky č. 1 a 10. Exempláře na obou snímcích jsou si evidentně velmi podobné. A to ještě není vše, existují další minimálně dva druhy, se kterými se dají snadno zaměnit. Naproti tomu často samička a sameček téhož druhu jsou zbarveni úplně jinak, viz třeba ukázky č. 1 a 3. A zbarvení se také liší podle stáří a může se lišit i podle konkrétní lokality. Proto pokud vás vážky jen trošku zaujaly, tak vřele doporučuji publikaci :
RNDr. Lubomír Hanel, CSc., RNDr. Jiří Zelený, CSc.: VÁŽKY – VÝZKUM A OCHRANA.

Za dnes již téměř neuvěřitelných 63,– Kč (šedesát tři) včetně DPH získáte pěknou knihu s podrobným popisem života vážek, včetně určování druhů a řady barevných fotografií. Dozvíte se zde snad všechny potřebné informace. Je tu velmi podrobně popsán celý vývojový cyklus a také výskyt jednotlivých druhů podle lokalit, ročních období a také podle jejich rozšířenosti. Opravdu vřele doporučuji.

Zajímavé informace a fotografie najdete také na internetových stránkách :
Odonata.cz – web zaměřený spíše na estetickou stránku fotografií, velmi pěkná stránka
Digitální zobrazování živých vážek – stránka, kde v rubrice skeny najdete popsané jednotlivé druhy.