Srnčí říje

Rok fotografa přírody bývá velmi často rozdělen na období, na která se dokáže těšit doslova a do písmene jako malý kluk. Většinou už dlouho před tím s ním není žádná řeč a pokud je, stejně se brzy stočí k onomu pomyslnému datu, kterým zrovna momentálně žije. Jako například fotografování zimujících brkoslavů severních, či na sotva rozmrzlých, ještě ledových vodách, první navrátivší se kachny a divoké husy. S postupujícím oteplováním pak hnízdící ptačí drobotina nebo uprostřed léta srnčí říje. Po jejím odeznění pak už netrpělivě očekává první zatroubení králů lesa a tím i finále fotografické sezóny – jelení říje. Následuje rochání daňků a říje muflonů. Pak uprostřed zasněžených smrčin mrzne při čekání na souboj divočáků ve sporu o tu nejkrásnější bachyni. A rok je pryč, než se naděje. Nad PC pak hodnotí uplynulou fotografickou sezónu, archivuje snímky a v myšlenkách je zase zpátky v ledové vodě, poštípaný od komárů, v uších mu zní budík ještě nočního vstávání při cestách za zamilovanými jeleny a hlavou se honí myšlenky na to, co nestihl, co propásl, co napřesrok…

Ale teď je tady teprve polovina letošního roku a s ní i blížící se první ze svátků fotografů zvěře. Tím je krásná a neopakovatelná srnčí říje, při které voní podruhé pokosené louky, obilí má barvu zlata, kdejaká pavučinka má náhrdelník z perel ranní rosy, holubi hřivnáči tleskají na pozdrav (i na poplach) svými křídly a z obilí se ozývají bankovní úřednice křepelky při počítání svého pětikorunového konta. Hřích by byl v tuto dobu spát a nebýt venku s fotoaparátem na krku a těšit se z nově se probouzejícího dne! Má to ale, stejně jako všechno, některá „ale“ a o těch bych vám všem, milí přátelé, chtěl ve svém dnešním příspěvku povědět. Hned v úvodu musím předeslat, že se s vámi dělím pouze o své vlastní zážitky a poznatky. Zkušenosti některého z mých fotografujících kolegů mohou být zcela odlišné, tak jak to ve své pestré rozmanitosti příroda prostě přináší.

Srnčí říje je opravdu nádherné dění v přírodě a vyplatí se na ně si rezervovat pár dnů vaší zcela právem zasloužené dovolené. Nevěšte hned na začátku hlavu nad tím, že to by vás rodina hnala a čtěte prosím dál. Uvidíte, že to není zdaleka tak hrozné, jak to vypadá … Je dobré už před začátkem říje si zamluvit někde malý pension a nebo jinou formu ubytování. Internet je plný nabídek i našich rekreačních chalup na samotách u lesa, tedy přesně na tom nejlepším místě pro naše fotografické plány!…

Je dobré se rovněž informovat na místním mysliveckém sdružení, jak u nich probíhá srnčí říje a zda by vás popřípadě někdo z místních myslivců nevzal na čekanou či šoulačku s sebou. Má to své veliké výhody v oblastech, kde jste se nikdy nepohybovali, a tak nemáte přehled o místních podmínkách a zvycích zvěře. Z vlastní zkušenosti vím, že láhev např. „Myslivce“ v tekutém stavu dokáže prolomit počáteční ledy velmi rychle a určitě stojí za tu investici. Pokud „lovíte“ ve známých revírech, je situace mnohem jednodušší. Jdete si zkrátka podle svého, ale i tady musím upozornit, že v tuto dobu nejsme v přírodě zdaleka sami. Může tu být také ten, kdo se snaží láskychtivé parůžkáře ulovit. Proto je nutno dbát té největší opatrnosti. Nejen abychom si srnce nepoplašili, ale abychom předešli také neštěstí, která se již bohužel z lidské neopatrnosti stala a tím byl zásah střelnou zbraní od nedočkavého a nerozvážného střelce kdesi na druhé straně paseky nebo pole.

Jednou z téměř nutných podmínek fotografického úspěchu v období srnčí říje je být včas na místě. Včas, to znamená ještě za tmy, maximálně za časného svítání, aby se stačily rozplynout nejen naše pachové stopy, ale abychom pak nerušili našim pohybem v okolní krajině. Je-li náš přesun z místa na místo nutný, dbejme té nejvyšší ostražitost, stačí sebemenší špatný pohyb a celé naše snažení ukončí „zrazený“ srnec svým hlasitým, do ticha rána se nesoucím bekáním. Sám vstávám tak kolem půl čtvrté, ranní káva je pro mne téměř nutností, a tak kolem čtvrté vyrážím z domova. Jedu-li dál, o to dříve vstávám. Já vím, zdá se vám to možná kruté, v létě, na dovolené a vstávat ve tři, ale věřte, že se nedá opravdu nic jiného dělat. Srnčí s přibývajícím světlem zatahuje a srny si své vyvolené odvádějí pěkně do bezpečí houštin a voňavého maliní. Je pravda, že i během dne narazíme na roztoužené srnečky, ale bývají to především mladíci, toužící po lásce některé ze říjných srn. Staří a zkušení srnci světlu nevěří. Jen díky své zkušenosti a opatrnosti se dočkali svého mnohdy požehnaného věku a své chlouby v podobě krásné parůžkaté trofeje.

Je dobré vědět, že srnčí a hlavně pak srnci, mají své oblíbené zvyky. Například na pastvu vycházejí téměř na minutu přesně, mají-li klid. Pravdou je, že láska dokáže zamotat hlavu i těm nejpřesnějším z nejpřesnějších a v říji bývá mnohdy všechno právě úplně jinak, proto ta ranní časná vstávání.

Jdeme-li ven až odpoledne, také tak nejpozději kolem čtvrté, snažme si vybrat ten nejlepší kout, to nejhezčí místo, pro nás fotografy samozřejmě s ohledem na světlo, jeho směr a s blížícím se večerem i jeho dostatkem. Samotné místo se snažme předem také upravit odstraněním drobných větviček či napadaného listí, aby nám nekazily kompozici či nepůsobily nežádoucí ruch. Využít můžeme samozřejmě i lovecké posedy, ale z vlastní zkušenosti vím, že nejlepší jsou snímky odspodu, z očí do očí, jsme sice mnohem více „na ráně“ a na „větru“, ale máme-li dobrý vítr, máme z poloviny vyhráno! Výhodou je alespoň monopod, který můžeme nahradit uříznutou lískovou větví s vidlicí a nebo objektiv se stabilizátorem, i když ani ten není všemocný. Používám jej velmi často a až na výjimky jsem s ním opravdu moc spokojen.

Svou roli samozřejmě hrají i rozdílné klimatické podmínky. Jinak probíhá a fotografuje se říje v nížinách s rozsáhlými plochami luk a polí a úplně jinak v podhorském lese plném maliní a překážek. A to jsem ještě nezmínil jeden důležitý faktor a tím je počasí. Za deště je asi opravdu lepší zůstat v pensionu či chalupě a zvolit jiný program. Prší-li však v noci a nad ránem přestane, honem ven, protože srnčí půjde ven z houštin, odkud na ně neustále nepříjemně kape a bude se snažit dohnat i svoji ranní paši, chci říci snídani …

V době srnčí říje si můžeme k úspěchu velmi dobře pomoci použitím srnčí vábničky, kterou si opatříme s dostatečným předstihem. Pokud umění vábení neovládáme, rovněž s předstihem poprosíme s „tekutým kamarádem myslivcem“ některého ze znalců tohoto malého kouzla a poprosíme jej o malou instruktáž a lekci vábení. Není nic horšího, než se s čerstvě zakoupenou vábničkou učit v půl páté ráno pískat v místech, kde je velmi pravděpodobný výskyt některého ze srnců. Nejen, že je šance na přivábení takového srnce velmi malá, ale ještě si jej můžeme na dlouhou dobu pěkně „zradit“. I když i tady platí staré známé pořekadlo: „Čím hloupější sedlák, tím větší brambory“. Můj kamarád si koupil vábničku odpoledne po práci, k večeru si sedl na pařez na okraji lesa, zapískal a srneček přiběhl tak blízko, že ho div neporazil. Kamarád byl tak překvapen, že ani nezvedl foťák! Srnec se otočil jako na obrtlíku, kamarádovi pěkně „vynadal“ a byl ten tam. Nic platné nebylo už další všemožné pískání, pro ten den bylo prostě sloveno.

Nemáme-li vábničku a neovládáme-li toto prosté kouzlo „pískání“, na které, je-li provedeno bez sebemenší chybičky, srnci ve většině případů přibíhají, máme tady ještě druhou možnost a to využít doprovodu některého z myslivců, který se pro nás bude snažit srnce „napískat“, jak se mezi myslivci říká. Takový průvodce je opravdu k nezaplacení. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím. Nebýt mého kamaráda Zdeňka, nikdy bych snímky srnce v říji neměl.

Druhým způsobem našich fotografických lovů je tzv. šoulání revírem. To znamená, že se vždy někde na nějakou chvíli zastavíme, zapískáme a čekáme, zda se na blízku neobjeví po srně toužící srnec. Někdy se však stane, zvláště u starých pardálů, že si jdou takzvaně pro vítr a celého nás pěkně dokola obejdou. Zjistí, že buď naletěli, a nebo nemohou srnu najít. Pak to buď vzdají a nebo se nám ukáží a to je pak už jen na nás, jak tuto situaci dokážeme zúročit v náš prospěch!

Ale co rodina? Řeknete si, to sliboval, že to vysvětlí a nic! Ale kde milí přátelé, pokud jste četli pozorně, už jsem vše vysvětlil, ale pro pořádek ještě jednou. Nejlepší doba je brzy ráno a pak odpoledne do soumraku a mezitím se dá stihnout třeba tolik potřebný nákup, s dětmi na výlet a nebo na koupaliště a večer ještě posezení u ohně… Věřte mi, že se s fotografováním srnčí říje o letní dovolené nechá zabít opravdu několik much jednou ranou a vy budete nejen spokojeni se získanými snímky, ale ani rodina, která bývá v případech fotografa přírody velmi tolerantní, nepřijde zkrátka!

Přeji vám všem krásné léto završené těmi nejkrásnějšími snímky a nezapomeňte, že člověk mnohdy pro jedno nevidí to druhé, a proto mějte oči dokořán! A samozřejmě jen to nejlepší světlo!!!

Na samotný závěr bych moc rád poděkoval Liborovi Votočkovi za poskytnuté snímky zachycující ty nejintimnější chvíle srnčí říje a vás všechny rád upozornil na to, že nám na náš webík www.naturphotogallery.com můžete posílat vaše nejlepší snímky z letošní srnčí říje, ze kterých na podzim uděláme společnou malou galerii. A ještě něco, nejlepší snímek bude odměněn!

Váš Jan Veber a společně s Liborem i webík.