Věční poutníci

Zvířata migrují na naší planetě odedávna. Přítomnost lidí je sice už mnohde vytlačila z jejich tradičních tras, stále však existují i místa, kde se jejich pravidelné putování odehrává stejně jako před staletími. Jedním z nich je keňská přírodní rezervace Masai Mara. Na přelomu července a srpna se Masai Mara stává místem shromáždění statisícových stád pakoňů, zeber a gazel, která sem dostatek pastvy láká až z tanzanského národního parku Serengeti. Pakoně sice představují pouze jeden z migrujících druhů, svou početností však jednoznačně dominují nad svými souputníky. Stávají se tak hlavními protagonisty dramat, která s sebou každoročně tato (až 4500 km dlouhá) pouť přináší. Prubířským kamenem jejich úspěchu je těsně před cílem řeka Mara. Její překročení znamená výzvu nejen pro zvířata, ale i pro fotografy, kterým se tak otevírá možnost zachytit odvěký boj o přežití v jeho nejsyrovější podobě. Článek je současně pozvánkou na stánek FotoAparátu.cz na Interkameře v Praze v pátek 15.dubna ve Veletržním paláci, kde Vám Vašek Šilha promítne své fotografie z přírodní rezervace Masai Mara.

Masai Mara má rozlohu zhruba 1500 km2, a tak by se zdálo, že najít na této relativně malé ploše stáda čítající mnohdy i několik desítek tisíc kusů, bude snadné. Tím spíše, že v době migrace je rezervace označována za místo s dočasně největší koncentrací savců na světě. Při mé druhé návštěvě v létě roku 2004 však nechyběly ani dny, kdy jsme otevřené pláně Masai Mara křižovali bez úspěchu. Velká stáda, která nám jindy téměř znemožňovala volný průjezd rezervací, jako by se do země propadla a pohled na popásající se malé skupinky pakoňů, na které jsme tu a tam narazili, nenabízel nic mimořádného. Ještě těžší bylo zastihnout zvířata během přechodu přes řeku. Má původní představa, že v době migrace stačí pouze zajet na vhodné místo a pak už jen mačkat spoušť, vzala brzy za své.

K nezbytnému, ale také nebezpečnému, překročení řeky se pakoně odhodlávají třeba i několik dnů. Ve stádech shromážděných na březích dochází k nekonečným strkanicím, která bezděčně připomínají dětskou hru na škatulata. První řada pakoňů udělá několik opatrných kroků k vodě a zarazí se. Zvířata z druhé vlny se přes ně převalí a posunou tak ostatní o nějaký ten metr kupředu. Zdálo by se, že tímto tempem musí pakoně dospět k vodě již za několik okamžiků. Stačí však několik poplašených jedinců, kteří se v pravidelných intervalech oddělují z boků stáda a všechna zvířata se obrátí na zmatený ústup. Vše se opakuje a protahuje čekání o další hodiny. V ideálním případě se nakonec mezi zvířaty najde vůdčí jedinec, který se odhodlá skočit do řeky jako první a strhne tak zbytek stáda s sebou. Často se však podobný „hrdina“ ani po celodenních manévrech neobjeví a zvířata odtáhnou kamsi do vnitrozemí. Své štěstí zkusí znovu v příštích dnech, často na úplně jiném místě. Není proto divu, že se i mezi pravidelnými návštěvníky rezervace najdou takoví, kteří toto divadlo na vlastní oči dosud nikdy neviděli.

Pro fotografa je celá situace o to těžší, že si, kromě životního zážitku, chce odnést také pokud možno kvalitní snímky. Pokud má mít úspěch, musí mu hrát do karet několik důležitých okolností.

O potřebném štěstí, podmíněném trpělivostí jsem již hovořil. Trpělivost je nutná nejen vzhledem k nepředvídatelnému chování zvířat, ale také k udržení strategicky výhodné pozice u řeky. Nebyl jsem rozhodně jediný, kdo se chtěl pokusit tuto událost zachytit. Kromě turistických výprav, které však obvykle nemívají dostatek času, se v tomto období na březích Mary pohybuje i celá řada profesionálních fotografů a televizních štábů zvučných jmen. Kameramani BBC, Animal Planet či National Geopraphic Channel vybavení nejmodernější technikou a využívající služeb celé armády stopařů, jsou v době migrace v Maasai Mara každodenní realitou. Pokud jsem tedy z jakéhokoliv důvodu musel opustit místo, ze kterého bylo dobře vidět na řeku, musel jsem počítat s tím, že po mém návratu bude s největší pravděpodobností obsazené jiným vozem. Pokud se právě v tom okamžiku zvířata odhodlala řeku překročit, nezbývalo, než spokojit se pohledem z dálky ( což zejména pro fotografy používající kratší objektivy může znamenat značný handicap), či přes větve hustého porostu lemujícího břehy. Někdy se také stalo, že si zvířata vybrala několik set metrů dlouhý úsek břehu, po kterém hodiny přecházela sem a tam, aniž by bylo předem jasné, kde řeku nakonec překročí. V těchto případech byly neocenitelné zkušenosti našeho domorodého průvodce, který svým šestým smyslem obvykle vytušil, kde se stádo nakonec k přechodu řeky odhodlá. Pokud jeho typ vyšel, mohl jsem si předem vybudovat výhodnou pozici, a to i za cenu občasných posměšků ze strany posádek jiných vozů, kterým někdo, kdo čeká stovky metrů od místa, kde se pakoně aktuálně pohybují, musel připadat jako tichý blázen.

Profil terénu hraje důležitou roli i pokud jde o výslednou dramatičnost záběrů. Příklad za všechny – pozvolný vstup do vody samozřejmě nenabídne fotografovi totéž, jako vysoké, strmé břehy nutící zvířata ke krkolomným skokům. Další nezbytnou podmínkou, která dává fotografii výsledné napětí, je i velikost stáda. Pokud se k překročení řeky odhodlá pouze malá skupina zvířat, nelze očekávat atmosféru srovnatelnou s tou, kterou nabízí přechod velkého množství pakoňů, kdy se stovky zvířat v panice tlačí jedno na druhé, či se dokonce navzájem srážejí z vysokých břehů. Pouze takové množství zvířat také dokáže dostatečně zvířit prach, který spolu s vodní tříští vytváří snímkům tolik žádanou „africkou“ kulisu. O tom, jak může napětí celé situace vystupňovat ještě přítomnost krokodýlů, snad ani není třeba hovořit.

Důležitou roli hrají také stávající světelné podmínky. Ideální, měkké světlo panuje v Masai Mara pouze po omezenou dobu ráno a večer. Bohužel, právě v tomto čase se zvířata k přechodu řeky odhodlají jen málokdy. Obvykle dávají přednost časným odpoledním hodinám, kdy bývá největší horko, které je samo o sobě dostatečným argumentem pro vstup do chladivých vod řeky. Ostré, přímé slunce, které v těchto hodinách většinou panuje, však dává výsledným fotografiím poněkud plochý rozměr. Mnohem lepší podmínky v těchto případech vytvářela polojasná či dokonce zamračená obloha, kdy se mi také podařilo nafotit nejzdařilejší snímky.

Svou roli, pokud jde o to, zda se pakoně k přechodu řeky vůbec odhodlají, hrají také sami návštěvníci rezervace. Jedním z důležitých pravidel platících v Maasai Mara je zákaz opouštět vozidlo. V případě, že je toto pravidlo dodržováno, znamená nesporný přínos pro všechny zúčastněné. Většina zvířat v rezervaci si již na automobily zvykla jako na nedílnou součást krajiny a jejich úniková vzdálenost, kterou si před vozy zachovávají, bývá většinou minimální. Naprosto jiná situace však nastane, když se nějaký návštěvník rozhodne z vozu vystoupit. Představte si, že již několik hodin pozorujete v rozpáleném voze shromažďující se pakoně. Už, už se zdá, že vaše trpělivost vynese ovoce, když vedle náhle zastaví vůz, jehož posádka se na pozadí rýsujícího se divadla rozhodne uspořádat si piknik. Úsilí všech, kdo stejně jako vy po dlouhé hodiny čekali na břehu řeky, je tak během vteřiny zmařeno. Nelze se tedy divit, že se pak původci splašeného úprku pakoňů ocitají často v přímém ohrožení a nemám teď na mysli pouze možný útok ze strany některého z nebezpečných druhů zvířat.

V přehledu podmínek nezbytných k úspěšnému fotografování v africké divočině, nelze samozřejmě vynechat vhodné vybavení. Během své cesty jsem nejčastěji používal Canon 10 D s objektivem 100–400 mm L IS a vzhledem k tomu, že zvířata byla obvykle nadosah, jsem byl s tímto vybavením po většinu času spokojen. Nicméně i těch několik případů, kdy jsem díky nedostačující technice na některé snímky jednoduše „nedosáhl“, mne přimělo pořídit si objektiv 2, 8/ 300 mm L IS, který spolu s telekonvertorem 2× nabízí při přičtení koeficientu 1,6 velmi užitečných 960 mm. Vzhledem k omezenému místu ve voze, které v podstatě znemožňuje použití stativu, se mi také velmi osvědčil malý vak naplněný rýží (popř. pískem), který sloužil jako lehce přemístitelná, stabilizační podložka pro tělo fotoaparátu.

Závěrem lze říci, že i přes atraktivitu tématu a přítomnost velkého množství zvířat, obnáší fotografování v Africe 99% času stráveného nekonečnými přesuny nebo čekáním na místě. Na konci dne se přihlásí bolavé tělo, rozlámané jízdou po neexistujících cestách, nutnost očistit špinavé svršky, na které se během vyprošťování vozu uvízlého v bahně nalepily tuny bláta, únava z náročného dne, který začal ještě za tmy a marné pokusy zbavit fotografické nádobíčko všudypřítomného prachu. Žaludek si postupně zvykne na převážně studenou stravu, kterou ti, kteří nechtějí v rezervaci promarnit ani minutu, konzumují v kodrcající se, rozpálené, plechové piksle, namísto aby se (jako většina rozumnějších návštěvníků Maasai Mara ) vrátili v době jídla na základnu. Zda je takové úsilí nakonec dostatečně vyváženo radostí nad několika povedenými snímky, záleží na úhlu pohledu každého jednotlivce. Pokud jde o mne, i když jsem se občas také nevyhnul pocitu, že si ode mne Maasai Mara v některých chvílích bere víc, než mi právě nabízí, vím s naprostou jistotou, že mi bude vždy stát za to, se sem pro těch několik vzácných okamžiků znovu vracet.