Svět kolem Annapuren I

Annapurna I je prním osmitisícovým vrcholem, na který vystoupil člověk. Svět kolem Annapuren je magickým územím bílých štítů, starých budhistických klášterů a nádherných lidí. Přes 300 km dlouhou cestu v plné „fotografické polní“ jsem uskutečnil v říjnu 2004. Článek je zároveň pozvánkou do Průmyslového paláce v Praze 14.dubna ve 12:00 a ve 14:00 na stánek FotoAparátu.cz, kde pro vás spolu s horolezcem Radkem Jarošem, dobyvatelem pěti osmitisícovek, pořádáme fotografickou přednášku Himálaj od 1000 až po 8848 m n.m.

Úvod

Až budete tak trochu unaveni Evropou a milujete hory, vyražte do Nepálu. Má to jen jediný háček. Ta země je tak krásná, že po její návštěvě bude pro vás prakticky nemožné najít něco lepšího. Poprvé jsem Nepál navštívil v roce 1998, kdy jsem prošel klasický trek k Mount Everestu a vystoupil na trekkingový vrchol Mera (6650m). Asi 500 snímků jsem tehdy nafotil Praktikou MTL s pevným objektivem 29mm. Byl jsem velmi omezen ve výřezech. Fotografie jsem vyvolal přímo v Kathmandu díky lákavým nízkým cenám. Dojem z nich vůbec neodpovídal tomu, co jsem zde zažil. To mne velmi zklamalo. Chtěl jsem prostě něco mnohem lepšího. Tento trek se stal pro mne osudovým. Probudil ve mně znovu fotografickou vášeň a vedl mě a Helenu o rok později k vytvoření FotoAparátu.cz na tehdy poloprázdném českém internetu. Deník z Mery je dodnes uložen v našem archívu. Loni jsem negativy znovu objevil. Naskenoval jsem je s rozlišením 4800 dpi a řada snímků ožila díky novým výřezům.

V říjnu 2004 jsem vyrazil do Himálaje znovu, tentokrát do oblasti Annapurny. Plná fotografická polní tvořila většinu váhy mého batohu:

• středoformátový Pentax 645
• zoomové objektivy 45–85 mm/f 4.5 , 80– 160mm/f 4.5
• ultraširoký 35mm/f 3.5 (přepočteno na kinofilm je ohnisková vzdálenost 20mm)
• 100 filmů převážně Fuji Provia 100

Naštěstí trek není technicky vůbec náročný. Stačí teleskopické hůlky, dobré pohorky, sluneční brýle a krémy, spacák a teplé oblečení tak, abyste překonali až dvacetistupňový mráz, který vás čeká v noci při přechodu sedla Thorong La nad 5000m. Důležité je denně pít 2 až 3 litry vody. Je to jediná možná prevence, jak zabránit, abyste nedostali horskou nemoc. Když jsem tohle všechno nabalil, stal se ze mne težkotonážník s 23-kilogramovým batohem. Někteří profesionální fotografové si v Nepálu najímají nosiče. Pokud to však zvládnete bez nich, vyhnete se starostem.

Většina lidí zná Annapurnu jako první osmitisícový vrchol, na který vystoupila horolezecká expedice. Bylo to 3. června 1950, kdy na vrcholu stanuli Maurice Herzog a Louis Lachenal. Ve skutečnosti je Annapuren hned pět. Pouze Annapurna I svou výškou 8081m přesahuje magickou hranici osmi tisíc určenou člověkem. Annapurny II (7939m), III (7555m), IV (7525m) a Annapurna South (7219m) jsou přitom jako hory výraznější, i když jejich vrcholy leží pod osmitisícovou hranicí.

Velký okruh kolem Annapuren patří mezi klasické himálajské treky. Trek nestoupá na poměry Himálaje do extrémních výšek. Nejvyšším bodem, který musíte překročit je 5416 m vysoké sedlo Thorung La. Sedlo tvoří přírodní rozhraní mezi údolím řeky Marsyandi Khola, které je zelené až do výšek přes 4000m a údolím Khali Gandaki, které má převážně charakter suché vysokohorské pouště. Horopisně již horní část údolí Khali Gandaki patří do masívu Transhimálaje, který postupně přechází do nekonečných rovin Tibetské náhorní plošiny.

Cestou kolem Annapuren projdete dvěma náboženskými světy. Hinduistický svět lidí nížin končí u Bahadungy (1310m) či u Tatopani. Pěstují zde banánovníky, pomerančovníky a tam, kde je vybudováno dobré zavlažování hlavně rýži. Výše začíná budhistický svět lidí velehor a prastarých horských klášterů. Dnes pod Annapurny již hodně pronikla civilizace. V každé lodži koupíte Coca Colu, Snickers nebo Pringlers. Mezi místními obyvateli však stále platí stovky let stará pravidla. Lámové rozhodují, co se může kde postavit, kdy se vydat na cestu, schvalují sňatky. Půda je zde velmi vzácná a její prodej je možný jen obyvatelům vlastní vesnice. Je to vlastně jediný způsob, jak odolat tlakům agresivní západní civilizace.

Budhismus je velmi přátelské náboženství. Na rozdíl od hinduistických chrámů, kde bývá na dveřích nápis “For Hindu only“, mě Tibeťané v horách ve svých chrámech – gompách vždy vítali a chtěli mi je ukázat. Pod Annapurnami leží prastaré kláštery v Braze, Taře a Jharkotu, jejichž nejstarší části pochází z doby před 500 až 600 lety. Význam a váženost lámy roste s počtem reinkarnací, které za svého života uskutečnil.

V prastarém klášteře v Braze jsem měl štěstí setkat se s jedním z nejváženějších lámů v oblasti. Probíhala odpolední motlitba. Na záchranu kláštera, kde jsou dosud zachovány stovky let staré fresky, jsem věnoval 200 rupií (asi 80 Kč). To vyvolalo velký rozruch. Přisedl jsem si k modlícím se budhistům. Od lidí, kteří točili modlitebními mlýnky a mumlajícími mantru, ke mě okamžitě začaly putovat konvičky s mlékem a jablka. Přestože v horách vždy držím dost přísnou životosprávu, nešlo odmítnout. Jeden z budhistů mě dovedl k lámovi. Jednalo se o největší celebritu široko daleko. Podle mého odhadu 90ti letý muž měl prý na starost 72 klášterů v horním Nepálu a Tibetu a prošel již sedmi reinkarnacemi. Zdánlivě mě vůbec nevnímal. Mumlal mantru a začal mi vázat na krk červenou šňůrku, která mě měla ochránit na cestě. Trvalo mu snad minutu, než udělal ten jednoduchý uzlík. Hleděl jsem mu do vrásčité tváře a uvědomoval si, že rozdíl mezi našimi dvěma světy jsou celá století.

Úsek z Pisangu přes Ngawal, Bragu a Manang k jezeru Tilicho Lake (4950m) patří k nejkrásnějším úsekům cesty. Jezero Tilicho je nejvýše položeným velkým jezerem na světě.

Z Pisangu do Ngwalu

Pisang je velká kamenná vesnice ležící na pláni u řeky Marsyandi Khola. Většina lodží, kde se můžete ubytovat, stojí v dolním Pisangu přímo u řeky. Díky strachu z Maoistů byla většina i uprostřed hlavní podzimní sezóny poloprázdná. Po mé již tradiční ranní placce tibetského chleba jsem vyrazil do horního Pisangu, kde obyvatelé postavili novou gompu. Večer se odtud při západu slunce loučili mniši s odcházejícím dnem tradičním troubením. Ráno tu nikdo nebyl. Doutnal zde pouze posvátný kouř z větviček cypřišů. Po třech dnech výstupu údolím řeky jsem se konečně dostal do opravdových hor. Poprvé se mi otevřel nádherný pohled na panoráma Annapuren II a IV.

Z Pisangu do Manangu doporučuji jít horní cestou. Chodí tudy jen málo lidí, neboť je namahavější a většina horských vůdců volí pohodlnou cestu podél řeky bez velkých stoupání. Na celém dvoudenním úseku do Bragy jsem potkal jen skupinu pěti Američanů, kterým nesli batohy nosiči spodní cestou. U Ngawalu tábořila skupina Francouzů. Tento národ je v Himálaji znám tím, že neradi spí v lodžích a dávají přednost stanům, které nosí nosiči.

Z Ngawalu do Manangu

Ngawal je horská vesnice s krásným starým klášterem. Je zde několik menších lodží. Na doporučení Američanky z Pisangu, která se sem provdala, jsem se ubytoval v kamenné boudě s názvem Peaceful Lodge. Majitelka mi připravila můj tradiční Dhalbat na ohni. Byla jasná noc. Zkusil jsem zde fotografovat hvězdné dráhy. Ztratil jsem někde drátěnou spoušť, a tak musela nastoupit česká improvizace. Nůž Victorinox napíchnutý na spoušť Pentaxu, zatížený pohorkou přes páku teleskopické hůlky jsem spouštěl přes režim samospouště, aby se mi ten příšerný mechanismus přímým mačkáním nerozpadl. Zvládl jsem takto hodinovou expozici.

Kousek za Ngawalem byla vybudována mnišská škola. Bylo krásné ráno. Malí kluci v kutanách se pilně učili náboženské texty. Dal jsem se do řeči s jejich učitelem, který uměl slušně anglicky. Školáci zde žijí v úplné izolaci od svých rodin a dostanou se domů jednou za dva roky. Přestože se to prý lámovi příliš nelíbilo, postavili si kluci basketbalové hříště. Místo košíku kus drátu a drahocenný míč-gumák. Malí mniši tráví většinu času memorizováním a výkladem náboženských textů. Učí se však také anglicky a na rozdíl od jiných náboženských škol zde měli i matematiku. Umístění kláštera je úžasné. Dívají se na hradbu sedmitisícových vrcholů Annapurny II a IV, Gangapurnu až po Tilicho Peak.

Z Manangu k Tilicho Lake (4950m)

Manang je nejcivilizovanějším místem oblasti s internetovým spojením, poštou na střeše jednoho z domků a veřejnou telefonní stanicí. Je zde letiště, kam přilétá velké množství turistů.

Cesta z Manangu k Tilicho lake vede nádherným údolím Khangsar Khola. V říjnu ji lemuje moře červeně zbarvených dřištálů. V závěru údolí sestupujete do Base campu Tilicho oblastí věžiček, vytvořených z usazenin pískovcových slepenců. Je to velice zajímavý, ale díky sesuvům půdy, nebezpečný úsek.

Base camp je kamenná noclehárna, u které horolezci stavějí stany. Problém je, že je zde vždy těžké odhadnout, kolik se v daný den sejde lidí. My jsme měli trochu smůlu. Do malé místnosti se nás natlačilo třicet z opravdové mezinárodní směsice tvořené lidmi ze čtyř kontinentů. Spali jsme ve spacácích na stolech. Naštěstí moc lidí nechrápalo. Pižmo ponožek patří k dlouhým himálajským cestám…

V Manangu jsem zanechal pytel s rezervou i s rukamicemi. V Base campu jsem udělal dobrý kšeft a koupil jsem zde rukavice za 100 rupií. Ráno se mi hodily. Lehce nasněžilo a cesta byla zmrzlá. Pohledy do sedmitisícové ledové hradby Grand Barrier mezi štíty Khangsar Kang (7485m) a Tilicho Peak (7134m) jsou zde úžasné.

Pokud chcete vědět, co je modrá barva, musíte vyrazit sem k Tilicho lake. Jezero má na délku přibližně 5 kilometrů a na šířku něco přes kilometr. Přestože leží ve výšce 5000 m n.m., nebylo na konci října skoro vůbec zamrzlé. Kdybyste chtěli zachytit odraz nádherné severovýchodní stěny Tilicho peaku v jezeře, musíte zde být do deváté hodiny. To jsem bohužel nestihl. Zůstal jsem však stejně u jezera několik hodin, abych nasál atmosféru místa. Do Base campu jsem se vrátil až těsně před západem Slunce.