Indonésie

V článku navštívíme indonéské ostrovy - Sulawesi, Jávu a Bali. Autorka Inodnésii navštívila v létě 2004. Kromě nádherné a různorodé přírody se tu setkala s moc milými lidmi. Více se dozvíte v článku, který je doplněn množstvím fotografií.

Naše cesta začíná na Sulawesi. Já a mí tři spolucestovatelé jsme se dohodli, že projedeme tento ostrov celý od severu na jih. Po příletu do Jakarty ale zjišťujeme, že v centrálním Sulawesi propukly nepokoje a na cestě by mohly nastat problémy. Nechceme riskovat a rozhodujeme se projet pouze jižní část tohoto ostrova. Po příletu do hlavního města Jižního Sulawesi, Makassaru, hned pokračujeme severním směrem do městečka Rantepao. Této části ostrova se říká Tana Toraja. Místní lidé – torajané jsou křesťané. Prý nepřijali muslimskou víru kvůli jejich zálibě ve vepřovém mase a rýžovém víně. To víno – mezi námi – je docela nechutné. Velkou zvláštností této oblasti jsou domy tzv. tongkonany, jejichž střechy jsou ve tvaru buvolích rohů. Buvol je zde symbolem moci a bohatství. Známé jsou také pohřební slavnosti, které tady představují velmi nákladnou akci. Zemřelý se naformalinuje i na několik měsíců, než rodina sezve příbuzné a našetří peníze na nákladný pohřeb, při kterém se obětují vepři a buvoli. Mrtví se pak pohřbívají do skal.

Co je na tomto kousku ostrova nádherného jsou rýžová políčka, především ta terasovitá. Jeden den jsme si vyšlápli po vesničkách v okolí Rantepaa. Byl to den plný zážitků a setkání s milými lidmi. Cestou jsme viděli skalní hroby, stavbu tongkonanu ve vesnici, hry malých dětí a všude nás zdravili domorodci. Potkali jsme několik žen v krásných barevných šatech (a já měla zrovna založený černobílý film!). Dovolily mi vyfotit si je, a pak si se mnou všechny podávaly ruce, hladily mne po pažích, smály se.

Dál nás cesta vedla k moři. Zamířili jsme na jižní cíp Sulawesi na pláž Bira a ostrov Selayar, kde jsme si pár dnů užívali teplého moře, sluníčka a úžasného korálového lesa plného barevných rybiček. Na Selayaru nejspíš místní lidé už dlouho neviděli bělochy. Když jsme se ubytovali v jednom ze dvou hotelů v hlavním městě, a pak vyšli ven na večeři, tak se seběhla celá ulice, aby se na nás její obyvatelé podívali.

Když už jsme byli dostatečně opáleni a nasoleni, zamířili jsme na Jávu, kde nás lákaly především sopky. Několik desítek kilometrů od města Surabaya je úžasné sopečné pohoří. Po tři dny jsme brzy ráno vycházeli z hotelu do obrovského kráteru Tengger, ze kterého ční aktivní sopka Bromo a vyhaslá Kursi a Batok. Kráter je pokryt lávovým pískem. Ten je v některých místech jemný jako prach a vířil kolem při každém našem kroku, takže zpátky na hotel jsme se jím vraceli vždycky dokonale obaleni. Na všech okolních kopcích jsou políčka, na kterých v úrodné sopečné půdě pěstují místní lidé převážně brambory a cibuli.

Další zážitek byl ze sopky Kawah Ijen. Její dno pokrývá nejkyselejší jezero na světě. K okraji kráteru jsme stoupali asi 2 hodiny prašnou cestou a sirným zápachem. Při sestupu do kráteru mne přepadá pocit, jako bych šla do pekla. Míjíme dělníky vynášející v koších posazených na rameni síru, která se tu těží. Tohle je asi ta nejhorší práce, jakou jsem kdy viděla. Mužíček, který je mi asi po ramena si vyhodí na záda koše naplněné sírou, které já ani neuzvednu, a vynáší je kamenitou cestu ven z kráteru. Rozdáváme jim bonbóny a voňavé hřebíčkové cigarety. Dolu k jezeru se bohužel nedostaneme, protože sirný zápach je tak silný, že se nám svírá hrdlo a nemůžeme se nadechnout. Šátek uvázaný přes nos a pusu vůbec nepomáhá. Snažíme se dostat na čerstvější vzduch, protože kyslíku v plicích nám s každým krokem ubývá. Když se dostaneme výš, odfoukne vítr kouř a mlžný opar a já konečně uvidím jezero a jeho krásnou zelenou barvu.

Opouštíme ostrov plný sopek, sedáme na loď a po půlhodině plavby jsme na ostrově Bali. Tady si na čtyři dny půjčujeme auto a objíždíme místa, která nás zajímají. Je to docela úmorné, je horko a kluci jsou trochu otráveni z toho, že je tu hodně věcí narafičeno pro turisty. Bez průvodce se nemůžeme skoro nikam dostat. Jelikož se považujeme za zkušené a nezávislé cestovatele, máme s tím problém. Výšlap na sopku Batur vzdáváme, protože nám průvodci dělají potíže a zatarasí nám cestu. Nejlepší zážitek z Bali bylo asi divadlo, nebo spíš tanec, na kterém jsme se byli podívat v královském paláci ve městě Ubud. Gamelanový orchestr hrál pro nás nepochopitelné, ale příjemné melodie a krásné balijky tancovaly i očima, nebo prstama u nohou. Pár dnů jsme se pak váleli na obrovské pláži ve městě Kuta u chladivého Indického oceánu. Byla jsem také na místě, kde v roce 2002 vybuchla bomba na diskotéce v Sari klubu. Viděla jsem desku se jmény obětí, bylo tam všude plno květin a plačících bělochů, kolem jsou pořád rozvaliny. Běhal mi na tom místě mráz po zádech.

Z Bali plujeme zpět na Jávu. Po patnácti hodinách na cestě, převážně vlakem, přijíždíme do města Yogyakarta, pronajímáme si auto s řidičem a jedeme k hinduistickému chrámu Prambanan. Cestou se snažíme najít nějakou restauraci nebo jídelnu, kde bychom si dali jídlo. Protože je ramadan a muslimové od slunce východu do západu nejí, stává se téměř celodenní hladovění pro nás běžné. Naštěstí nacházíme malý warung (indonéská jídelna), kde nám udělají skvělou rýži. Už nasycení si prohlédneme chrám. Zrovna tak největší buddhistický chrám na světě Borobudur, na který se vydáváme hned druhý den za svítání. V tuto denní dobu je tu klid a já si vychutnávám atmosféru, která čiší z kamenných Budhů, hledících už několik tisíciletí do krajiny.

Hned potom nasedáme na autobus a odjíždíme k poslednímu cíli naší cesty – náhorní plošině Dieng. Je tu plno sopečných výduchů, sirných jezírek a taky nejvýše položená vesnice na Jávě. A opět políčka rodící převážně brambory. Posledních pár dnů strávíme v hlavním městě Jakartě, nakupujeme suvenýry, nic moc jiného se tu dělat nedá. Muzea za moc nestojí, v ulicích je plno špíny.

V Indonésii se kromě nádherné a různorodé přírody setkáte s moc milými lidmi. Jejich tváře jsou odlišné, podle toho, ve které části Indonésie se nacházíte. Například ženy na ostrově Selayar jsou vysoké (oproti ostatním Indonésanům), tváře mají spíš jako Afričanky. Hodně zážitků vám zaručí cestování běžnými dopravními prostředky. Autobusy jsou většinou přecpané lidmi, někdy i zvířectvem, bramborami...­..cestující sedí kolem řidiče, na schůdkách a do uliček se po naplnění normálních sedadel přidávají sedadla zasunovací. Takže jsem takto jednou seděla na nástupním schůdku s dalšíma dvěma Indonésankama, na klíně jsem měla něčí mimino, které jsem přidržovala jednou rukou a druhou jsem si držela bágl zapřený o přední sklo autobusu. Ale ani v takovýchto situacích si nikdo nenadává, všichni se snaží být ohleduplní, zavazadla cestujících vám putují různě nad hlavou a skončí tam, kde je zrovna nějaké místečko a majitel se při vystupování z autobusu zase se všemi svými věcmi shledá. Je to možná proto, že lidé jsou v této zemi vesměs chudobní a nemají důvod se ještě navzájem ochuzovat.