Ocitnout se s fotoaparátem v ruce na safari ve Východní Africe je snem snad každého, kdo si kdy alespoň letmo přičichl k focení přírody. V prosinci roku 2002 a v létě roku 2004 se mi naskytla příležitost tuto zemi navštívit. V následujícím článku bych se chtěl s vámi podělit o své zážitky a fotografie při návštěvě safari.
Ocitnout se s fotoaparátem v ruce na safari ve Východní Africe je snem snad každého, kdo si kdy alespoň letmo přičichl k focení přírody. Poprvé se mi tento sen začal plnit v prosinci roku 2002. Tři dny v keňské rezervaci Masai Mara a dva dny v národním parku Tsavo jsem prožil ve stavu zvláštní euforie pramenící ze skutečnosti, že konečně na vlastní oči vidím africkou divočinu tak, jak jsem si ji až dosud pouze toužebně představoval. Moje radost však měla jednu zásadní trhlinu. Džíp, který nám poskytli organizátoři safari, byl až do posledního místa zaplněný turisty, jejichž snaha zajistit si co nejlepší místa vedla občas k různým nepříjemnostem. Nedostatek času nás také nemilosrdně popoháněl od zvířete ke zvířeti, aniž by komukoliv z přítomných dal šanci počkat si na nějaký opravdu zajímavý záběr. Už tehdy mi začínalo být jasné, že pokud budu chtít v Keni pořídit fotografie, které by překročily rámec běžných turistických snímků, budu se sem muset vrátit jindy a jinak.
Nová příležitost se mi naskytla v létě roku 2004. A právě roční období bylo nakonec rozhodující pro volbu cíle mého dvoutýdenního safari. Keňská rezervace Masai Mara je nedílnou součástí rozsáhlého ekosystému, jehož převážnou část tvoří národní park Serengeti ležící v sousední Tanzanii. Zvířata naštěstí neberou ohled na státní hranice, a tak do Masai Mara každoročně v červenci a srpnu putují ze Serengeti za lepší pastvou statisícová stáda pakoňů a zeber, následovaná rodinnými společenstvími antilop a gazel. Relativně malé území rezervace ( zhruba 1500 km2) se tak v tomto období stává místem s největší koncentrací zvěře na světě. Navíc je otevřená savana Masai Mara pro fotografování zvířat mnohem příhodnější než například buší porostlé Tsavo. Poučen předchozími zkušenostmi jsem si také předem zajistil pronájem vlastního vozu řízeného zkušeným domorodým průvodcem, který mi umožňoval úplnou nezávislost.
Vzhledem k probíhající migraci se mou prioritou jednoznačně stala tisícihlavá stáda pakoňů a zeber, kterým se na jejich pouti v Masai Mara staví do cesty překážka v podobě toku řeky Mara. Jeho úspěšné zdolání, které pro migrující zvířata bez nadsázky znamená hranici mezi životem a smrtí, je kapitolou samo o sobě. Řeka nepředstavuje nebezpečí jen díky divokým proudům či strmým břehům, na kterých v panice pravidelně přicházejí o život desítky zvířat. Další nezanedbatelnou hrozbu znamenají krokodýli nilští, pro něž je období migrace časem hojnosti. Tato skutečnost na jedné straně poskytuje příjemnou jistotu, že na krokodýly narazíte prakticky kdekoliv, na druhou stranu však nadbytek potravy, kterou s sebou řeka přináší v podobě mršin uhynulých zvířat, významně eliminuje možnost spatřit tyto ozubené dravce během útoku. Krokodýli sice obvykle stáda přecházející řeku pozorně sledují, ale jen sporadicky se odhodlají k lovu. Důvodem bývá především množství zvířat, která řeku v jednu chvíli překračují. Nekontrolovatelně se valící masa těl s sebou nese nebezpečí vážného zranění či dokonce hrozbu smrti ušlapáním. Několikrát jsem byl při podobné příležitosti svědkem více či méně demonstrativních loveckých pokusů, které však nikdy neskončily úspěchem. Naopak.Ve většině případů museli pokopaní krokodýli postupujícímu stádu potupně vyklidit pole. Velké množství zvířat neztěžuje orientaci jen dravcům, pro které je pak těžké zvolit si nejvhodnější cíl útoku, ale také divákům na břehu. Během jednoho z přechodů jsem na krátký okamžik spatřil krokodýla vlekoucího proti proudu tělo mrtvého pakoně. Kde a jakým způsobem však dravec zaútočil, jsem vůbec nezaznamenal. S největší pravděpodobností muselo k útoku dojít v hlubším úseku řeky. Pokud tomu tak skutečně bylo, neměl bych naději na dobrou fotku, ani kdybych útok včas zaregistroval. Hluboká voda umožňuje krokodýlům stáhnout oběť bleskurychle pod hladinu. V lepším případě se tak pohotovému fotografovi nabízí šance zachytit pouze neidentifikovatelnou změť těl, ukrytou navíc za gejzíry vodní tříště.
Nezapršelo již několik dní a sezónní napajedla roztroušená v oblasti rezervace se proměnila ve vysušené plochy rozpraskané zeminy. Jedinou šanci uhasit žízeň tak nyní pro zvířata představovala řeka. Po poradě s průvodcem jsme se shodli, že tady by nám konečně mohla kynout šance na úspěch. Den co den jsme zajížděli na místa, kam zvířata obvykle chodila pít. Někdy zde chyběli pakoně či zebry, jindy krokodýli. Stalo se také, že se zde za ideálního světla sešly všechny objekty našeho zájmu, chyběla však jakákoliv akce ze strany krokodýlů…
V den D jsme na příkrý ostroh nad řekou dorazili před sedmou hodinou ráno. Kopyta zvířat zde vytvořila rozbahněný koridor, kterým se po chvilce čekání začalo k vodě sunout velké stádo zeber. Bylo úplně zataženo a nic nenaznačovalo, že by dnešek měl jakýmkoliv způsobem vybočit z obvyklého průměru. Náhle upoutal naši pozornost obrovský krokodýl, jehož hlava se těsně nad hladinou sunula směrem k pijícímu stádu. Toto zvíře bezesporu patřilo k těm největším, která jsem v Africe viděl. Jeho délku odhaduji téměř na šest metrů, což je maximální délka, kterou krokodýli nilští během svého života dosahují. V tu chvíli mne zachvátila horečnatá činnost. Vzhledem k podmračenému počasí jsem zjistil, že pokud mají být zamýšlené snímky alespoň trochu ostré, potřebuji minimální čas 1/300. Při použití clony 5,6 ( objektiv s větší světelností jsem bohužel neměl k dispozici) bylo nutné nastavit fotoaparát na citlivost 800 ISO. V tu chvíli jsem plně ocenil výhody digitálního fotoaparátu. V případě, že bych odjel do Keni vybaven analogem, musel bych s sebou mít dvě těla, ve kterých bych použil film s rozdílnou citlivostí – zřejmě 100 a 400 ISO. Vzít si s sebou film s citlivostí 800 ISO by mne vzhledem k převažujícím světelným podmínkám v Africe zřejmě vůbec nenapadlo. Nastavený aparát jsem umístil na malý pytel naplněný pískem. U tohoto „stativu“ bych se chtěl na chvíli zastavit. Stísněný prostor vozu během safari v podstatě neumožňuje používat běžný stativ. Vhodnějším řešením tak může být monopod, ale ani v tomto případě nebývá manipulace s ním ve všech případech snadná a někdy ani možná. Navíc při delších časech ztrácejí snímky vytvořené za jeho pomoci obvykle na své ostrosti. Plátěný, lehce přenosný pytel naplněný pískem, nebo ještě lépe rýží ( ze které se sice nepráší, ale kterou je v africké buši velmi těžké sehnat), se mi tak během mého pobytu osvědčil jako nejlepší řešení.
Krokodýl dosud nezměnil svůj směr, ale ani jeho cílený pohyb směrem k pijícímu stádu ještě nezaručoval úspěch. Náš vůz stál velmi blízko řeky a obával jsem se, že by naše přítomnost mohla krokodýla v konečné fázi odradit. Každým okamžikem také hrozilo nebezpečí, že se poblíž objeví jiný vůz, který by stádo zeber alespoň pro tuto chvíli obrátil na útěk. Nic z toho se však naštěstí nestalo. Pijící zvířata naopak popošla o několik kroků hlouběji do řeky a to byla chvíle, na kterou dravec čekal. Aniž by na hladině zčeřil jedinou vlnku, ponořil se jen pár metrů před nic netušícími zebrami neslyšně do vody.
Bleskurychlý útok, který vzápětí následoval, se z mého pohledu odehrál za masou černobílých těl a znemožnil mi tak tento vzácný okamžik zachytit. Upřímně řečeno, nejsem si zcela jist, zda by se mi to vzhledem k rychlosti útoku nakonec opravdu povedlo, i kdyby se vše odehrálo přímo přede mnou. První ze série snímků, kterou se mi během zhruba minutu trvajícího zápasu zebry o život podařilo nafotit, je ve skutečnosti prvním obrázkem, který jsem opravdu viděl.
Krokodýl nedal své oběti ani tu nejmenší šanci, a to i přes to, že se jednalo o dospělou zebru v plné síle. Vzpírající se kopyta, snažící se na nerovném dně řeky najít nějakou oporu, neměla v souboji s protivníkem těchto rozměrů žádnou naději. Zbytek zebřího stáda se nejprve poplašeně rozprchnul, ale zvířata se vzápětí vrátila a využila k uhašení žízně dočasného bezpečí, které jim probíhající zápas poskytl. Hlava nešťastné zebry pevně sevřená krokodýlími čelistmi mezitím nevydala ani hlásku, a tak se celé drama odehrálo přízračně tiše a rychle. Během krátké chvíle odtáhl krokodýl svou oběť hlouběji do řeky, kde se s ní potopil. Za pár minut vyplulo na hladinu již jen utopené, pruhované tělo.
V předešlých řádcích jsem se již krátce zmínil o výhodách digitálního fotoaparátu při focení zvířat. Na závěr přidám ještě jednu. Ještě tentýž večer jsem si mohl v kempu na laptopu prohlédnout nafocené snímky. Čekat s jejich vyvoláním až na návrat do Prahy a po celou dobu se obávat o výsledek, s jakým se mi podařilo zachytit tuto událost, která se v mém životě už nikdy nemusí opakovat, bych bez vážnějších následků na svém duševním zdraví asi nezvládl.
Pro Fotoaparát.cz – Václav Šilha