V minulém díle jste měli možnost si vybrat tu vaši optimální kombinaci filmu a vývojky, se kterou hodláte začít. Možná nedočkavě očekáváte, že teď se konečně budeme věnovat zpracování naexponovaného filmu. To je častá chyba. Dřív, než vyrazíte s foťákem nabitým černobílým negativem vstříc první reportáži, výletu nebo jen tak "po bytě", zopakujeme si pár pravidel a pouček pro černobílé focení. Ty vám pomohou, abyste nebyli z prvního filmu zklamáni.
Použitím černobílého negativu se nezměnil jen váš postoj k fotografii, ale musí se změnit i vaše vidění světa. Malý příklad – kvetoucí vlčí mák na zeleném pozadí. V barvě je to pro mnohé neodolatelný námět. Pokud ale vyfotíte tuto scénu černobíle, získáte jen tonálně nekontrastní plochu. Ani v případě dokonalého technického provedení (to by mělo být s dnešní technikou samozřejmostí) tento snímek nebude zajímavý.
Samozřejmě s červeným filtrem to dopadne tonálně úplně jinak (podrobný popis práce s barevnými filtry v černobílé fotografii je námětem příštího dílu fotoškoly) – zde je ukázka. Všimněte si, jak filtr B+W 091 červené barvy prakticky zrušil veškerou kresbu na květu (mírně by ji zpátky navrátilo nadržení při zvětšování), takže optimální výsledek by dal filtr oranžový.
Máme tu první poznatek – místo barevného podání scény se rozhodujícím jevem stává tvar hlavního motivu. Zatímco u barevné fotografie může být hlavním motivem právě soulad barev (kdo by na jaře odolal řepkovým polím).
 |
 |
Ta samá fotografie v černobílém provedení trpí absencí hlavního motivu. Tím se zde spíše stává tvar mraků, který rozhodně přitahuje větší pozornost než u barevné varianty snímku.
Tam, kde s černobílou fotografií můžete začít a mít jistotu, že výsledky budou okolím přijaty kladně, je portrétování rodiny a známých. V začátcích, kdy je každý temnokomorník plný pochyb o kvalitách své práce, je to velmi potřeba. Barevných momentek jsou všichni nasyceni a když se vám povede kvalitní černobílá zvětšenina, bývá podle mých zkušeností, přijata velmi kladně. Zatímco u krajiny se dočkáte i poznámek typu „hm, je to fajn, škoda, že to není barevné…“
Samozřejmě, že použití černobílé fotografie není jen v oblasti reportáže a portrétů. U jiných žánrů je potřeba pro kvalitní snímky získat „černobílé vidění“. Černobílé vidění se musí trénovat. Pokaždé, když jste v akci s černobílým materiálem, je potřeba se oprostit od běžných stereotypů. Nestačí jen dívat se na svět úhlem záběru a perspektivou svého objektivu jako u barevné fotografie, je potřeba si odbarvit vnímání. Dobrou pomůckou je například pohled přes tmavě červený filtr, někdy postačí přimhouřit oči (to nám nejlépe odhalí skutečný kontrast scény).
Sledování hladiny kontrastu snímané scény je velmi důležité. Příliš kontrastní motivy působí často na fotce nevyváženě až hrubě, malý kontrast způsobí většinou nevýrazný, málo zajímavý celkový dojem. Velikost kontrastu výsledného negativu můžeme dobře ovlivnit dobou volání a intenzitou pohybu, ale pouze za předpokladu, že byl celý film nasnímán za konstantních světelných podmínek. Pokud předpokládáme nekontrastní světelné podmínky pro celý negativ, je výhodné nastavit citlivost filmu o 1 stupeň vyšší a následně prodloužit dobu vyvolání (podle tabulek u filmu a vývojky). Zde je jeden příklad příliš kontrastní fotografie (i to někdy může být záměr, zde ale na chvilku vysvitlo slunce a to HP5+ pushovaná na ISO 800 nezvládla). Přestože by se výsledku dalo pomoci v temné komoře použitím měkčího papíru, rozhodně je lepší mít negativy kontrastně vyrovnané.
V černobílé fotografii víc než jinde hraje roli světlo a tvar stínů. Vnímání stínů je stejně důležité jako vnímání hlavního motivu, stíny mohou fotografii buď pozvednout nebo také „zazdít“. Typickým příkladem je focení lidí na slunci. Hluboké stíny pod obočím a nosem na černobílém materiálu (kde je většinou důležitá jemnost polotónů) fotku prakticky znehodnotí.
Vidění stínů je možné trénovat. Prostým nasvícením vejce lampičkou se dostáváme do jiného světa, kde nás nerozptylují barvy. Zkuste si toto klasické kompoziční cvičení, budete překvapeni, kolik různých možností skýtá. To, co vytváří dojem formy a hloubky, je především rozmístění tónů v obraze. Samozřejmě v plenéru je práce se světlem složitější, než pokud pracujeme v ateliéru, kde máme plnou kontrolu nad směrem i intenzitou světla.
Černobílý obraz je velmi výhodný pro zobrazení struktury, která se sama o sobě může stát hlavním motivem. Struktura je vlastně tvarem na povrchu předmětu a její vnímání záleží na osvětlení. Struktury nejlépe vyniknou v šikmém a měkkém večerním nebo ranním světle. Pozor, pro vnímání struktury je nezbytná maximální ostrost, proto je obvykle nutné použít velkou clonu a pevný stativ.
U jakékoli fotografie je hlavní správná volba stanoviště a výřezu, často méně prvků v obraze znamená větší emoční sílu. V každém případě je dobré trénovat smysl pro detail. Samozřejmě je potřeba si nastudovat základní kompoziční poučky např. o třetinové kompozici. Někdy jejich „vědomé porušení“ vede ke vzniku vyzývavého výsledku. Nemohou se ale samozřejmě kompoziční chyby vydávat za záměr až ex-post.
Předposledním prvkem, který chci zmínit, je nálada. Toto je asi nejtěžší část uvažování o záběru, nálada se nedá většinou naaranžovat, musí se vyhledat. Pokud má snímek atmosféru, lze mu spoustu věcí prominout. Naopak technicky dokonalá fotka může působit prázdně. Nálada je klíčová u momentek a reportáže, emotivní vyznění fotky je tady první podmínkou úspěchu. V černobílé fotografii jsou pro vytvoření nálady k dispozici dvě techniky – High Key a Low Key. Je to v podstatě posunutí tonality do světlých nebo tmavých tónů. Příkladem High Key fotografie je například jemně šedý strom zajímavého tvaru vystupující z mlhy (záběr je potřeba nafotit jako mírně přeexponovaný). Low key se často používá u aktů, kde ze tmy vystupují jen části těla. Tady je potřeba měřit pečlivě expozici a spíše podexponovávat. Tyto podmínky se nejlépe dosahují v ateliéru, kde je kontrola nad nasvícením, při použití přirozeného světla je LowKey obtížněji dosažitelný.
Na konec úvah o černobílé fotografii jsem si nechal bod, který je společný pro všechny druhy a způsoby fotografování. Tímto bodem je vystižení správného okamžiku. Nenechte se mýlit, i v krajině, která nikam neutíká, jsou ty klíčové okamžiky, kdy fotka vyzní nejlépe. Špičkoví fotografové nosí často scény dlouho dopředu v hlavě a čekají na správné světlo. To je samozřejmě extrémní přístup, ale počkat si na dobré světlo (např. až se sluníčko malinko schová za mrak), je základním předpokladem dobré fotky. U focení reportáže, sportu nebo momentek je pojem klíčového momentu zcela jasný.
