Dnes v sekci fotorozhovory přinášíme povídání s Miloslavem Druckmüllerem, který se fotografii věnuje přes 20 let. Své jméno si získal v oborech astrofotografie a vysokohorské fotografie.
Přestože prof. Druckmüller mívá velmi nabitý program, velmi ochotně poskytl přes hodinu svého času u něj doma v Brně na exkluzívní rozhovor pro FotoAparát.cz. Rozhovor se konal 26. 4. 2004. Za FotoAparát.cz se ptal Roman Slavičinský.
></div
Pane profesore, kolik procent svého úsilí věnujete
astrofotografii a horolezecké fotografii?
MD: Pokud bychom to brali podle množství naexponovaných obrázků,
horolezecká vede o několik řádů. „Horských“ diapozitivů mám skoro
40 tisíc. Na druhé straně, kdybych měřil podle energie, kterou jsem musel
investovat do zpracování, tak jednoznačně vede astronomická. Tím, že jsem
vydal CD-ROM Cesta za zatměním slunce, vypustil jsem džina
z láhve. Skončilo to spoluprací s Úpickou hvězdárnou, Slovenskou
Akademií Věd, s Němci, Francouzi, Američany, … a v podstatě bych
nemusel dělat nic jiného než zpracovávat samá slunka. Strávil jsem po
nocích tři roky psaním vlastních programů na zpracovávání obrazu.
Jaké fotografie zatmnění slunce si nejvíce
ceníte?
MD: Na této fotografii ze zatmění Slunce 21. 6. 2001 v Angole je
nejlepší existující obraz vnitřní korony slunce na světě. Nikdo jiný
takový nemá. O tom, že tento obraz je zajímavý, svědčí i to, že na
poslední mezinárodní konferenci, kde jsme jej prezentovali, nám ukradli
poster. Ještě se nestalo, aby mi na vědecké konferenci někdo ukradl poster.
Buď to byl fanda a nebo konkurence, která jej chtěla prozkoumat. Asi to
nepůsobí nejlépe, pokud amatér ve skromných podmínkách s neznámou
úpickou hvězdárnou dosahuje takových výsledků…
Mohl byste okomentovat pro laiky, čím je tato fotografie
jedinečná?
MD: K pořízení takového obrázku je zapotřebí 10 až 15 fotografií,
protože zde máme velký rozdíl jasu. Ve slunci je jasu až 100 tisíckrát
více než v rozích. Pokud se pořídí jedna fotka, je na ní pouze určitý
proužek jasu. Slunce je třeba správně, ale když se jde od něj dále,
zbytek zcěrná a nevidíme vůbec nic. Naopak při dlouhých expozicích je
prostředek téměř vypálen do filmu a teprve ve vzdálenějších částech
něco je. Tento obrázek je tedy skládán z více expozicí od 1/1000 po
2 sekundy. Na jedné tisícině je nejbližší okolí slunce, na dvou
sekundách jsou rohy.
Jak se taková série fotí?
MD: Musí to jít poměrně rychle za sebou, řekněme do jedné minuty. Jsou
tam navíc tři velké problémy. Za prvé je potřeba obrázky sesadit přesně
na sebe. Bylo potřeba vyvinout program pouze na sesazovaní koron –
Fourierova transformace, fázová korelace a tak dále, prostě spousta
matematiky. Trvalo mi to asi tři roky, než jsem přišel na to, jak to
pořádně udělat. Obrázky z Maďarska jsem lepil dříve ručně podle
nějaké protuberance a nebo hvězdy. Druhým problémem je velikost dat.
Vychází se ze skenů diapozitivů 6×7, přičemž každý sken se vejde
přesně na jedno CD. Vzpoměl jsem si na dávnou éru DOSu, kdy jsme pracovali
s pamětí po řádcích nebo segmentech a podobné programátorské postupy
používal i dnes v době gigabajtových pamětí. A třetím problémem je
nalezení takového matematického modelu, který dokáže tak ztlumit kontrast,
aby zůstaly správně zachované detaily.
Existují konkurenční obrázky Vašemu?
MD: Ano, na internetu se takové kompozitní obrázky najdou, ale ve výsledném
obrazu konkurenci nemáme. Zřejmě se nikomu nechtělo a nebo neměl tu energii
dotáhnout své algoritmy tak daleko. Většinu fotografií vystavují
astronomové, ale mojí výhodou je matematický přístup.
Většina z nás si pamatuje úplné zatmění slunce v létě
roku 1999, které přešlo přes střední Evropu. Vy jste jej tehdy úspěšně
fotil v Maďarsku. Kdy se opět dočkáme nejbližšího úplného zatmění
slunce v našich končinách?
MD: V ČR v dohledné době nebude. V březnu 2006 bude jedno nádherné
zatmění v Turecku nebo v Libyi. Bude totální a přes 4 minuty, což je
dvakrát tak déle, než v bylo v roce 1999 v Maďarsku. Navíc v Libyi je
97% naděje, že bude jasno.
Spolu s Miloslavem Druckmüllerem listujeme jeho webem a
vybíráme z astrofotografií, které bychom mohli nabídnout čtenářům
Fotoaparátu…
MD: Toto je fotografie Baileiho perel, která není z astromomického hlediska
příliš atraktivní, ale esteticky zajímavá…
MD: Toto je zajímavý obrázek, který vznikl složením naší fotografie z 21. 6. 2001 a fotografie pořízené z družice SOHO, která monitoruje slunce a která má také koronograf. Družice je milióny kilometrů od Země v Lagrangeovém bodě Země – Slunce. Modrý obrázek patří úpické hvězdárně a zbytek je z družice. Družice v podstatě tu modrou část nevidí, protože místo měsíce musí mít nějakou clonu. Na cloně dochází k ohybu světla, k difrakci, která tuto část úplně zdevastuje.
MD: Jedná se o fotografii pořízenou při úplném zatmění měsíce u nás 16. 5. 2003
Jste jeden z mála, kteří na našem území nejenže dokázali
zaregistrovat polární záři, ale dokonce jste ji i vyfotil. Jakou vlastně
máme šanci v ČR vidět a fotografovat polární záři?
MD: Obecně malou. Já jsem první polární záři viděl až ve svých
47 letech, v roce 2001. Možná v období slunečního maxima ta šance zase
tak malá není. Je ale nutné mít kvalitní předpovědi a vybudovaný systém
varování. Než byly vypuštěny družice typu SOHO, které to hlídají, než
byl pochopen mechanismus polárních září, tak lidé žili v domění, že
u nás polární záře nejsou. Existuje několik málo výjimek z éry před
družicí SOHO, kdy polární záře u nás byly vidět. Jedna z nich je
datově velmi zajímavá. Poměrně mohutná polární záře byla
17. listopadu 1989.
Mohl byste poradit těm, kdo by chtěli polární záři
vyfotit?
MD: Šance postupně klesá, protože Slunce se dostává z maxima do minima.
Řekl bych, máme ještě rok na focení polární záře u nás. Nejlepším
řešením je někde na internetu se zaregistrovat na zasílání zpráv o tom,
že má být vidět polární záře. Podobnou službu snad nabízejí
i Instantní astronomické noviny (www.ian.cz).
Výskyt polární záře je velice krátkodobou záležitostí, protože
souvisí s výbuchy na Slunci. Pokud je sluneční výbuch, dá se
předpokládat, že do dvou dní bude polární záře.
Jak by se měla polární záře exponovat?
MD: Za prvé, co nejdále od městského osvětlení. Následky pouličního
osvětlení jsou katastrofální a navíc u nás tupl. Zákon o pouličním
osvětlení platí již rok, ale ještě nikdo jej nevzal v úvahu. U nás se
více než 60 procent energie vysvítí do oblohy. Pro zajímavost, obloha nad
Brnem je jasnější než nad Las Vegas. Je potřeba vyjet pryč od města
směrem na sever, protože záře jsou vidět většinou nad severním obzorem.
Za druhé lepší jsou filmy než digitály. Digitál je souměřitelný
s filmem při běžných, krátkých expozicích. Ale při dlouhé expozici,
například 1 minuta, mají digitální fotoaparáty nesrovnatelně větší
šum. Klasickému filmu je z hlediska šumu jedno, zdali se exponuje jednu
setinu nebo dvě hodiny. Zatímco u digitálu roste s dobou expozice šum.
Osobně bych doporučil film o citlivosti 800. Mám nejlepší zkušenosti
s Fuji, ale dalo by se použít ledacos jiného. Expozice by měla být 15 až
40, 50 sekund. Minuta je moc, protože polární záře se pohybuje.
Máte na focení krajiny svůj osobitý styl? Snažíte se nějak
odlišit od ostatních?
MD: Focení hor je úplně něco jiného než astronomická fotografie, protože
u hor jde o zážitek. Jedna věc je krajina a druhá věc je, že krajina je
pro mne vždy spojena s něčím. Člověk leze na nějaký kopec, chodí po
nějaké zajímavé oblasti nebo když jsme byli na Kamčatce, tak si vleze do
soptící sopky – čili k tomu má jakýsi vztah. Snažím se zachytit
prožitky, které člověk na horách má, takže se ani neohlížín na
stylovou stránku fotografie a snažím se co nejlépe zachytit představu
o tom, jak to tam vypadá. Fotím to hodně citem, i když, pokud to srovnám
se svojí ženou, tak o něco méně, než ona, protože není takový maniak
na techniku jako já. Často se dostane do situace, že se snaží vyfotit
něco, na co foťák nemá, co technika nedokáže zvládnout.
 |
 |
Spolu s manželkou jste vydali knihu fotografií Od Huascaránu
k Everestu, ve které nerozlišujete, kdo vyfotil ten či onen obrázek…
MD: Sami pro sebe přesně víme, kdo kterou fotku pořídil. Na venek to
nepovažujeme za důležité prezentovat, protože, například, mnohdy se
liší duchovní otec fotografie od toho, kdo ji skutečně vyfotil. Chodíme
s několika fotoaparáty a každý má určité výhody a nevýhody. Já jsem
zastáncem klasické techniky, manuálního ostření a podobně. Je v tom
určitá dávka konzervativismu. Moderní fotoaparáty, lhostejno zdali
digitální nebo klasické, znemožňují člověku, aby měl fotografii úplně
pod kontrolou. Fotím mechanicky ostřenou Minoltou X700, což
je model, který je myšlenkově 25 let zpátky, ale znám jej natolik
dokonale, stejně tak jako filmy (fotím téměř výhradně na Fuji Senzie),
že snímek nejsem schopen pokazit. Vím jaké dávat korekce, jaké má
nectnosti, co přeexponovává, co podexponovává, kde a jakou část obrazu
měřit. Snímek pokazím jedině tehdy, pokud se mi pokazí foťák, což už
se mi také stalo. Moje žena fotí jinak naprosto skvělým Olympusem
IS300, což je jakoby kompakt, ale jednooká zrcadlovka s výborným
objektivem. Má autofokus, má mnohobodový inteligentní měřicí systém
s fuzzy logikou, ale chová se nepředvídatelným způsobem. Například
naexponuje 5 obrázků naprosto perfektně, ale šestý prostě nevyjde.
A u diapozitivů to je kritické. Chyba půl clonového čísla je vidět,
celé clonové číslo je na vyhození. Abych se vrátil k otázce –
například můj foťák nemá blesk. Občas vidím, co nejde mým foťákem
vyfotit a řeknu ženě: „vyfoť to“. Nebo naopak žena přijde: „pojď,
našla jsem ti perfektní motiv“. Takže by bylo nefér uvádět jednoho
autora pod každou fotku.
Míváte situace, kdy jeden druhého nutíte, aby v těžkém
terénu sundal batoh, rozvázal jej, vyndal fotoaparát…
MD: naopak, oba dva máme představu, že ten druhý fotí mnoho a zbytečně,
což je dáno tím, že má přehnanou snahu fotit esteticky zajímavé věci.
Někdy vyfotím šestkrát nějaký balvan, ale pak nevím ani já ani moje
žena, proč jsem jej fotil. V tom momentě jsem to považoval za něco, co je
šíleně důležité. Moje žena má zase jakýsi smysl pro akční fotografii.
Potřebuje, aby se tam něco dělo, pokud někam lezeme, musí být jasno, že
lezeme na kopec a podobně. Má pocit, že.fotografie musí mít děj, což je
pro mne zase nepodstatné a ten snímek bych nefotil. Avšak výsledek je ten,
že se jí líbí moje fotografie, mě zase její, protože každý fotíme to,
co ten druhý fotit neumí a nemá k tomu vztah.
Mohl byste spontánně určit vaši nejlepší
fotografii?
MD: To je těžké. Často je rozpor mezi kvalitou fotografie pro nějakého
nezaujatého diváka a mým pocitem, protože ke každé fotografii mám jiný
citový vztah. Například si velmi vysoce cením fotografie sopky Cotopaxi
osvětlené měsíčním světlem. Měl jsem štěstí, že kolem půlnoci za
üplňku se roztrhla mlha a najednou začala svítit sopka a její ledovec
nasvětlený měsíčním úplňkem. Jsou tam vidět hvědy, Jižní kříž,
odcházející mlha i když by někdo mohl říci, že není technicky až tak
super. Ašak já mám k ní jakýsi vztah.
Vzpoměl byste si na fotografii, která vás stála nejvíce
úsilí nebo prostředků?
MD: Uvedl bych spíš fotografii, pro mne za nejhorších podmínek, kdy jsem
toho měl dost. Pořídila ji moje žena a jemnuje se Na dně. To bylo, kdy jsem
s horečkou sestupoval z výšky asi 5500 m na Aconcagui v Chile, kdy jsme
několik dní ve vichřici drželi stan. Chybělo mi sestoupit tak 500 nebo
800 metrů do základního tábora a na zádech jsem měl veškerý materiál,
který jsem tam během dvou vynášek vynesl a na nohách těžké skeletové
boty. Moje žena tehdy paradoxně žádala o povolení, jestli mne smí
vyfotit. Přiznám se, že si ani nepamatuji, že jsem jí k tomu svolení
dal…
Co podle vás ovlivňuje dobrou fotografii ze subjektivní
stránky?
MD: Subjektivnímu ovlivnění dokonale věřím. Když se mi někde líbí,
fotky se podaří, když se mi někde nelíbí, fotky zkazím. Například si
pamatuji situaci již zmiňované chřipky na Aconcagui. Měl jsem horečky
čtyřicítky a neustále mi tekla z nosu krev, takže jsem měl ruce
i foťák od krve. Nechtěl jsem sejít dolů, protože mi to bylo šíleně
líto. Také mi bylo líto mé ženy, která by to jen kvůli mně nevylezla.
Přitom jsem fotil údolí na jižním svahu Aconcaguy, bylo nádherné
počasí, modrá obloha, nasvícené ledovce… Přestože jsem byl na dně,
měl jsem jakousi povznesenou náladu z té nádhery. Nafotil jsem pro jistotu
tři filmy a ani jedno políčko nešlo vyřadit. Na druhou stranu si pamatuji,
že jsme fotili na místech, kde nás někdo naštval, třeba jsme narazili na
nějaké místní policajty, kteří po nás chtěli výkupné. Byl jsem pak
naštvaný a den mi trvalo, než jsem se zase dostal do nějaké pohody. Co jsem
vyfotil, když jsem byl naštvaný, všechno jsem pokazil. Nevybral jsem dobré
záběry, dal jsem špatné korekce. Myslím si, že na focení má absolutně
největší vliv psychický stav.
Počítáte při focení s tím, že fotografie budete dále
upravovat?
MD: Většinou ne. Díky dnešním diapozitivům není v devadesáti procentech
případů potřeba na skenovaný obrázek sáhnout. Ale znám případy, kdy
jsem se zpracováním počítal. Třeba fotografie do propasti, kde uvnitř je
tma a okraj je osvětlený sluncem. To se na jednom záběru nemůže podařit.
Dalším příkladem je fotka sopky Cimborazo z jiné sopky Cotopaxi
v Equadoru ze vzdálenosti sto kilometrů. Přičemž viditelnost je velmi
mizerná, takže vidět ji, bylo nesmírné štěstí. Vzal teleobjektiv
třístovku a zjistil jsem, že je tam nějaký náznak Cimboraza. Tak jsem
udělal několik diapozitivů, které jsem v počítači sesadil na sebe
podobně jako při fotografiích ze zatmění slunce. Mohl jsem zvednout
kontrast a udělat obrázek Cimboraza, který nikdo nemohl vidět, protože bylo
v mlze. Většinou tedy obrázky neupravuji. Navíc je promítám
z originálních diapozitivů při přednáškách. Upravit se dají pouze do
knížky nebo na CD-ROM.
Používáte nějaká svá pravidla úprav obrázků na
počítači?
MD: Mám dvě. Jednak se snažím skenovat obrázky tak, aby je skener vůbec
nemodifikoval. To znamená, že se snažím dát všechny korekce na nulu,
nastavit přetečené a podtečené pixely na nulu, což vede obecně
k nekontrastnímu a nepříliš efektnímu skenu. Sken ale obsahuje všechny
informace z deného obrazu a v této podobě jej zaarchivuji. Druhé je, že
se snažím výsledný obraz co nejvíce přiblížit realitě. Nemám rád,
řekl bych, “umělecké posuny” obrazu. Realitou nemyslím ani to, jak to
vidí foťák, ale spíš, jak to vidím já, což bývá někdy v dosti
hrubém rozporu. Typický příklad je, že stíny jsou za krásného počasí
obecně modré, ale člověk tu modrou barvu ve stínech nevidí. Pokud se
fotografuje na výrazně barevné filmy, které jsou dnes v oblibě
u krajinářských fotografů, jako je Velvia od Fuji, tak stíny vyjdou
modré. Obecně každý obrázek vyžaduje jiné zpracování. Jsem velice
skeptický k různým automatizovaným systémům, kdy do skeneru dáte
30 obrázků, nastavíte parametry a řeknete, že se to má naskenovat.
Na jaké filmy fotíte?
MD: Dávám přednost Fuji před Kodakem díky obrovské odolnosti vůči
nesprávným podmínkám, jako je jiná barva osvětlení a tak dál. Kodak má
možná přesnější barvy, ale je příšerně háklivý na všechno. Fotím
skoro všechno na amatérskou Senzii, protože žádný z profesionálních
filmů, z mého pohledu, není tak dobrý jako Senzia. Každý z nich vyniká
v určitém směru. Senzia představuje kompromis a umí skoro všechno.
Navíc, pokud to dobře chápu, Fuji přestal používat amatérskou technologii
a vše vyrábí stejně jako profi filmy. Například superjemné krystaly,
které se dávaly do Provie jsou nyní už i v Senzii. Poslední dobou se mi
také líbí nová Astia. Je fantastická. Spousta lidí jí vytýká, že není
tak šíleně barevná, ale to je to, co mi na ní docela vyhovoje, protože
pokud jsou barvy umírněné a stíny měkké, se skenerem se z toho dá
udělat téměř cokoli. Pokud je to však barevné a tvrdé, už se to nedá
vrátit zpátky.
Jste jeden z mála amatérských fotografů, který za své
fotografie dostal peníze – vydal jste knihu. Cítíte, že je dnes šance
vydělat ve fotografii peníze?
MD: V oblasti, ve které se pohybuji je šance velmi špatná. I když se nám
podařilo nějaké peníze fotografií vydělat, je to činnost z pohledu mně
a mé ženy silně ztrátová a musí být jednoznačně dotována. I když
v poslední době přispíváme do několika časopisů, například Outdoor
(který obrázky tiskne velmi pěkně), vydali jsme CD a knihu, jsou to všechno
ztrátové věci, a to z důvodů, že náš trh je velmi malý. Rentabilní by
bylo vydání knihy v nákladu 100000 výtisků, nikoli 2000.
Existuje tedy u nás možnost pro amatérské fotografy vydělat
peníze?
MD: Obecně malá. Je mnoho velmi dobrých fotografů hor. Existuje spousta
sportovních fotografů včetně extrémních sportů, jako je paragliding.
Máme dost leteckých fotografů. Rozsáhlá je obec lidí, kteří se
zabývají vyloženě cestovatelskou fotografií. Na druhé straně možnosti
uplatnění fotografa jsou velmi omezené a ceny, které lze za ně získat jsou
pod tím, co kryje náklady. Kdybych srovnal všechny své koníčky (a že jich
zrovna nemám málo), tak fotografie jednoznačně vede jako kůň číslo
1. Přesto jsem hluboce šťasten, že to není moje povolání. Pak je zde
další problém, a tím je kradení fotografií. U nás je celkem obvyklé,
že někdo vydá nebo otiskne fotografii bez dovolení.
Máte svůj fotografický sen, který byste chtěl
uskutečnit?
MD: Fotografických snů mám několik. Rozdělil bych je na neuskutečnitelné
a uskutečnitelné.
Neuskutečnitelným je například vylézt na Mont Everest. To se mi nemůže
podařit už jen z finančních důvodů. Ale mám takovou ideu a tou je
šestitisícovka na Aljašce Mt. McKinley. To je můj kopec snů. Už jsem na
něj jednou téměř odletěl, ale akce se nakonec kvůli celkem nešťastným
důvodům neuskutečnila. Hora má „jen“ asi 6100 metrů, ale je blízko
severního polárního kruhu, takže jsou tam velice drsné podmínky. Mám
z něj do jisté míry fotografický strach, protože nahoře je mínus 40 a
nedokážu si představit zda moje Minolta koupená v bazaru tam bude
fungovat.
Odkazy:
Osobní stránky M. Druckmüllera
odkaz zde
Kniha Od Huascaránu k Everestu
odkaz zde