Fotoaparát.cz

SVĚTELNÁ PROJEKCE A SVĚTELNÉ OBJEKTY, ŠKOLA SVĚTLA JANA POHRIBNÉHO, 21. DÍL 1. ČÁST

Jste-li již luminografií přesyceni nebo se naopak necítíte být jisti v malbě či kresbě světlem, můžete již hotové obrazy, rastry, optické struktury a jiné na předměty, lidskou postavu, ale také na krajinu, či na stěny vašeho bytu promítat. Nepotřebujete k tomu vždy nákladná projekční zařízení. Kouzlo promítané reality do jiného prostoru vám zprostředkuje i obyčejná rozptylná čočka z brýlí nebo dokonce miniaturní dírka v okně vašeho pokoje.

Světelná projekce a světelné objekty

Jste-li již luminografií přesyceni nebo se naopak necítíte být jisti v malbě či kresbě světlem, můžete již hotové obrazy, rastry, optické struktury a jiné na předměty, lidskou postavu, ale také na krajinu, či na stěny vašeho bytu promítat. Nepotřebujete k tomu vždy nákladná projekční zařízení. Kouzlo promítané reality do jiného prostoru vám zprostředkuje i obyčejná rozptylná čočka z brýlí nebo dokonce miniaturní dírka v okně vašeho pokoje.

Možná také objevíte, co možností skrývá obyčejná stolní lampa nebo jiný zdroj světla, který obalíte nezvyklým transparentním materiálem nebo využijete již hotová stínítka, lampiony a jiné produkty “domácího” nebo průmyslového designu, které lze prosvítit třeba “jen” slunečním světlem či obyčejnou baterkou.


Rozklad bílého světla pomocí hranolu je nejen klasickým fyzikálním jevem, ale zajímavým tvůrčím prvkem využití spektra jako projekce na objekt. Provádějte nejlépe na tu stranu objektu, která je ve stínu a neovlivňuje jí jiný zdroj světla.

Camera obscura, aneb co je venku, může být i uvnitř

Jak asi vidí moucha, by se dal nazvat tento snímek mozaikové projekce camery obscury, kdy jsem použil několik miniaturních otvorů na alu-folii namísto objektivu blízko sebe. Intenzivní sluneční světlo, které osvětluje scénu, světlé plochy a tvary, jako např. okna, jsou vždy u camery obscury lépe zobrazitelné, ale nic vám nebrání experimentovat i při zatažené obloze nebo dokonce pouličních světlech.

Princip projekce obrazu je ve své podstatě předchůdcem i základem samotné fotografie, kterého využívali někteří malíři a kreslíři již od dob Leonarda da Vinciho. Sloužila jim k tomu dírková komora, neboli camera obscura: na stěnu uzavřené místnosti (či velké „krabice”, kam se umělec zavřel) se přes miniaturní otvor (později i s pomocí jednoduché čočky) v protější stěně promítal obraz situace (zpravidla krajiny, exteriéru, architektury) za stěnou. O dírkové komoře jste již bezesporu slyšeli anení také složité ji vyrobit. Základním prvkem je již zmíněný miniaturní otvor (vytvořený např. jehlou nebo špičkou ostrého předmětu), který funguje jako objektiv a clona zároveň. Otvor je ve své podstatě extrémně uzavřená clona, která stahuje paprsky světla do velmi úzkého svazku (ve fotografii je tohoto principu užíváno k dosažení hloubky ostrosti) a promítaná vnější realita se jeví jako relativně ostrá, avšak vertikálně a stranově převrácená, tzv. „vzhůru nohama“. Působivost snímků z camery obscury je právě v jistě měkkosti, nedokonalé kresbě, silné vinětaci, a v případě užití barevného materiálu, i velmi silné chromatické aberaci na krajích obrazu, které jsou většinou u moderních přístrojů opticky odstraňovány a obecně považovány za chybu. Protože však u klasické dírkové komory není žádný objektiv, musíme tyto vlastnosti přijmout a považovat za výtvarnou zvláštnost této techniky. Překvapí vás možná i extrémní úhel, který je „dírkový objektiv” schopen zobrazit. Na druhou stranu je nutné smířit se s tím, že expozice mohou být také extrémní, vzhledem k miniaturní velikosti otvoru, tedy cloně, která by se dala vyjádřit číslem např. f/256 a vyšším.

Projekce skrze miniaturní otvor camery obscury je pro lidský zrak takřka na hranici viditelnosti, ale vše zjasní dostatečná délka expozice (zde 30s) a případně zvýšená citlivost (zde ISO 1600). Modelka byla během expozice ještě nepatrně přisvícena halogenovou svítilnou.

Nechci zde popisovat stavbu dírkové komory, kdy např. do dobře uzavřené krabice od bot uděláte z jedné strany jehlou dírku (nejlépe však do tenké nepropustné vrstvy např. z hliníkové folie, aby okraje „objektivu-clony” byly maximálně ostré a přesné) a na druhou umístíte světlocitlivý materiál např. klasický černobílý fotopapír… Je k tomu docela dost zajímavé literatury a např. v USA nebo sousedním Polsku se této disciplíně věnuje mnoho fotografů. Experimentoval jsem podobně, jako někteří fotografové s kombinací camery obscury a současné digitální techniky, kdy namísto objektivu zakryjete otvor v těle aparátu nepropustným materiálem nebo přímo krytkou těla, do které vyvrtáte větší otvor, ten přelepíte nepropustnou alu-fólií a vytvoříte miniaturní otvor, jak bylo popsáno výše. Zkuste však uplatnit zmíněný postup ve větším měřítku ve svém pokoji či jinak uzavřeném prostoru (nedávno např. studenti FAMU použili jako dírkovou komoru malý mikrobus). Místnost potřebujete velmi dobře zatemnit, nejlépe zakrýt okna světlonepropus­tným materiálem (samet, černý papír apod.), a pak, asi ve středu okna, propíchnout nepropustný materiál (zde se opět nejlépe hodí pevná alu-fólie). Skrze tento otvor bude procházet světlo – projekce situace, která je před vaším oknem. A tak můžete na stěně (ale dost možná po celém pokoji vzhledem k širokému úhlu této projekce – záleží na odstupu od okna) pozorovat, ale i fotografovat ulici, náměstí nebo souseda rýpajícího se v zahrádce. Intenzita obrazu, vzhledem k miniaturní velikosti otvoru, bude velmi slabá. Namísto pouhé dírky si lze vypomoci užitím obyčejné spojné čočky (např. z brýlí; je nutné použít brýle s plusovou korekcí zraku), kterou přilepíte na sklo okna (zbytek je nadále zatemněn a zamaskován). Projekce bude mnohem jasnější, ostřejší a zřetelnější jen úhel záběru již možná menší v závislosti na užité čočce a jejím zakřivení. Pak zkuste fotografovat svůj interiér a lidi v něm, kteří se prolínají s obrazem vnějšího, byť převráceného světa. Patrně se neobejdete bez stativu a delších expozic, ale jistě nebudou tak dlouhé, jako při užití principu klasické dírkové komory.

Oživená laterna magica

Již od 60. let fotografové jako např. Prof. Ján Šmok experimentovali s projekcí na lidské tělo či tvář. Vedle diapozitivů využívali často geometrických struktur, které lze vytvořit i mechanicky formou koláže z proužků a jiných tvarů z papíru nebo barevných folií vložených dodiarámečku nebo do rámu zvětšovacího přístroje. Takové dílo se pak blíží ke geometrické abstrakci nebo k tzv. op-artu (optickému umění) reprezentovaného zejména malbami Victora Vasarelyho nebo Josefa Alberse.

Je až neuvěřitelné kam dnes dospěla původní podoba kouzelné skříňky aneb laterny magiky (ve své podstatě obdoba camery obscury), kde obrázky na skle byly osvětlovány pouhým světlem svíčky a později přes primitivní optiku promítány na zeď či bělené plátno. Soudobé sofistikované dataprojektory či jejich starší předchůdci diaprojektory svou svítivostí, nepřebernou škálou možností nastavení, úprav a automatických režimů, patří k běžné výbavě divadel, kinosálů, přednáškových místností, učeben i mnohých domácností. Promítaný obraz se však rovněž stal důležitou součástí muzeií a galerií, tedy nástrojem umělců (videoartistů), kteří s ním pracují, využívají nejen projekční plátna, velkoplošné obrazovky, ale také různé objekty, povrchy, včetně lidského těla, na které lze promítat. Připomeňme si např. průkopnický projekt kombinace černého divadla, baletu, filmu a diaprojekce z konce 50. let, který autoři (mezi nim fenomenální scénograf J. Svoboda) nazvali příznačně Laterna magika a který byl jedním z největších kulturních magnetů Expa 1958 v Bruselu, se od té doby stal samostatnou scénou v rámci Národního divadla. Dnes se již běžně setkáváme s tzv. mappingem – nejčastěji projekcí na různé budovy a památky, jako každoročně např. prezentuje Signal festival v Praze.

Mírový mapping na Dóm v Kolíně nad Rýnem včetně světelné instalace

Starý diaprojektor, ale rovněž zvětšovací přístroj, který máte možnost otočit do horizontální polohy apod. se mohou proměnit v tvůrčí laternu magicu, kdy obraz promítnete na povrch předmětů, či části nějakého prostoru ba dokonce po krajině, je-li projektor dostatečně silný. Vybírejte si však takové objekty, či prostor, který promítaný obraz příliš nepohltí, ale odrazí. Na světlém či dokonce bílém povrchu bude obraz mnohem zřetelnější. Např. zimní zasněžená krajina je k tomu přímo ideální, jen v ní najít zásuvku, kde připojit projektor a mít jej vždy tak vysoko, aby bylo možné promítat na zasněženou zem třeba před vámi…. V neobvyklou krajinu se může změnit i nahé lidské tělo, na které promítnete vhodný motiv, který nemusí vždy přímo souviset s krajinou. Záleží na vaší imaginaci a obdobně na divákovi, jak vaší interpretaci přijme.

Projekce a zejména tzv. zadní projekce měla své významné uplatnění v reklamě v dobách, kdy ještě o možnostech, které dnes nabízí počítačové zpracování obrazu, fotografové teprve snili. Přes to i dnes je někdy vhodnější sáhnout po klasické zadní projekci pomocí dia- nebo dataprojektoru a např. projekční rozptylné folie, zejména při fotografování transparentních objektů. Ty totiž často prostor/pozadí za nimi specificky deformují, což může být i pro velmi schopného počítačového operátora nesnadný úkol a je mnohem jednodušší a přesvědčivější vytvořit iluzi realistického prostředí za skleněným objektem pomocí projekce

K reklamní fotografii na konstrukční hliníkové komponenty jsem pomocí zadní projekce vytvořil z děrovaného plátu imaginární krajinu. Zadní projekce vytváří přirozené odlesky barev a jasů oblohy na kovu, takže toto umělé spojení působí poměrně realisticky.

Přirozeně širší paletu možností kreativity nabízí kombinace dataprojektoru a počítače, kdy můžete promítat takřka cokoliv, co obsahuje váš počítač. Také úpravy a korekce vámi promítaného snímku, či zcela virtuálně vytvořeného obrazu mohou být okamžité. Mnohdy je potřeba vymaskovat určitou část, aby lépe vynikla. Stejně tak není vždy žádoucí vidět okraje projekce, tedy kde obraz končí a začíná pozadí. Abychom nevnímali přesný obdélník projekce, je nejsnazší vytvořit k okrajům např. přechodovou ztmavující se masku virtuální cestou např. pomocí vrstev ve Photoshopu, či mechanicky vytvořené masky pomocí proužků černého papíru (klapek) nebo jako tubus z tmavého materiálu před objektivem projektoru.

Aby vaše tvůrčí pokusy s využitím projekce neskončily nezdarem, je vždy dobré uvědomit si základní limity, které tato tvůrčí technika před vás klade. To koneckonců platí pro veškerou práci fotografa, když ví, co mu toto médium dovoluje, nebo jaké úsilí jej bude stát různá omezení překonat. Vyvarujete se tak mnohdy nečekaným překvapením a zklamáním.

Každému je bezesporu jasné, že – jako u většiny práce s umělými zdroji světla – lze projekci úspěšně uplatnit v místech, kde bude snížená hladina ambientního osvětlení. Dnes samozřejmě existují velmi výkonné a svítivé dataprojektory (nebo např. divadelní diaprojektory), které lze použít i při plně nasvícené scéně. Jejich příkon elektrického proudu a cena však odpovídají jejich výkonu, takže nebývají běžně dostupné. Nemusíte promítat za úplné tmy, tlumené ambientní světlo, šero budou asi nejvhodnější, aby byl vidět i prostor a objekty, na které promítáte, a také kontrast scény nebyl příliš vysoký. Dalším limitem použití projekce bývá někdy dostupnost elektrické energie, pokud zvolíte pro projekci nezvyklá místa. V přírodě jsem to řešil např. použitím přenosného benzínového generátoru, který však není kvůli kolísání frekvence příliš vhodný pro jemnou elektroniku dataprojektoru (je nutné použít kvalitnější generátor asynchroní). Choulostivost dataprojektoru, zejména jeho drahé projekční lampy na otřesy, může být omezením při manipulaci a častým změnám polohy. Nyní používám malý, energeticky úsporný dataprojektor na bázi LED technologií, který má v sobě zabudovanou i baterii, takže jej snadno po omezenou dobu mohu použít takřka kdekoliv.

Mlha může být nejen vděčný abstrahující závoj reality, ale také působit jako projekční plátno. Stačí mít s sebou stativ a malý přenosný dataprojektor…

Značnou pozornost však věnujte také výběru námětu, který chcete promítat. V závislosti na povrchu a členitosti objektů, na které promítáte, by měl být uzpůsoben výběr projekce a naopak. Pokud bude mít obraz, který chcete promítat, mnoho detailů, polotónů atd., je lepší jej promítat na jednobarevné, celistvé plochy (např. již zmíněné nahé tělo nebo do skoro jednobarevné místnosti) , které již tak členitý obraz ještě více nerozbijí. Všimněte si také, že projekce je zřetelnější ve stínech, tedy tam, kam nedopadá ambientní světlo, které se se světlem projekce sčítá a obraz je vždy bledší a méně výrazný.

Exponometrie projekce na objekty a reálné prostředí je velmi podobná té, kterou jsme probírali u luminografie. Ideální situace, kdy dynamický rozsah snímku není potřeba „dohánět“ několika rozdílnými expozicemi a následně skládat v nějakém HDR programu, nastává většinou při hladině ambientního světla, která je maximálně o 2–3 EV nižší než optimální expozice naměřená pro projekci. Sama projekce obrazu, který si vyberete nebo předem připravíte, však může mít poměrně širokou škálu od světel do stínů a nemusí být jednoznačně změřitelný její průměr (převažují např. světla). Pak je nutné trochu přemýšlet a proměřit scénu bodově (stíny, světla, střední partie) a stanovit průměr nebo se rozhodnout, co bude více převažovat, zda kresba ve světlech (pak je snímek logicky tmavší) nebo ve stínech (světlejší).

Není jistě potřeba připomínat, že bez stativu se neobejdete, a budete-li pracovat s pohyblivým filmem, videoprojekcí, jako mnoho soudobých videoartistů, pak buď využijte možností funkce „still“ –zastavit film na vybraném záběru, nebo musíte výrazně zvýšit citlivost (třeba až na ISO 1600), otevřít clonu, aby vaše expozice byly alespoň 1/30 s a pohyb ve filmu nerozhýbaný – pokud to ovšem nevyužijete jako výtvarný prvek. 

Cvičení: Pomocí slunečního nebo umělého světla vytvořte skrze transparentní i netransparentní objekty zajímavou scénu vržených stínů a odraženého světla. Můžete toto stínové/světelné divadlo, tuto jednoduchou projekci promítnout na nějaký částečně transparentní materiál např. pauzovací papír, matné sklo, hedvábí apod. tak, abyste dosáhli iluzivního prostoru. Samozřejmě, že můžete zapojit i realitu obklopující nebo související s tímto divadlem.

Pokračování 21. dílu bude zvěřejněno 18. prosince.

Své fotografie vkládejte do galerie Světelná projekce a světelné objekty až do 18.1. 2023. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku. Těšíme se :)