Dvacátý díl oblíbené "Školy světla od Mistra Jana Pohribného" je věnován již potřetí aktivní luminografii. Podívejme se nyní na některé další možnosti, které vám nabízí fotografická technika, ale také využití jednoduchých postprodukčních kroků, kterými si někdy postup zjednodušíte nebo můžete vytvořit komplikovanější luminografické obrazy.
V předchozí části Školy světla jsem vám poměrně podrobně představil nejrozšířenější způsob zachycení luminografie skrze tzv. kontinuální expozici, tedy využití dostatečně dlouhé expozice (ideálně desítky vteřin), během které vytvoříte vaší luminografickou kresbu nebo malbu (také tento rozdíl mezi malováním a kreslením světlem jsem “osvětlil”) a zároveň se dostatečně naexponuje prostředí, ve kterém svojí kreativní luminografii vytváříte.
Podívejme se nyní na některé další možnosti, které vám nabízí fotografická technika, ale také využití jednoduchých postprodukčních kroků, kterými si někdy postup zjednodušíte nebo můžete vytvořit komplikovanější luminografické obrazy, které by mohly vyžadovat až desítky minut expozice, při užití metody kontinuální expozice. Jak dobře víte, u digitální fotografie při extémně dlouhých expozicích vzniká tzv. expoziční šum, což vede často k snížení kvality fotografie. Na druhé straně budete chtít fotografovat např. krajinu ještě za poměrně intenzivního světla, kdy expozice jsou příliš krátké na to, abyste do krajiny mohli malovat nebo kreslit světlem.
Rituální cromlech Castlerigg:
První expozice před západem slunce, druhá za tmy, kdy jsem halogenovou baterkou opatřenou barevným filtrem pomaloval kameny podle předběžného plánu.
Exponujte za dne, malujte v noci aneb cesta dělené expozice
Fotografická technika naštěstí nabízí možnosti, jak nasnímat zvolený prostor v denním světle, využít případně i velmi krátkých expozic k zachycení nějakého pohyblivého děje a následně přidat do tohoto prostoru nebo na zvolený objekt apod. světelnou kresbu či malbu. Metoda tzv. dělené expozice, o které již byla zmínka v některých mých předešlých lekcích, vychází z předpokladu, že kamera snímá situaci stále ze stejného místa. Stativ by měl proto být nejen dostatečně pevný, ale neměl by se ani bořit do podkladu apod. Často je mezi jednotlivými expozicemi rozdíl několik hodin a pohyb stativu, třeba i náhodným dotekem kamery, se může projevit na ostrosti snímku nebo zdvojení kontur na místech, kam později dopadne světelná malba.
Základem této cesty, jak jste již vytušili z textu a ukázek, je vrstvení dvou a více expozic na stejné políčko filmu. Poprvé exponujete tzv. základ snímku – prostor, kam budete malovat/kreslit – za denního světla (např. snímek krajiny). Někdy je vhodné tento základ mírně podexponovat (cca o 0,5 až 1,5 EV), aby světlomalba byla zřetelnější. Podruhé, případně i vícekrát, exponujete za výrazného šera, ale ještě lépe za úplné tmy, která vám dovolí malovat č i kreslit neomezeně dlouho a bez stresu, který někdy doprovází první způsob – kontinuální expozici. Práce v úplné tmě vyžaduje trochu prostorové orientace, znalost terénu v předstihu, abyste si neublížili, a alespoň přibližnou představu, co chcete namalovat a jak.
Dělenou expozici jsem úspěšně aplikoval i u některých reklamních snímků. Při tvorbě kalendáře pro Maldoboleslavskou Škodu Auto, jsem nejprve nasvětlil model Felicie PickUp. Při další expozici na stejné políčko filmu, jsme projeli silnici pomocí druhého vozu, kterou jsem ovšem nasvětloval silným halogenovým světlem namířeným přímo na povrch vozovky, aby svítila cesta, ale nikoliv světla jedoucího vozidla.
Čekání mezi expozicemi bývá někdy skutečně dlouhé. Proto často volím pro první expozici čas těsně před západem slunce nebo po něm. Do tmy sice ještě zbývá většinou 1 až 1,5 hod., ale to je čas vhodný na promyslení a případně přezkoušení světelného záměru. Nezoufejte, když během doby čekání naleznete lepší záběr, místo, kompozici, než jste připravili, a víte, že nyní byste neměli s kamerou pohnout (na nový základní snímek je již třeba příliš tma apod.). Mně se to stalo mnohokrát i přes to, že jsem se pečlivě připravoval. Vždy vím, že znovu mohu začít příští večer (samozřejmě světelná nálada, počasí atd. mohou být zcela jiné) nebo případně i brzo ráno před svítáním…
Asi nejvhodnější kamery pro vícenásobnou expozici jsou klasické analogové velkoformátové „deskáče“ s mechanickou závěrkou, kdy lze exponovat na jedno políčko filmu neomezeně, kolikrát je potřeba. Středoformátové kamery a klasické kinofilmy mají již většinou automatickou ochranu proti několikanásobné expozici na stejné políčko, ale někde ji lze vypnout, jinde, jako např. u starších mechanicky řízených kinofilmů, obejít. Tím nejjednodušším „trikem“ je zmáčknutí aretace převíjení filmu na spodní straně těla aparátu a zároveň převinutí filmu páčkou. Film se nepřevine (pozor, někdy se může o malý kousek posunout), ale závěrka aparátu se natáhne a je možné znovu exponovat na stejné políčko. Jiné, novější kamery s elektronicky řízenou závěrkou i přetáčením, mají funkci vícenásobné expozice přímo v nabídce svých volitelných programů. Předností takového multiexpozičního programu je, že se prakticky nemusíte dotýkat těla kamery a natahovat mechanicky závěrku, čímž vždy hrozí možnost nepatrné změny polohy kamery.
Pouze některé digitální kamery jsou vybaveny možností vícenásobné expozice. Ale i tyto kamery de facto nevrství expozice na jeden záběr, ale exponují každou separátně a skládají je softwarově v těle kamery (podobně jako vrstvy ve Photoshopu). Přes to si ukážeme, že i s digitální kamerou, je reálné, i když v omezené míře, dělat vícenásobnou expozici.
Na supertechnologie metodou z prehistorie fotografie
Pokud si nezvolíte dnes nejběžnější způsob skládání více expozic dohromady pomocí počítače (viz dále), který vám umožňuje vrstvit na sebe takřka cokoliv, bez ohledu na to, jestli jste náměty snímali ve dne nebo v noci, budete muset sofistikovanou kameru, která skoro „myslí“ za vás, nějak obelstít. Aby se z elektronicky řízené závěrky stala mechanická, která by umožnila exponovat vícekrát na stejný záběr tj. na světlocitlivou vrstvu senzoru, musíte ji „trvale“ otevřít pomocí funkce B (bulb) a drátěné spouště (dálkového ovládání) a exponovat doslova rukou. K tomu vám nejlépe poslouží tzv. klobouček, černý tubus (např. ze světlonepropustného papíru) se dnem, který nasadíte na objektiv (měl by být o trochu větší než průměr objektivu, aby se pohodlně nasazoval a snímal, aniž byste rozhýbali kameru) a zamezíte přístupu světla do aparátu. Je to metoda stará jako fotografie sama. Původní objektivy a fotoaparáty neměly žádné závěrky a exponovalo se ručně právě pomocí podobných kloboučků. Mnoho fotografů pracujících s velkým formátem ji používalo ještě donedávna, včetně Josefa Sudka. V těch dávných dobách však citlivost fotomateriálů byla natolik nízká, že i při plném slunečním světle trvaly expozice několik vteřin. Dnes, při citlivosti senzoru minimálně 100 ISO (u některých digitálních kamer lze snížit na polovic) však expozice při denním světle bude jistě v řádech desetin či setin vteřiny. To je čas, který těžko odpočítáme, natož ručně zvládneme. Tuto metodu lze dobře uplatnit pouze u delších expozic tj. alespoň 1 s a delších, kdy lze již mechanický pohyb a délku expozice sladit (je dobré si nejprve odzkoušet hladké sundání kloboučku a také odpočítávání času). Pro pohodlnější práci se zakrytím objektivu používám někdy pouze černý matný papír, který přidržuji před objektivem (obdobně jako u užití masky namísto přechodového filtru), ale pak musí světelnou kresbu a další úkony provádět někdo jiný.
Při užití vícenásobné expozice u digitálního fotoaparátu věnujte také pozornost nastavení způsobu sčítání jednotlivých expozic. Zda bude výsledný snímek aditivní tj. součtem obou expozic nebo jejich průměrem, či budete zesvětlovat či ztmavovat některou z expozic. Pro luminografii je nejvhodnější právě možnost sčítání pouze světlých (nasvětlených) partií nastavením na funkci Bright/Jasné.
Postup uplatnění vícenásobné expozice u luminografie a užití digitálního fotoaparátu je tedy takřka identický s tím, který jsem popsal pro klasické kamery. Rozdíl je především v tom, že závěrka digitálu je stále otevřena a exponujete pouze ručně odkrýváním objektivu. Patrně také nebude možné takto čekat na druhou či další expozici, kdy můžete kreslit za tmy, v řádu hodin, protože to nevydrží baterie. A nezapomínejte na narůstající šum, který bude narůstat s dobou aktivity senzoru, tj. po celou dobu otevřené závěrky…
Laserový paprsek je vhodným zdrojem pro malování, kreslení z blízka i velké vzdálenosti, kdy šíře stopy se takřka nemění. Ale k jeho aplikaci, jako u každé luminografie, potřebujete takřka tmu. V hotelovém pokoji nebylo příliš složité během 30s expozice rozsvítit jen na 1s postupně obě lampičky a pak pomalovat v relativní tmě sám sebe (nikdo jiný tam bohužel se mnou nebyl…).
Vzhledem k výše popsaným necnostem (šum a výdrž baterie), používám tuto metodu mnohem více v interiérech, kde si mohu regulovat intenzitu světla rozsvícením a vypínáním světel nebo zatemněním a nejsem odkázán na přirozené stmívání a čekání na tmu s otevřenou závěrkou. Velmi dobře se také hodí v situacích, kdy vrstvím na sebe záběry např. rozfázovaného pohybu (viz nepravý stroboskop) nebo snímky, kdy nasvětluji objekt postupně jedním světlem tak, že ve výsledku působí, že na něj svítila např. 3 různě rozestavěná světla (viz škola jp Na velké příběhy s více světly?).
Naměřenou expozici rozdělte počtem záběrů, podle toho, kolik jich chcete přes sebe exponovat. Pokud je např. vaším záměrem udělat čtyři fáze, pak by celková expozice měla být alespoň 4 s, aby bylo reálné, že bez problémů rukou, jak bylo popsáno výše, odkryjete bezpečně na 1 s objektiv (4 expozice po 1 s = 4 s). Samozřejmě, že u kamer umožňujících vícenásobnou expozici nemusíte pracovat při tak nízké hladině světla, abyste mohli exponovat uvedenou dobu. Ale nezapomeňte, že expoziční časy se sčítají, tj. bude-li např. celkový čas 1/8 s, pak pro dvě expozice přes sebe to bude 2 × 1/15 s a pro čtyři 4 × 1/30 s. Výhodou dlouhých expozic je naopak možnost, že se vám model např. během expozice pohne, odejde ze scény (bude-li to váš záměr) apod. Experimentovat lze rovněž s nepravidelným rytmem expozic, že např. tři expozice budou kratší, jedna delší. Pravidlo je však stejné: v součtu by všechny expozice měly dát dohromady celkovou expozici odpovídající vašemu měření.
Časosběr světla
Prastaré pastevecké kamenné stavby v Ligurii neznámého účelu, Měsíční světlo, modré LED světlo, 40 expozic po 2 min. a jedna 5 min. expozice,
ISO 640, objektiv Canon TS-17mm, clona f/5,6
Metodu, kdy opravdu z nějakého důvodu potřebujete vytvořit komplikovanou luminografii (např. postupně vymalovat všechny sochy Karlova mostu…) nebo nasnímat jako pozadí pohybující se hvězdy na noční obloze, jsem kvůli charakteru, který připomíná časosběr – timelaps, nazval časosběr světla. Ta se používá právě k zachycení hvězdných drah. Metodu lze zjednodušeně popsat jako postprodukční skládání kratších expozic v celek. Její předností je:
Nižší expoziční šum – vzhledem k jednotlivým expozicím cca 30 – 120s.Možnost užití vyšší citlivosti (400–1600 ISO).Optimalizace délky expozice na objekty na zemi nasvětlené umělým (přirozeným) světlem.Možnost výběru optimálně uměle osvětlených partií (některé záběry mohou mít některé partie přesvětlené díky projíždějícímu autu apod.) pomocí masek v postprodukci. Jak si dále ukážeme, je to metoda, která umožňuje vytvořit během jednotlivých expozic i více variant na stejné téma a výběr té nejlepší až v postprodukci.Méně se projeví světelný smog. Zřetelnost (kontrast) hvězdných drah je vyšší.Pro snímání dlouhých expozic platí obdobné podmínky jako pro monoexpoziční, ale je potřeba změnit, doplnit: Redukci šumu NR ve fotoaparátu vypněte (expozice by na sebe měly bezprostředně navazovat).Pro jednotlivé expozice se hodí nějaký intervalometr – dálková spoušť umožňující časování jednotlivých záběrů, s nastavením na minimální (ideálně nulovou) prodlevu mezi záběry (aby mezi dráhami hvězd nevznikla mezera).Pořiďte se stejným nastavením a expozicí několik záběrů s krytkou na objektivu (tzv. na slepo), pomocí kterých odstraníte později některé nectnosti dlouhých expozic (hot pixely apod.).Fotografie můžete event. ukládat i v JPEG – vzhledem k místu na kartě i šetření baterie.K zachycení částí nebo celých kružnic hvězdných drah orientujte svůj záběr směrem k severu tak, aby v záběru byl přibližný „střed“ severní hvězdné oblohy, tj. Polárka v souhvězdí Malé medvědice (lidově nazývaný Malý vůz).
Screenshot skládání jednotlivých expozic ve vrstvách. Masky zakrývají ty části, které jsem nasvětlil jinou barvou nebo i chybně…
Chcete-li zachytit výrazný pohyb hvězd apod., pak určitě by vaše expozice v celkovém součtu měla pokrýt 1–2 hodiny (tj. pořídíte např. 120–240 záběrů po 30s). Ty po té složíte např. ve Photoshopu jako jednotlivé vrstvy; režim prolnutí nastavíte na Zesvětlit barvy (s výjimkou základní vrstvy) nebo použijte speciální SW k tomu určený, jako je např. populární Startrails.
Postup bych tedy shrnul do těchto kroků:
Cypřišová alej pod Pienzou, Toskánsko.
Jak jsem naznačil, metoda se dá dobře uplatnit rovněž tehdy, kdy potřebujete i kratší expozice vzhledem ještě osvětlenému námětu např. podvečerním denním světlem. Příklad toskánské krajiny u Pienzy by klasickou metodou kontinuální expozice vyžadoval takřka 10 minutovou expozici, abych stačil vymalovat světlem (také je nutné se mezi stromy přemístit atd.) všechny stromy. Při 10 min. by ale okolní krajina byla zcela přeexponovaná nebo bych musel čekat na větší šero, kdy pak barvy již výrazně jdou do modrofialové… Použil jsem dělenou expozici, tedy výše popsaný časosběrný princip, kdy každá expozice trvala jen 30 s, během nichž jsem světlem “natřel” jeden strom. Pak jsem opět jednotlivé fotografie otevřel ve vrstvách photoshopu a již popsaným trikem – tedy příkazem chování vrstvy zesvětlit, prolnul všechny vrstvy resp. jejich výrazně osvětlené části = stromy. Pokud bych chtěl experimentovat např. s jinou barvou, jinak nasvětlným tvarem apod. – udělám si třeba u jednoho stromu i více variant a pak tuto vrstvu nebo dokonce jen strom, či jeho část pomocí masky vyberu nebo naopak skryju, podle toho, jak mi to nakonec ladí do celku.
Kompozitní snímání
Jste-li majitelem některého Olympusu z řady OM-D, některého z posledních modelů Panasonicu nebo alespoň některých modelů chytrého telefonu např. zn. Huawei či Nubia, pak jistě víte, že disponujete jednou z neocenitelných funkcí, kterou tyto mašinky ve své sw výbavě mají. Je to tzv. kompozitní snímání, které je do značné míry podobné metodě časosběru světla, kterou jsem popsal výše, ale vše se děje již ve fotoaparátu/smartphonu resp. jejich softwaru.
v Live Composite modu kamera exponuje sérii snímků kontinuálně se stejnou expozicíkamera zkombinuje všechny expozice do jediného kompozitního snímku, přičemž pouze první snímek je použit k zachycení expozice prostředí popředí nebo pozadíz dalších snímků jsou použity pouze světlejší partie (pixely) tj. zpravidla účinky luminografiepodobně jako v Live Bulb a Live Time modu, můžete sledovat průběh vytváření vašeho obrazu na displeji vaší kamery/smartphonu a ukončit vaší expozici, když jste s kreací spokojeniZvláště poslední uvedená výhoda je velkou pomůckou, oproti ostatním metodám, neboť můžete plynule sledovat vývoj vašeho “malířského díla” a doplňovat světelné detaily, na které jste třeba zapomněli nebo vás situace naopak bezprostředně inspirovala. Záznam je ve své podstatě také jako časosběr, takže jej lze prezentovat i jako zajímavé animované video.Olympus sice nemám, ale firma Nubia mne kdysi pozvala do Shenzhenu, abych udělal s jejich klienty workshop s využitím jejich chytrého telefonu na luminografii. Tak alespoň malá ukázka využití kompozitního snímání na únětickém labyrintu… Průběh malování můžete sledovat a korigovat LIVE: během expozice…
Jistě se nyní ptáte, proč touto funkcí nedisponují také ostatní věhlasné značky a usnadnily nám malování či kreslení světlem. Bohužel odpověď neznali ani přímo ve firmě Olympus, kde tvrdili, že software není výhradně pouze jejich, ale ani u jiných značek, kde se patrně domnívají, že nebude o tuto funkci zájem…
Luminografie nemusí být primárně jen o malování či kreslení světlem, můžete využít také různé typy projektorů – od analogových na diapozitiv až po sofistikované dataprojektory. Ale pouhá dírka v zatemněném okně může být projektorem – pradávnou camerou obscurou. O dalších kouzlech se světlem a rozšiřováním kreativních možností fotografie si povíme příště.
Cvičení: Vytvořte luminografii (kresbu nebo malbu světlem) pomocí jakéhokoliv světla, ale s využitím metody dělené expozice – časosběru světla případně s využitím kompozitního snímání, jak jsem podrobně popsal v této lekci, kterým dotvoříte smysluplně objekt, postavu či prostor (místnost, krajinu apod.).
Své fotografie vkládejte do galerie „LUMINOGRAFIE – pokročilé techniky" až do 30.9. 2022. MgA. Jan Pohribný MQEP poté nejpovedenější fotografie vybere a zhodnotí v samostatném článku. Těšíme se :)