Recenze objektivu Sony FE PZ 16-35mm F4 G

Nový objektiv Sony přináší známou klasiku v nové podobě – 16-35/4 kompaktní širokáč ve variantě s pouze motorovým zoomem, který tak může stejnou měrou oslovit jak fotografy, tak filmaře. Proč byste měli powerzoom chtít? A proč naopak ne? Dozvíte se v testu.

Úvod

Co to vůbec je takový „powerzoom“? Však víte: vzpomeňte si na levné kompakty či kamkordéry, kde musíte zoomovat páčkou, protože nezbylo místo pro mechanický prstenec. Někdo si může vzpomenout i na kompaktní „pancake“ záklaďáky bezzrcadlovek jako Sony 16–50 nebo Olympus 14–42. Pamětníci pak dokonce na pokusy s motorovými zoomy zrcadlovek z 90. let a z poslední doby pak třeba zvláštní powerzoom adaptér pro Canon 18–135 objektiv.

Mezi fotografy mají (aspoň co já vím) motorové zoomy špatnou pověst. Jsou méně pohotové, než mechanické a chybí jim přímá odezva a možnost rychlé vizuální kontroly, jaké ohnisko mám nastavené. Nelze je také nechat na nějakém daném ohnisku i když vypneme fotoaparát, protože se zoom zase vrátí do výchozí polohy. Navíc i samotné zoomování žere baterku. Zkrátka – motorový transfokátor dělá komplikovanou cestou něco, co lze vyřešit mnohem jednodušším způsobem.

Proč by tedy značka Sony, která už v nabídce objektiv 16–35/4 dávno má, dělala něco takového?

Důvod je prostý: video. A pak také fakt, že se u Sony snažili udělat ovládání motorového zoomu takové, aby si na něj nemohli stěžovat ani fotografové.

On má totiž powerzoom i své výhody. V první řadě je to plynulost změny ohniska, jaká se kroucením rukou na prstenci dá jen těžko dosáhnout. Také je, díky možnosti ovládat zoom pouhým stiskem tlačítka, snadnější udržet záběr stabilní. V neposlední řadě je zde možnost měnit rychlost transfokace, může být velmi pozvolná, nebo naopak blesková. A v případě, že výrobce použil správný motorek, bude takový zoom zcela tichý, žádné vrzání mechanismu, žádný doraz na konci rozsahu. To jsou věci, které použijete hlavně při natáčení, ale třeba rychlost změny ohniska a odpadající nutnost vůbec pohnout rukou, která podpírá objektiv, může být zajímavá i pro fotografy.

A ještě něco: takový objektiv může být i kompaktnější. Sony 16–35/4 G není tak úplně palačinka, ale na fullframe širokáč je poměrně malý a lehký. Sony dokonce tvrdí, že jde o nejlehčí F4 fullframe širokáč na světě (rozměry: 88×81mm, váha: 353g). O kolik by velikost či hmotnost nabyla přidáním mechanického prstence zoomu se však můžeme jenom dohadovat. Existující Sony-Zeiss 16–35/4 měří 99×78mm a váží 518g, jenže ten má stabilizaci a také dost možná víc kovu v konstrukci. Pokud se podívám na letitý Canon EF 17–40/4 L, který mám doma a byl to nejmenší L široký zoom na zrcadlovky Canon, zjistím, že ten i bez stabilizace měří 97×84mm a váží 500g, takže trzení Sony zdá se opodstatněné.

Čím jiným se ještě objektiv odlišuje od Zeiss 16–35/4 a podobných objektivů?

V první řadě jsou to i další optimalizace pro video. Objektiv má například clonový prstenec, který můžete využívat místo nastavování hodnoty clony klasicky rollerem z těla. To obvykle u moderních bezzrcadlovek považuji za hipsteřinu, ale tady lze jeho přítomnost ospravedlnit tím, že lze přepínat z „klikacího“ režimu (při protáčení cvaká po 1/3 EV) a hladkým chodem, při kterém se protáčí bez klikání a bezhlučně a lze tak plynule měnit clonu i v průběhu natáčení videa. K prstenci clony patří i přepínač zámku, který ho umožní zamknout v poloze „A“ (ovládání clony z těla).

Vhod přijde také povedený zaostřovací prstenec, který je rovněž elektronický (tedy ne mechanický) a díky hladkému chodu s dobrým odporem a bezhlučné operaci ho opět využijí zejména kameramani.

Možnost zcela tichého ovládání jde dobře k použitému tělu – testovali jsme na Alphě A1, která disponuje elektronickou závěrkou a pokud vypnete zvuk při expozici, můžete fotoaparát využít nejen k natáčení, ale i ke zcela bezhlučnému focení – zoom, ostření, nastavování clony ani expozice nevydá jediný zvuk. K čemu to využít? Situace se jistě najde. například snímání tam, kde zároveň probíhá zvukový záznam a vy tak do něj nebudete klikat a cvakat. Třeba při dokumentaci nahrávání ve studiu atd.

Objektiv dále disponuje přepínačem AF/MF a programovatelným funkčním tlačítkem. Na tak malé tělo toho zkrátka u Sony vměstnali docela dost.

Na co se naopak nedostalo, je stabilizace, která zde chybí. Není to až taková škoda, protože moderní těla Sony Alpha mají z většiny zabudovanou stabilizaci v těle a přednost tak dostaly kompaktní rozměry.

Při ostření ani zoomování se objektiv logicky nijak nevysouvá ani neprodlužuje (což oceníte na gimbalu) a zaostřování probíhá bez otáčení předního členu. AF motor je lineární. Zaostřit lze od minimální vzdálenosti 24cm, což nabídne zvětšení až 0,23× na nejdelším ohnisku.

Příslušenství je možné šroubovat do závitu o průměru 72mm. Odnímatelná sluneční clona (ALC-SH172) se nasazuje bajonetovým uchycením.

Optika sestává ze 13 členů ve 12 skupinách a obsahuje řadu speciálních čoček (2 pokročilé asférické členy, 1 asférický, 1 ED, 1 Super ED a 1 asférický ED).

Mezi nimi se nachází 7-lamelová irisová clona s polygonálním otvorem, která se zavře maximálně na F22 (na všech ohniscích).

Objektiv je utěsněn proti prachu a stříkající vodě a má na předním členu ochrannou fluorovou vrstvu. Nicméně mu chybí gumový kroužek na bajonetu.

A nyní něco z praxe

Objektiv jsem testoval primárně na těle Sony Alpha A1. S rozlišením 50Mpx a nejnovější generací AF systému neodpustí objektivům žádné škobrtnutí. Sony Alpha A1 jsme testovali zde. Uživatelskou recenzi naleznete zde.

16–35mm objektivy v praxi využijete v hned několika disciplínách: fotografie krajiny, snímky architektury či realitní foto a a samozřejmě i reportáž. Pokud natáčíte video, předpokládám podobné využití – byť to není až tak moje parketa.

Zoom

Rozsah úhlů záběru je patrný z následujících ukázek:

Případně na videoukázce – celý rozsah:

Rozsah ohnisek 16–35mm (107° – 63° na FF, 83° – 44° na APS-C) je klasika, kterou asi všichni, kdo fotí na (bez)zrcadlovky znají, takže bude zajímavější říci si spíše něco o samotném zoomování, které je základní odlišující charakteristikou tohoto skla.

Zoomovat můžete buď prstencem (protáčí se stále dokola), nebo šoupátkem (posuvníkem). Prstenec reaguje na rychlost otáčení a šoupátko na míru posunu.

Shrnu-li: je to asi nejpříjemnější powerzoom, který jsem kdy používal, ale je to pořád powerzoom. To znamená, že akce otáčení prstence či posouvání W-T posuvníku (objektiv podporuje obě možnosti řízení motorového zoomu) a samotná změna ohniska není mechanicky propojená a má drobné zpoždění odezvy. Pokud bych neplánoval točit video, bude pro mě rozhodně příjemnější klasický mechanický prstenec. Na druhou stranu, pokud mi jinak objektiv vyhovuje (rozměry, kresbou), není to důvod ho nekoupit ani čistě na fotky – nezdržuje to nijak moc a oceňuji, že si přístroj pamatuje poslední nastavené ohnisko a i po vypnutí a následném zapnutí ho nechá nastavené. Motor také umí být dostatečně rychlý na to, aby transfokace z krátkého konce na dlouhý (a naopak) netrvala příliš dlouho.

Pokud ale natáčím, je pro mě plynulost pohybu, možnost přesné kontroly rychlosti a v neposlední řadě možnost zoomovat jen maličkým pohybem palce na šoupátku ohromnou výhodou oproti mechanickým objektivům. Jak vypadá zoomování na záznamu se podívejte třeba na krátké videoukázce níže:

Poslední výhodou motorového zoomu pak je fakt, že lze ovládat dálkově pomocí bezdrátového ovladače.
 

Ostření, AF

Jak jsme již zmínili, je ostření interní, AF motor duální lineární (XD) a zaostřovací prstenec elektronický. Přepínání AF/MF je možné spínačem na objektivu.

K autofokusu mohu uvést, že je hbitý a zcela tichý. Na A1 je přeostřování okamžité a přesné. Ruční ostření je dobře použitelné, ovšem s kvalitním mechanickým prstencem se ten elektronický úplně srovnat nedá.

Co bude zajímat ty z vás, kteří po objektivu pokukují kvůli natáčení videa je jeho případná parfokálnost. O co jde?

Zoomovací objektivy mají typicky jeden neduh, který při focení nevadí, ale při natáčení ano – se změnou ohniska (zoomem) se změní i zaostřená vzdálenst. Zaostříte například na nejdelším ohnisku na hlavní motiv a chcete v průběhu natášení odzoomovat a zabrat i jeho okolí. Jenže ouha! Zaostřená vzdálenost se změní a autofokus (pokud ho máte zapnutý) začne přeostřovat a nevypadá to dobře. Případně, pokud jste v MF režimu, si záběr zcela rozostříte. Pokud jen fotíte s AF, nejspíš si toho ani nevšimnete a tak se to u běžných objektivů neřeší (komplikuje to optickou kontrukci), ale objektivy pro video tohle řešit musí. Takovým se pak říká, že jsou parfokální.

Sony 16–35mm F4 PZ G takovým objektivem je, viz testovací záběr níže:

Jak vidíte, zaostřená vzdálenost se změnou ohniska nemění a hlavní motiv zůstává stále ostrý (točeno v MF režimu). Lze tedy v klidu natáčet a měnit ohnisko, aniž byste se museli starat o automatické či ruční přeostřování.

Zároveň je minimalizován tzv. „focus breathing“, neboli drobná změna ohniska při přeostřování, která způsobuje „cukání“ záběru při ostření. Sony využívá kombinaci optického řešení a softwarového doladění.

Ostrost, kresba

Jak je objektiv ostrý? Velmi. I na 50MPx fotoaparátu je při 100% přiblížení vidět detailní, ostrá a kontrastní kresba, zejména v centrální části snímku. Objektiv by zjevně zvládl i vyšší rozlišení a věřím, že Sony na takové cílí – již dnes jde řada R přes 60MPx a v budoucnu nejspíš fotoaparáty překročí i 100MPx. Sony 16–35mm F4 G na to bude připraven. Ukázka kresby při 100% přiblížení, RAW v Adobe Lightroom:

Srovnání kresby na všech clonách na obou koncových ohniscích si prohlédněte na ukázkách níže (RAW v Sony Imaging Edge):

Kresba je ve středu vynikající, v rozích velmi dobrá, ale kvality kresby ve středu nedosahuje, což je normální. Zde je to mimo jiné způsobeno něčím, o čem se dočtete níže (korekční profil objektivu).

Pro nejvyšší kvalitu cloňte mezi F5.6–8, výše je vidět difrakce, která je silná už na F16 (což je zde zdůrazněno vysokým rozlišením senzoru).

Kresba na videu ze Sony A1 je pak patrná na následujícím screengrabu. Rozlišení 7680×4320px neboli 8K (video zde):

(pokračování na další straně)

Barevné vady

Barevné vady (chromatické aberace) nejsou závažný problém. Pokud se opravdu snažíte*, naleznete nějaké na okrajových částech snímku v podobě nenápadných fialovomodrých lemů na kontrastních hranách (Sony Imaging Edge vs Lightroom):

*) snažit se musíte opravdu hodně, protože o ně se za normálních okolností v JPEG i RAW postará korekční profil. O tom více v další kapitole.
 

Optické zkreslení, vinětace

Stejně, jako barevné vady, ani zkreslení a vinětace nejsou problém díky vestavěnému korekčnímu profilu, který si váš fotoaparát či RAW konvertor načte a aplikuje (fotoaparát dokonce i při live-view). Pokud byste ale chtěli vědět, kolik z výkonu objektivu dělá optika, a kolik chytrá softwarová korekce, i to s dá zařídit. Jednu z cest jsem využil já; používám totiž starší Lightroom 6, který se s RAWy z A1 neporadí. V takovém případě se dá použít Adobe DNG converter, který .ARW soubory převede na čitelný formát .DNG. Přitom se ovšem korekční profil ztratí a RAWy se ukáží v celé své nahotě tak, jak je foťák stvořil.

A to není hezký pohled.

Trochu kontextu: u zrcadlovek, kde člověk vidí v hledáčku reálný, neupravený obraz objektivu, byli výrobci tlačeni do co nejlepších optických korekcí i přesto, že softwarové korekční profily novější DSLR podporovaly – zkrátka, v hledáčku by to bylo vidět a korigovaný záběr na fotografii by pak neodpovídal tomu, co jsme viděli v hledáčku.
Bezzrcadlovky ovšem ve svém EVF i na displeji vždy ukazují zpracovaný, finální záběr a tak není problém aplikovat korekce ještě před tím, než se vůbec zobrazí. Výhody to má dvě – je to levnější (každý optický člen navíc něco stojí) a umožňuje to dělat objektivy kompaktnější, což je jedno z lákadel nového 16–35/4.

Po násilném odstranění korekčního profilu tak vidíme, že objektiv trpí silnou vinětací a zkreslením, které z něj dělají takřka poloviční rybí oko. Opakuji – to uvidíte jen, když jako já budete zkoušet, co se s RAWy dá dělat a jak je co nejvíc potrápit. Aby odstavec nevyzněl příliš negativně: je to a) běžné a dělají to dnes všichni a za b) korekce opravdu fungují a na všechny zmíněné neduhy tak můžete zapomenout. Jedinou reálnou nevýhodou je, že to mírně snižuje rozlišení v rozích snímku. Fotka se zkrátka v rozích „vytahá“ a následně ořízne.

Výřezy z rohu korigovaných fotografií – vinětace nijak neruší.

Pro srovnání: GIF, který ukazuje záběr bez korekcí, záběr z fotoaparátu  v JPEG a RAW upravený v Sony Imaging Edge. Překvapil mě drobný rozdíl v korekci zkreslení mezi enginem fotoaparátu a soňáckého konvertoru. Není velký, ale je tam:

(Při vyvolání v LR jsem se nesnažil o barvy a expozici odpovídající OOC JPEGu)
 

Korekční profil se samozřejmě aplikuje i při natáčení videa:

Všechny svislice jsou hezky svislé, horizontály horizontální a po vinětaci a ni památky. Obraz je zpracováván v takové rychlosti, že se netrhá ani při rychlejším zoomování.

Protisvětlo, odlesky

Velká plocha předního členu širokoúhlých objektivů je lákadlem pro odlesky a ani Sony PZ 16–35/4 G není výjimkou:

Antireflexní vrstvy fungují vcelku dobře a objektiv tak spadá do moderního průměru. Trochu nefér ode mě bylo, že jsem testy v protisvětle zkoušel bez sluneční clony.

Bokeh, asférické kroužky

Širokáč, zejména se světelností F4, si asi nikdo nekupuje kvůli jeho bokehu. Přesto, zejména při záběrech zblízka a na delším ohnisku, může dojít k výraznějšímu rozostření pozadí. Ohledně jeho kvalit se zdržím komentáře, protože jde o individuální věc. Místo toho vám zde zkrátka pár takových fotek nahraju:

Asférické kroužky („cibulové kroužky“, „letokruhy“) jsou častým optickým neduhem objektivů s asférickými čočkami (které 16–35 PZ obsahuje). Projevují se soustřednými kružnicemi v rozostřených světelných bodech a zejména u portréťáků a obecně delších světelných skel mohou dost rušit. U širokáčů to není tolik důležité, ale přesto je dobrou zprávou, že díky pokročilému obrábění se Sony podařilo kroužky prakticky eliminovat:

Lze tak zpětně potvrdit infografiku Sony, kterou se výrobce před několika lety chlubil a která oznamovala pokrok v jemnosti obrábění asférických čoček typu XA:

Difrakční hvězdičky

Zejména u širokoúhlých objektivů jsou zajímavé difrakční hvězdičky, tedy způsob, jakým zacloněný objektiv vykresluje bodové zdroje světla v rovině ostrosti. Podobně jako v případě bokehu nebudu hodnotit jejich vzhled, místo toho jen konstatuji, že díky 7-lamelové cloně vykresluje objektiv hvězdičky se 14 paprsky, viz ukázky níže:

Zvětšení, makro

Zaostřit jde od minimální vzdálenosti 24cm, což umožní zvětšení až 0,23× na nejdelším ohnisku. To není makro ani zdaleka, ale dělá to z objektivu vhodného kandidáta na širokoúhlé close-up záběry:

Závěr

SELP1635G je vhodný objektiv (nejen) pro fotografy, kterým bude vyhovovat kompaktními rozměry, skvělou kresbou či třeba tradičním clonovým prstencem. Mimo to ale osloví ty, kdo s ním budou chtít krom focení natáčet video, protože umožňuje zcela tiché a plynulé zoomování, ostření i clonění a opticky je pro video dobře optimalizován (je parfokální a netrpí na focus breathing). Za cenu 39500 Kč s DPH jde o rozumnou koupi.

Galerie ilustračních záběrů

(najetí myší ukáže expoziční údaje, první kliknutí zvětší do lightboxu a kliknutí na odkaz pod náhledem zobrazí plné rozlišení)