Měsíc v Thajsku

Thajské království – stát v jihovýchodní Asii, hlavní město Krungthep, úřední jazyk je thajština, měnová jednotka 1 thajský baht (THB). Podělíme se s vámi o zážitky z měsíčního pobytu v tropickém monzunovém podnebí této hospodářsky se rozvíjející země, očima jedné turistky.

Je polovina dubna, něco málo po poledni. Přilétáme do největšího horka a nejdivočejších oslav z celého roku – to ovšem ještě netušíme. Na letišti si bereme taxi a řidič se potutelně usmívá při vyslovení ulice, kam směřují snad všichni baťůžkáři přilétající do Bangkoku. Asijskou angličtinou se nám snaží vysvětlit, že je traffic jam, protože se slaví nový rok. Jeho úsměv pochopíme asi po půl hodině jízdy, kdy už jsme v ulicích města. Snad všichni lidé jsou venku, polévají se vodou a mažou po sobě nějakou bílou hmotu. Nedá se projet, dovádějící Thajci zablokovali cestu, takže musíme kus po svých s báglama na zádech. Ubytování nacházíme už trochu mokří a zamazaní. Nasáváme horký a vlhký thajský vzduch a objednáváme si první thajské jídlo. Na krátké procházce nás přemáhá únava. Jdeme spát a načerpat síly na MĚSÍC V THAJSKU.

Budíme se do prosluněného rána. U snídaně zkoumáme mapu města a plánujeme kam vyrazíme. Je to jasné – Královský palác jsme od něj nedaleko, vydáme se tam pěšky podle mapy. Díky svátku je vstup zdarma a my šetříme každý 200 bahtů. V paláci se rozcházíme a každý sám obdivuje úžasné stavby, sochy šestimetrových démonů odhánějících zlé duchy, vysoké věže, sošky draků a modlící se Thajce, kteří kladou na oltáře nádherné květy lotosů, zapalují vonné tyčinky a polévají sošky budhů olejíčky. Naše cvakání spouští u foťáků je neruší, ale já si připadám jako neznaboh, protože pro mne je jejich rituál atrakcí k nafocení. Trávíme tu celé dopoledne. Skupinky turistů z Číny mně neustále podávají svoje aparáty a žádají, abych je vyfotila. Tak fotím Číňany před zlatou věží, před Budhou, před modelem chrámu Angkor Wat, před obrovskou malovanou mísou…

Bangkok je obrovské devítimilionové město, rozdělené řekou Chao Phraya na východní a západní část. Hustá síť vodních kanálů umožňuje dostat se rychle a levně do mnoha částí města. Po řece jezdí přívozy, expresní lodě, vlečné čluny táhnoucí náklady písku, štěrku, ovoce, lodě s turisty… Někdy se všechna plavidla míjejí opravdu těsně a plavba po vlnící se špinavé vodě se stává dobrodružnou. Každá expresní loď má řidiče, průvodčí – vybírá peníze a rozdává lístky a muže, který stojí na zádi s píšťalkou a při příjezdu ke břehu na „zastávku“ dává pískáním znamení řidiči, jest-li má přibrzdit, zařadit zpětný chod, zatočit doprava… Na břehu řeky je krásný Chrám Úsvitu sestavený z keramických dlaždic. Je u něj škola pro malé budhistické mnichy, kteří nám posunkují, abychom se šli podívat do jejich třídy. Mladí chlapci, omotaní oranžovým pruhem látky, leží na zemi a zapisují něco do sešitků pro nás nečitelnými klikyháky. U chrámu je i tržiště se suvenýry a občerstvením. Kupujeme si vychlazený kokosový ořech a osvěžujeme se jeho sladkou šťávou. Chvilku se bavíme jízdou po řece, ale chceme ještě vidět 45 metrů dlouhého ležícího Budhu v nejstarším chámu v Bangkoku. Máme smůlu, Budha je pod lešením a nedá se fotit, ale chrám – Wat Po – je krásný, barevný.

Součástí chrámu je i škola tance a škola tradičních thajských masáží, kde si i turisté mohou udělat masérský kurz. Zmoženi horkem se ploužíme zpět k hostelu. Ulice opět ožívají oslavami. Všichni tancují, smějí se, polévají se vodou a mažou sajrajtem. Euforie se zmocňuje i nás, dostáváme tu matlaninu od nějakého Thajce a mažeme se všichni navzájem. Na pokoj přicházíme špinaví a promáčení do poslední nitky.

Další den vyrážíme z Bangkoku. Rozhodli jsme se dojet k autobusovému nádraží tuk-tukem – zastřešenou motorovou tříkolkou. Domlouváme si cenu a nasedáme. Řidič s námi jede opravdu zběsile. Kličkuje mezi auty, troubí a gestikuluje. Začínám si myslet, že je to moje poslední jízda v životě. Ale vysedáme živí a zdraví přímo na zastávce kde čeká autobus, jakoby už jen na nás. Autobusová doprava v Thajsku je úžasně propracovaná. Autobusy do větších měst jezdí snad každých 10 minut. Klimatizované jsou samozřejmě dražší a nesrovnatelně pohodlnější. Našim cílem je městečko Damnoen Saduak vzdálené asi 2 hodiny jízdy západním směrem. To co nás tam láká jsou trhy na vodním kanále. Přijíždíme a ubytováváme se v jediném hotelu, který tu je. Máme velký pokoj s koupelnou, neuvěřitelně levný. Jdeme prozkoumat terén a hledáme, kudy půjdeme ráno na trh. Jsme v nádherném místě – po hektickém Bangkoku jsme se ocitli v malém městečku, kde kromě nás nejsou žádní běloši. Přicházíme k řece, jejíž kanály se zítra ráno změní v tržiště. Oba břehy jsou zastavěny dřevěnými domečky, kolem kterých po lávce procházíme. Sawatdee – zdravíme místní. Smějí se na nás, mávají a když se jich ptáme thajsky jak se mají, odpovídají nám a snaží se konverzovat. My ale umíme jen několik thajských frází a oni zase nejsou schopni domluvit se s námi anglicky. Večer si kupujeme pivo a výborné satay – kousky masa na špejli, naložené v marinádě, pečené na dřevěném uhlí a polité arašídovou omáčkou. Ráno vstáváme ještě za tmy a za úsvitu vyrážíme k tržišti. „Domorodci“ v řece po ránu myjí nádobí, provádějí ranní hygienu nebo si jen tak plavou. Trhovkyně se právě sjíždějí, bravurně manévrují jedním pádlem na úzkých lodičkách. Na sobě mají modré haleny, na hlavách slaměné klobouky. Loďky mají naložené ovocem, kořením a suvenýry. Také na nich vaří rýži, smaží banánové koláčky a štěbetají mezi sebou. Bylo moc fajn jen tak sedět na břehu a pozorovat ten cizí národ, poslouchat jejich melodickou řeč a podivovat se nad jejich zvyky. Kupujeme si oblíbený kokos za deset bahtů – asi našich 8 korun. Kolem deváté hodiny se sjedou turisté z Bangkoku a to je čas tržiště opustit, protože je najednou plné bílých tváří. Taky už jsme umořeni horkem a je dobré dát si v hotelu studenou sprchu a vyjet zase někam dál.

Našim dalším cílem je město Kanchanaburi na řece Kwai. Bydlíme v plovoucím domku na řece. Jsme unaveni po dlouhé cestě autobusem a tak zbytek dne trávíme sluněním, pročítáním průvodce a plánováním další cesty. Brzy ráno si půjčujeme motorku a vyrážíme do národního parku Erawan. Jízda svěžím ranním vzduchem je fajn, míjíme rýžová políčka, jezírka plná kvetoucích lotosů, ale i vyprahlou planinu. Přijíždíme ke vstupu do národního parku a platíme vstupné – v Thajsku jakoby z každého výjimečnějšího kousku přírody udělali národní park, aby cizinci mohli platit docela vysoké vstupné. Štracháme se do kopců, abychom viděli všech sedm stupňů vodopádu. Neodolali jsme pokušení osvěžit se v chladivých tůňkách, rybičky si mne pletou s potravou a ožužlávají mi nohy. Na zpáteční cestě vidíme skupinu mnichů, ráchajících se ve vodě. Jejich oranžové hábity jsou rozvěšeny všude kolem po stromech. Cesta na motorce zpět ve žhavém odpoledni je příšerná. Naštěstí jsme si ve vodopádech naplnili láhev vodou a každou chvilku zastavujeme a poléváme se z ní.

Jdeme se samozřejmě podívat i na slavný most přes řeku Kwai a do muzea války. Váleční zajatci tu za Druhé světové války stavěli železnici vedoucí ze Singapuru do Barmy. V nelidských podmínkách sužováni tropickým podnebím, nemocemi, záplavami a týráním japonských vojáků, tady zemřeli desítky tisíc zajatců. Jedeme vláčkem přes most a po železnici smrti – jak je dnes nazývána. Cesta je docela nudná, dřevěné sedačky vlaku jsou nepohodlné a je strašné vedro. Dech se nám zatají, když projíždíme úsekem, který museli zajatci vysekávat přímo do skály. Pod námi je prudký sráz a řeka. Ani na konečné zastávce v Nam Toku není nic zajímavého a tak se vracíme zpět do Bangkoku. Chceme tady přesednout na autobus, který by nás dovezl k moři. Naše jediná touha teď byla lehnout si do písku pod kokosovou palmu a naslouchat šumění moře. Bohužel všechny autobusy jsou plné a musíme tu přenocovat. Noc je strašlivá, propukly u mne střevní potíže, které u mého spolucestovatele začaly už včera. Skoro celou noc nespím, možná mám i horečku. Ležím pod hučícím větrákem omotaná mokrým ručníkem, abych se alespoň trochu zchladila. Hned ráno si zamluvíme lístky na autobus a pak se snažíme nějak přetrpět den. Beru si prášek, sotva se držím na nohách. Jdeme se podívat do Národní galerie – je tam klimatizace, která nás příjemně ochlazuje a do Národního muzea. To je opravdu moc pěkné a rozsáhlé, nemáme ani sílu jej celé projít. Po cestě zpět narážíme na příjemnou izraelskou restauraci a dáváme si tam dobré jídlo. Večer nasedáme na autobus, čeká nás celonoční jízda. Ráno přijíždíme do přístavu. Sedáme si do restaurace a pokoušíme se naplnit něčím nezávadným naše žaludky. Dává se s námi do řeči nějaký Angličan, radí nám, která pláž je hezčí a kam se vydat. Nakonec zjišťujeme, že jeho otec je z Českých Budějovic. Nasedáme do lodičky a asi po hodinové plavbě vystupujeme na pláži lemované vápencovými skalami. Jsme u Andamanského moře v místě zvaném Krabi, které snad všichni znají z reklamních fotografií cestovních kanceláří. Vápencové skály obepínají z obou stran nevelkou pláž. Tady několik dní odpočíváme a léčíme se ze střevních potíží.

Pak jedeme na ostrov Lanta, přijíždíme k večeru a jsme ubytováni v neuvěřitelné chatrči. Po dlouhé cestě jsme rádi, že máme kam složit rozbolavělé, unavené tělo. Další den si půjčujeme motorku a jedeme po ostrově najít lepší ubytování. Nacházíme resort patřící nějakým Němcům – tak jako většina resortů na ostrově. Je tu čisto, bazén, pěkná pláž, dobré jídlo a lidé, se kterými se můžeme domluvit anglicky. Zůstáváme. Zbytek ostrova je špinavý, půda vyprahlá a žijí tu převážně muslimové. Ale my si užíváme moře, sluníčka, chytáme bronz. Potom se přesouváme do Thajského zálivu na ostrov Samui. Voda je teploučká a čistá, pláže ucházející. Objíždíme ostrov na motorce a umdléváme horkem. Je po sezóně, pláže jsou prázdné jen jedna vyhlášená je nacpaná turisty otáčejícími se na sluníčku jako na rožni. Večer si dáváme výborné jídlo v přístavním tržišti – smažené nudle, rybu, zeleninové saláty, ovocné šejky. Ráno pozorujeme rybáře navracející se z nočního lovu, ukazují nám nalovené olihně a obdarovávají nás krásnými mušlemi. Lelkujeme na pláži, shazujeme si kokosové ořechy, snažíme se do nich dostat a osvěžit se jimi. Večer si zopakujeme žranici v přístavu. Naše těla už mají tu správnou čokoládovou barvu a nám se zdá, že už tu nic nového neuvidíme.

Sbohem moře, jedeme zase zpět do Bangkoku, poohlédnout se po něčem novém, co jsme ještě neviděli. Chinatown – čtvrt zaplněná všemožným zbožím. Bloudíme po úzkých uličkách, prodíráme se čínskými těly a nevěříme svým očím s čím vším se dá obchodovat, co všechno se dá smažit, vařit a jíst. Čínská čtvrť je jedno velké tržiště, ostatně celý Bangkok je posetý stánky se všemožným zbožím. A kdo nemá stánek, rozloží své zboží jen tak na nějakou plachtu přímo na chodník. Taky vy tady můžete prodat svoje vyšmatlané boty, ošoupané kalhoty, staré hodinky nebo walkmana, kupuje se všechno a všechno se taky asi prodá.

Procházíme další chrámy, na které narážíme na každém kroku. Ten krásnější – Marble temple – ukrývá sochy budhů v různých postojích. Už vím, jak vypadá postoj, který má uklidnit moře, smířit příbuzné, ponořit se do meditace. Některé chrámy jsou liduprázdné, procházíme se svatyněmi, odpočíváme na obrovských rudých kobercích, prohlížíme malby na zdech.

Jedeme na víkendový trh do čtvrti zvané Chatuchak, kde se ztrácíme v labyrintu šestiset stánků. Nakupujeme suvenýry a dárky blízkým a snažíme se přitom usmlouvat co nejnižší cenu. Občas se tu prý prodávají i pašovaná zvířata, která je zakázáno držet v zajetí, my ale žádná taková nevidíme. Využíváme levnou lodní dopravu, cestování po řece je fakt zážitek. Jedeme až na konečnou stanici do Nonthamburi, mají tady být plantáže tropického ovoce – durianů, ale žádné jsme nenašli. Tady je také ta proslavená thajská věznice, kde jsou uvězněni i naši dva spoluobčané. Škoda, že je nemůžeme jít jen tak navštívit, museli bychom si zařizovat speciální povolení z velvyslanectví. Při procházení uličkami narazíme na malý přístav, kde staví loďka převážející cestující po jednom z klongů – kanálů, jimiž je Bangkok protkán. Nasedáme, aniž bychom věděli, kam se dostaneme. Lodička je z velké části zaplněna thajskými dětmi. Jsme pro ně exoti, neustále se na nás otáčejí a upírají na nás svá šikmá očka a fotí se s námi. Vyrážíme na divokou jízdu po kanálu, na dalších zastávkách přibíráme nové cestující a loďka se nebezpečně naplňuje. Vysedáme na konečné, jsme ve středu města, poblíž nejvyššího hotelu světa. Tady je centrum – obchodní domy, drahé restaurace, hotely. Jedeme ale hned zpátky, připozdívá se a říční doprava za tmy nefunguje. Rádi bychom si promluvili s místními a dozvěděli se něco o Thajsku, ale málokdo umí anglicky. Všichni znají pár naučených frází, ale domluvit se s nimi nedá. Když se Thajců na cokoli zeptáte, vždy souhlasně pokývnou, mladé holky se začnou chichotat a nic se nedozvíte. Ten kdo chce skutečně pomoci se ptá okolostojících, jestli někdo neumí anglicky a neporadil by. Po několika dnech v Bangkoku vyrážíme na sever do města Ayutthaya. Jedeme vláčkem, cesta je skutečně úmorná, ve vlaku nacpaném lidmi je nedýchatelně. Venku je průtrž, po zavřených oknech se valí potoky vody, ale žádné osvěžení to nepřináší. Alespoň větráky na stropě vagónu trošku rozhánějí dusný vzduch. Čas si krátíme vzpomínkami na české jídlo – takový chleba jen trošku máznutý máslem a posolený, brambory…jaká lahůdka po třech týdnech na rýži a nudlích. Po dvou hodinách vysedáme na malém nádraží, jdeme k řece a přejíždíme ji přívozem. Město je plné chrámů z dob, kdy Ayutthaya byla velmi bohatou metropolí, plnou obchodníků z cizích zemí. Zlatý věk skončil nájezdy Barmánců v 18. století, kteří město vyplenili a odvlekli do Barmy desítky tisíc zajatců. Dnes jsou z chrámů jen ruiny. Líbí se mi zdejší zeleň, jezírka a parčíky.

Večer se seznamujeme s dvojicí mladých lidí, kteří přijeli z Bangkoku na víkend. Popíjíme předražené pivo, pojídáme místní dobrůtky. Konečně se dozvídáme něco o životě v Thajsku od místních lidí a ne jen z knih. Blíží se půlnoc a hovor se stáčí k alkoholu. Máme ještě zásoby slivovice a tak ji přinášíme a dáváme ochutnat Thajcům. Znám účinky alkoholu v tropickém podnebí, proto z mé štamprle jen opatrně ucucávám. Ostatní do sebe rychle převracejí dva panáky. Po chvíli jsou opilí, neschopní slov i chůze. Tím náš večer končí a já pomáhám opilcům do pokoje, do postele a posléze i na záchod. Se mnou se ovšem taky točí celý svět. Druhý den dopoledne vyspáváme alkoholové opojení. Nechceme ztratit celý den tak si odpoledne půjčujeme kola a chystáme se objet vzdálenější chrámy. Nedojedeme daleko. Jsem napadena třemi mladíky na motorkách, kteří mne okradou o můj foťák a veškeré příslušenství, které jsem u něj v brašně měla. Já naivka jsem si ho taky nechala volně pohozený v košíku na předních řídítkách. Takže zbylého půl dne strávím na policii sepisováním hlášení a protokolů. Nejdříve to všechno popisuji v kanceláři turistické policie a pak na normální policejní stanici, kde nikdo neumí pořádně anglicky. Jako suvenýr si odnáším moji výpověď napsanou thajským písmem. V noci se mi zdá o pomstě, kterou vykonávám na zlodějích. Druhý den vyrážíme do města Lopburi, nic zvláštního v něm není, až na hejna opic obývajících chrámy a potulujících se po městě. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že už nemám foťák. Uklidňuju se tím, že se nic nestalo mně samotné. Dovolená se nám krátí, máme poslední dva dny v Bangkoku. Monzun už je tady, několikrát za den je průtrž mračen a některé uličky města jsou zatopené vodou po kolena. Procházíme obchůdky, utrácíme poslední peníze, dáváme si něco dobrého k jídlu, obcházíme oblíbená místa, balíme se a už se opravdu moc těšíme domů…odlétáme. Po měsíci v tropech si říkám, že už toho všeho mám plné zuby, jsem unavená z horka, neustálého cestování, střevních potíží, ostrého nepoživatelného jídla, nemožnosti domluvit se a z Thajců, snažících se za každou cenu vymámit z nás co nejvíc peněz. Ale týden po návratu domů vím, že přes všechny útrapy bych znovu jela do města andělů i do dalších nepoznaných míst v Thajsku.