Sony A7 IV je nový "univerzální" model sedmičkové řady fullframe bezzrcadlovek, který se nespecializuje na nic konkrétního, jako jeho sourozenci s písmenkem, ale měl by být všeumělem vhodným pro většinu fotografů, a to i těch pracujících. Protože nejde jen o dílčí vylepšení Mark III, ale zcela novou generaci, najdeme zde celou řadu novinek, díky kterým má A7 IV našlápnuto oslovit opravdu široké spektrum zapálených hobbystů i profesionálů.

Úvod

Pro úvod, než se pustíme do testování novinky, si zopakujeme, které řady bezzrcadlovek A7 Sony nabízí a pro koho jsou:

„vanilková“ řada A7: univerzální přístroj, nevybočující ani rychlostí, ani rozlišením, ani videem, který však umí od všeho kus a dělá to dostatečně dobře na to, aby zastal celou řadu rolí.
řada A7C: kompaktní variace na základní řadu A7, daní za menší rozměry je pár chybějících věcí, jako je duální slot na paměťové karty. Výhodou jsou opravdu malé rozměry na fullframe přístroj. Nově jde o základní model celé řady.
řada A7R: verze s vyšším rozlišením (61MPx u verze R IV). Daní za něj pak jsou mírně zhoršené vlastnosti třeba při videu (A7 IV umí lepší) nebo sériovém snímání (to je u současné generace stejně rychlé,10 sn./s, ale buffer pojme méně snímků).
Řada A7S: verze s nižším rozlišením (12MPx), ale vyšší citlivostí a pokročilejším videem. Momentálně je nejnovější verzí verze III.

Jak je patrno, měl by si mezi modely A7 vybrat téměř každý. Výjimku tvoří fotografové sportu a dalších na rychlém snímání závislých žánrů, pro které jsou tu modely A9 (vysoká rychlost snímání a nižší rozlišení) a A1, která tvoří vrchol nabídky a kloubí vysokou rychlost snímání s vysokým rozlišením. Sony si za takové monstrum samozřejmě nechá dobře zaplatit, takže cenově sedí dost nad řadou A7. Další výjimku pak samozřejmě tvoří ti, kdo chtějí APS-C tělo a pro ty je tu řada A6000 (momentálně nejvyšším modelem je A6600).

Pokud stále váháte, který model od Sony zvolit, recenze se vám pokusí nejnovější přírůsek co nejlépe přiblížit.

Hlavní vlastnosti:

Nový senzor typu BSI s 33MPx rozlišením
Nový procesor
Účinnější stabilizace (až 5,5EV dle výrobce)
Nový AF systém (stejné generace jako u vlajkové lodi A1!)
Vylepšené video (4K UHD až 60fps ve vysoké kvalitě)
Účinnější chlazení
Lepší konektivita
Dva sloty na kartu (oba UHS-II + 1 CFexpress)
Vyšší rozlišení a frekvence hledáčku
Hlubší buffer (až 1000 snímků)
Bezztrátově komprimovaný RAW, podpora HEIF
Vyšší míra utěsnění
Vyšší cena, než A7 III při uvedení (aktuálně 75000 za tělo)

Vzhled a ovládání

Tady je to nuda. Těla řady A7 jsou v odpovídající generaci prakticky totožná a i mezigeneračně se mění jen málo, což je ale dobře! Kdo upgraduje z Mark II nebo Mark III, bude jako doma. Zejména pracujícího fotografa dokáže rozčílit, když mu výrobce neustále mění logiku ovládání.

Tělo je hranaté, černé a vyznává technokratický přístup k designu. Někomu se líbí, jinému ne, stejně tak budou mít různí lidé různý pohled na logiku ovládání, ale ergonomické zločiny z dob NEXů i první generace A7 jsou ty tam.

Podrobný popis toho, co který čudlík dělá si tedy odpustíme, protože to je u čtvrté generace už mlácení prázdné slámy. Podívejte se aspoň na produktové snímky, kde je rozmístění všech prvků patrné:

Rozdíly oproti třetí verzi jsou obdobné, jako generační rozdíly mezi těly v ostatních řadách.Vypíchněme ty nejdůležitější:

Nové přehlednější Menu. IV není první model, který přepracované menu má, ale III ho neměla.
Tělo je mírně větší a těžší (126,9×85,6×73,7mm a 650g vs 131,3×96,4×79,8 a 658g)
Mělo by být lépe utěsněné
Volič kompenzace expozice je programovatelný (nemusí tedy být voličem kompenzace) a má aretaci
Na vrchu přibyla nová páčka přepínající režimy Photo/Video/S&Q
Přibyla spoušť videa na horní straně
Displej není jen výklopný, ale je na kloubu

Jestli lze na současném designu fotoaparátů Sony něco kritizovat, je to absence horního displeje, který se po příchodu bezzrcadlovek zdál být nadbytečným, ale v poslední době se vrací, Canon, Nikon, Panasonic i Leica ho na své přístroje umisťují, ale Sony se mu zatím brání. Chápal jsem jeho absenci na menších přístrojích, ale po odchodu zrcadlovek do zaslouženého důchodu a příchodu větších, profesionálněji laděných bezzrcadlových těl jsem pro jeho návrat všemi deseti. Snad tedy příště.

Konektivita

A7 IV vylepšuje i možnosti propojení s počítačem či dalšími periferiemi – přináší rychlejší USB (USB-C 3.2 gen. 2, 10Gbps, nově možnost streamování), Wi-Fi (5GHz) a odlišný konektor HDMI (typ A).

Úložiště

A7IV využívá karty SD. Nově podporuje rychlý standard UHS-II v obou slotech. Jeden navíc podporuje karty CFexpress.

Jak to fotí

Odpověď „dobře“ asi nebude dostatečná, byť by byla pravdivá. Lepší by bylo spíš použít jiné příslovečné určení, jako „skvěle“ nebo „výborně“.

Rozlišení 33MPx je víc, než většina lidí plně využije (i 24MPx minulé generace bylo zcela OK), Citlivost je skvělá (i maximum 204 800 je nouzově použitelné), dynamický rozsah tradičně vysoký (údajně až 15 kroků EV), RAW umí bezztrátovou kompresi a JPEG vypadá solidně a má mnoho nastavení.

Autofokus je okamžitý a neskutečně přesný, stabilizace vcelku účinná (byť 5,5EV nevěřím), sériové snímání dostatečné (s pár „ale“) a video vypadá velice dobře (opět s pár „ale“).

Podívejme se na některé ukázky, kterými předběžný verdikt výše podložíme:

Rozlišení:

Zde vidíte simulaci rozdílu v počtu pixelů mezi 24 a 33MPx:

Čipu však chybí low-pass filtr (narozdíl od Mark III), takže jsou fotky na pixelové úrovni detailnější:

Hrozí však moiré:

Je třeba si připomenout, že počet pixelů nevypovídá o kvalitě snímku, ale jeho velikosti. Nárůst to není extra velký, ale opět vám umožní o něco více ořezávat v postprocesu atd. Jen kvůli vyššímu rozlišení bych ovšem A7IV nekupoval. Na to je řada R. Naštěstí to není všechno!

Citlivost:

Nominálně zůstala stejná, jako u III (standardně ISO 100–51200 a softwarově ISO 50–204800), revoluce v množství šumu se rovněž nekoná, ale vzhledem k nárůstu rozlišení by měla vizuální zašuměnost snímku být vlastně zase o chlup nižší:

Do citlivosti 3200 je šum hlavně chromatický a snadno odstranitelný, spolu s jasovým, který se výše rovněž objevuje, je v RAWu zvladatelný v pohodě i na ISO 6400 a s trochou péče i 12800. V JPEG bych 6400 bral jako maximální limit. K výrazné destrukci obrazu pak samozřejmě dochází hlavně na dvou nejvyšších citlivostech, které jsou softwarové. Nejvyšší hardwarová citlivost (51200) je nouzově použitelná.

ISO 12800 v JPEG (standardní odšumování)

Takže tady opět chválím, ale ani tady bych za Mark III neměnil, pokud bych k tomu neměl jiný důvod. Ty přijdou dál, žádný strach!

Dynamický rozsah:

V produktových popisech najdete informaci až o 15EV dynamického rozsahu, což je úctyhodné číslo, ovšem plně odpovídající předpokladům u nových senzorů od Sony, které 15EV atakují např. i v nezávislých testech DxO, kde měl předchůdce 14,7EV naměřených. Nepřeměřovali jsme čísla DxO (metodika by stejně nebyla totožná), ale dynamická pružnost odpovídá předpokladům (1). Majitelé Mark III ovšem nepřicházejí o mnoho.

Sony A7 IV, FE 40mm F2.5 G, ISO: 100, 1/250 s, F5.6, komp. exp. 0.70, RAW

Sony A7 IV, FE 40mm F2.5 G, ISO: 100, 1/250 s, F2.5, komp. exp. 0.70, RAW

1) Tradičně používám u nových Sony fotoaparátů program Sony Imaging Edge, který bohužel nezachrání ze světel a stínů tolik, co Adobe Camera RAW/Lightroom. Na druhou stranu ale dostává podporu pro nové modely dříve, než produkty Adobe. Pružnost souborů .ARW z A7IV odpovídá zkušenostem z předchozích modelů, jako třeba A1 atd.

Stabilizace:

Uváděná účinnost stabilizace je 5,5EV, což je o půl expozičního kroku více, než u předchůdce. Opět, jde o marketingové číslo z interního firemního testování v ideálních podmínkách, mě se ho nepodařilo zreprodukovat. Se 40mm objektivem se mi podařilo při dokonalé ostrosti udržet 1/10s, ovšem delší ne.

Ruce se mi neklepou, myslím, nijak abnormálně, fotil jsem s hledáčkem na oku a spoušť jsem mačkal opatrně, při pomalém výdechu. To jsou přitom jenom 2EV! Jelikož se nejedná o vědecký test a statistický vzorek byl jen pár pokusů, berte to s rezervou. Další věc je, že i při delších časech vám stabilizace pomůže dostat výsledek ne sice ostrý pixel na pixel, ale použitelný (v ukázce na 1/8s jsem musel neostrost hledat). Reálnou účinnost tedy hledejte někde mezi mými 2EV a inzerovanými 5,5EV. Ani stabilizace tedy nepřináší ten kýžený „wow efekt“ oproti Mark III. Tak kdy to přijde?

Sériové snímání:

Ještě vás budeme chvíli napínat, protože i sériové snímání se dočkalo spíše mírného upgradu. Maximální rychlost zůstává 10 sn./s (s dostatečně rychlou kartou a snímáním do JPEG/komprimovaného RAWu, jinak je nižší), ale prohloubil se buffer a to dost, až na 1000 JPEG/komprimovaný RAW či 830 běžný RAW. A7III zvládala méně, než 100 snímků i v JPEG či komprimovaném RAW.

AF ztratil objekt na jeden frame a rychle ho zase chytil – nic jsem nepřenastavoval, prostě jsem vzal fotoaparát v továrním nastavení a zapnul AF-C. Pokud si s nastavením AF vyhrajete (velikost AF plochy, citlivost…), můžete dosáhnout ještě lepších výsledků.

Pokud sériové snímání využíváte hodně (sport atd.), je Mark IV výrazný upgrade i díky buffferu, ale pro ostatní žánry stačil i buffer verze III.

Autofokus:

Tak, je to tady. Podle mě nejdůležitější vylepšení A7 verze IV. Ostření je převzaté z vlajkové lodi A1, která atakuje cenovku 200000 za tělo. Jedná se o jeden z nejpokročilejších systémů na trhu a velmi rychle vám dá zapomenout na zrcadlovky, které ještě donedávna kralovaly akčnímu fotografování.

A7IV sice nemá Stacked-CMOS senzor jako A1 (a tedy tak rychlý odečet dat ze senzoru), což by mělo znamenat nižší počet měření za vteřinu (nepodařilo se mi ověřit přesná čísla v žádných specifikacích), ale také nefotí 30, ale max. 10 sn./s, takže to ani není tolik potřeba. V praxi mi oba systémy přišly obdobně rychlé a spolehlivé. Pro rychlou akci bych stále raději vzal A1, ale to není žádné překvapení.

Počet zaostřovacích bodů je 759, pokrytí záběru 94% a citlivost je až –4EV (s F2 objektivem). Systém dostal také vylepšený režim sledování objektu, kterému stačí jen namáčknutí spouště a už se chytá sám. To samé platí pro sledování oka, které funguje bez výhrad.

Neměl jsem za krátký čas s Mark IV příležitost zkusit nějaké opravdu náročné akční focení, takže jsem se musel spokojit s pobíhajícími dětmi, projíždějícími auty atd. A7 se u toho ani nezadýchala a podávala naprosto uspokojivé výsledky.

Několik nudných záběrů pohybujících se objektů, které A7 Mark IV samozřejmě neměl problém trefit.

Skvěle funguje Eye AF, tedy sledování oka. Dokud je oko v záběru, máte téměř jistotu, že bude ostré. Na obrázku výše se nám podařilo systém přelstít vyfouknutím kouře – na chvíli zazmatkoval a při hledání oka vyfotil neostrý záběr. Když se dým rozplynul, zase si ho našel.

Video

Další znatelný upgrade doznalo natáčení. A7 III i IV umožňují natáčet až 4K video při snímkové frekvenci 25p/30p, avšak s Mark IV se můžete dostat až na 50p/60p, pokud se smíříte s ořezem snímku na Super35 formát (cca širokoúhlé APS-C). Také umožňuje natáčet ve vyšší kvalitě, než předchůdce (8-bit/4:2:0 vs. 10-bit/4:2:2). Novinkou je také podpora profilu S-Cinetone známého z videokamer Sony. A samozřejmě I při videu přijde vhod vylepšený autofokus a stabilizace.

Fullframe UHD 4K video 25p. Kvalita je určitě více než dostatečná pro jakékoliv amatérské natáčení a neudělá ostudu ani v produkčním prostředí. Bonus je využití celé plochy snímače.

4K 50p. Můj počítač se už dost bránil, takže zvažte, zda tuto funkci využijete i s ohledem na postproces: chce to něco lepšího, než desktopovou i5 8th gen., 16GB RAM a levnou GPU nVidia GTX 1050, což je hardware, na němž jsem se pokoušel video zpracovávat já. Další nevýhoda vysokosnímkového vydea je ořez na Super35, toto bylo točeno 40mm ohniskem, takže z toho byla nemastná-neslaná šedesátka.

Video je tedy silnou stránkou A7 IV, ale pozor! Oproti A1, A7S či A9 je zde jeden základní rozdíl a to je pomalejší rychlost odečtu ze senzoru. Výsledkem je výraznější problém „ rolling shutter“:

Omlouvám se za video, které tahá za oči, ale je na něm dobře vidět, co se stane, pokud budete při natáčení příliš rychle švenkovat, nebo se nějaký objekt bude pohybovat příliš rychle po záběru.

Závěr

Asi by každý Sony odpustil, kdyby vzali model Mark III a jen přidali nový AF systém. I kdyby zbytek nechali, jak byl, stále by se jednalo o vynikající fotoaparát. Jenže u Sony si řekli, že to by nestačilo.

Sony Alpha A7 Mark IV je více, než důstojný nástupce modelu Mark III, s důrazem na „více než“. Vyznává obdobnou filozofii fotoaparátu „na všechno“, ale zlepšuje výkon a funkce natolik, že se vlastně posouvá do vyšší třídy, než předchůdce (který se ale naštěstí nestává zastaralým a ještě dlouho nebude). To reflektuje i vyšší cena, než měl model Mark III při uvedení. Rozdíl je v tom, že dnes totiž existuje varianta A7C, která nově zastává roli základního modelu, takže se A7 IV může s funkcemi i cenou trochu více „rozmáchnout“. Proti tomu nelze mnoho namítat snad s výjimkou faktu, že model C nepodporuje dvojici paměťových karet, ale má jen jeden slot. Pro jakoukoliv seriózní/placenou práci považuji dva sloty za absolutní základ. Model A7 III byl proto u mě dostupným přístrojem s profesionálními ambicemi. A7 IV přidává na ambicích, ale ubírá na dostupnosti a A7C zase naopak. Jelikož se ale A7 III v blízké době do křemíkového nebe nechystá, buďme rádi za možnost volby – v tom je Sony přeborníkem a model A7 IV je výborným doplňkem celé řady. Skutečně fotoaparát, který se nezalekne žádné práce.