Na území Chorvatska se kromě rekreace u moře můžete věnovat také turistice. Na jaře 2001 vyrazil Saša Krško s expedičním týmem na výpravu s cílem prozkoumat pohoří Velebit. Měli zde možnost obdivovat krásné štíty, výhledy, údolí a louky plné kytiček. Narazili však také na pozůstatky války.
Na přelomu dubna a května roku 2001 jsme vyrazili ve skupině osmi lidí na téměř expediční výpravu do Chorvatska. Naším cílem bylo prozkoumat Velebit, horský pás táhnoucí se v délce 150 kilometrů podél jadranského pohoří. Náš expediční mikrobus čekala nejprve více než tisícikilometrová cesta přes Rakousko a Slovinsko, a dále do významného chorvatského přístavu Rijeka. Odtud pokračujeme po jadranské magistrále dál na jihovýchod.
Naší první významnou zastávkou je městečko Senj, středověký
opevněný přístav a zároveň místo, jímž prochází 45. rovnoběžka.
Najdeme tu památník a ukazatel, který nám říká, že je odtud stejně
daleko k severnímu pólu i k rovníku.
No a pak už vzhůru do hor. Sedlo Vratnik, vysoké 697 m, kam se šplháme
přímo od moře, je nejsevernějším místem Velebitu. Stojí tu velká
turistická chata a pozůstatky staré pevnosti. Tři přechodová sedla
v hlavním hřebeni, která byla jediným přístupem od moře do vnitrozemí,
byla opevněna a bedlivě střežena.
Z Vratniku se vydáváme na naši první túru, která vede nejprve po oblých hřebenech a posléze po lesích a loukách severního Velebitu. Tisíce kvítků nás jasně utvrzují v tom, že jsme opravdu zvolili ideální období pro naši výpravu. Cestou obdivujeme nádherné výhledy na moře plné ostrovů a kamenné zídky sestavované mnoha generacemi podél chudých pastvin a políček. Po třech hodinách docházíme do vesničky Oltari, kde nás čeká naše vozidlo. Přejíždíme pár kilometrů do vnitrozemí, kde se u obce Krásné Pole ukládáme ke spánku.
Druhý den ráno vystupujeme na Jezera, nejvýše položenou náhorní planinu na Velebitu. Povrch je zde zvrásněn krasovou činností. Překvapují nás ohromné závrty o průměru více než 100 metrů i spousty kvítků. V jednom ze závrtů se dochovala více než třímetrová vrstva sněhu. Chvíli tu řádíme a hrajeme si na horolezce. Dále pokračujeme kolem Zavižanu, nejvýše položené chaty v tomto pohoří. Kromě ní tady, ve výšce 1594 metry nad mořem stojí i malá meteorologická stanice.
Po návratu do Krásného Pole sháníme vodu. Velice ochotně nám ji nabízí jedna místní vdovička. Jsme však překvapeni, že nám ji nalévá z cisterny. Do dnešního dne jsme z krásných kamenných cisteren, z nichž některé jsou staré několik století, neměli odvahu pít. Teď ovšem zjišťujeme, že voda je chutnější než ze sporých pramenů. A obyvatelé mají navíc své zásobárny prověřené hygieniky.
Balíme a odjíždíme dál na jihovýchod podél vnitrozemského úbočí hlavního hřebene. Rádi bychom vyjeli až do významného sedla Velký Alan (1305 m). Silnička se klikatí lesem mezi hřebeny a najednou k našemu překvapení končí v rekreačním středisku Štirovača, ač by měla pokračovat dál. Ale je tu vydatný pramen a potok, a tak stavíme tábor a děláme první pořádnou očistu.
Ráno se pokoušíme prorazit po makadamové cestě výše k sedlu Velký Alan. Náš postup ale zastavuje neprůjezdná sněhová závěj. Jdeme dál pěšky, ale brzy vzdáváme pro soustavný déšť. Sjíždíme tedy dolů a vracíme se do Krásného Pole. Odtud pokračujeme velkým obloukem přes správní středisko oblasti Gospič k našemu dalšímu cíli – sedlu Oštarijske vrata.
Cesta vnitrozemím je lemována smutnými připomínkami dlouhotrvající
války. K večeru přejíždíme samotné sedlo a stavíme tábor u vesničky
Konjsko na přímořských svazích.
Rozdíl mezi teplotami ve vnitrozemí a u moře je pozoruhodný. Po několika
nocích strávených ve studených lesích je příjemné pozorovat rozlehlou
krajinu a úchvatný západ slunce nad jadranskými ostrovy.
Ráno vyjíždíme znovu do sedla Oštarije (silnice sem byla vybudována již
v roce 1846) a vyrážíme na túru po vrcholcích kolem výrazného skalního
štítu Kyza. Oslnivě bílý vápenec vytváří neskutečně dramatické
scenérie.
Pak pokračujeme kousek po tzv. Premužičově staze. Stezce, která byla vybudována ve dvacátých letech minulého století. Je vytesána do svahů Velebitu v délce téměř 100km. Po hodině a půl stojíme na jednom z nejkrásnějších štítů těchto hor. Vrchol hory Bačič kuk (1802 m) je dostupný lehkým lezením, jeho strmé stěny však mají co dát i náročným horolezcům. Cestou zpět si zkracujeme cestu a já málem zakopl o pancéřovku („pancerfaust“) z 2. světové. Krásný, ale prapodivný kraj. Krásní, ale prapodivní lidé …
No a pak už vzhůru na cestu k nejjižnějšímu a nejznámějšímu místu Velebitu – k národnímu parku Paklenica.
Po příjezdu do Starigradu, nástupiště do kaňonu Velké Paklenice, se ubytováváme v místním kempu a vyrážíme na krátkou túru do blízkých hor. Četné škrapy jsou nádhernou ukázkou bohaté krasové činnosti.
Protože víme, že vstupné do NP Paklenica je poměrně vysoké, přejíždíme ráno autem do Seline a naším plánem je prostoupit strmými skalními stěnami sevřeným kaňonem potoku Malá Paklenica vzhůru na planinu Močidla a odtud sestoupit kaňonem Velké Paklenice zpět v přesvědčení, že večer od nás už nikdo nebude chtít zaplatit. NP Paklenica o rozloze 3617 ha byl vyhlášen v roce 1949. Jedná se o území mezi dvěma jedinečnými paralelními kaňony říček Velká a Malá Paklenica. Malá paklenica je hůře prostupná, divoká, o to však krásnější. Velká Paklenica pak překvapí svou rozlehlostí a mohutností. Strmé stěny jsou lákadlem pro tisíce horolezců. Celé území je bohaté na krasové jevy, proto není divu, že je tu také velké množství prostorných jeskyní. Některé jsou známé nálezy koster a nástrojů z období neolitu. Symbolem rezervace je ještěrka živorodá, která dosahuje délky i půl metru.
Naším posledním „velkým“ sedlem je Malý Halan. Šplháme vzhůru nejprve po asfaltové, později po makadamové cestě. Přímo nad sedlem strmí do výše mohutná skalnatá hora Tulove Grede. Stoupáme pěšky k jejímu vrcholu. Okolí hory je zbrázděno zákopy, nacházíme množství munice, dokonce jeden těžký kulomet. Bludištěm bílých skal docházíme těsně pod vrchol, který nám však zůstává odepřen. Další výstup by vyžadoval horolezecké vybavení.
Sestupujeme a jedeme dále horami, kde se před pár lety tvrdě bojovalo. Za
jednou ze zatáček se objevuje starý tank. Je otevřený, jak krabička od
sardinek. Mlčíme. Je to smutná připomínka nesmyslných válek.
Liduprázdným údolím a cestami, které si musíme občas sami vyspravit,
abychom mohli pokračovat, jedeme dále. Několikrát projíždíme vyznačeným
průjezdem v minovém poli. Přístupy na hřeben ze severu jsou nám
uzavřeny. Ještě tu není bezpečno a riskovat je zbytečné.
Sjíždíme tedy do údolí a vracíme se domů. Zastávka na nádherných, ale přelidněných Plitvických jezerech je tečkou za naší dobrodružnou výpravou. Byli jsme v Evropě.
Saša Krško