Fotograf Jakub Fišer (alias KUbajszcom) dostal nabídku vyrazit s týmem Mariána Chytky fotit legendární motoristický závod Rallye Dakar. Ten se letos konal v Saúdské Arábii. Co vše musí fotograf Dakaru zvládnout? Jak vypadá jeho pracovní den? Jak si chránit techniku v silně prašném prostředí? O tom jsme si s Jakubem povídali v rozhovoru.
Jakube, jak ses k focení rallye Dakar dostal?
Víceméně dost neplánovaně, jednoho dne mi přišla zpráva od Mariána Chytky (@mchphotocz) s nabídkou, jestli nechci jet s ním fotit na Dakar. Vyměnili jsme si pár zpráv, sešli a bylo to.
Jak těžké je získat akreditaci k focení? A co dalšího je potřeba, když se rozhodneš fotit na Dakaru?
Tohle je spíš otázka na Mariána, ten se o tohle všechno staral a má s tím nejvíc zkušeností. Já tam jel jako součást jeho photo teamu, takže jsem tyhle věci naštěstí nemusel řešit. Neřekl bych, že získat akreditaci je nějak extra těžké. Horší je to po finanční stránce a pak se taky musí řešit to, jak se tam dostat a jak se tam pohybovat. Tedy nějaký press car atd. atd. U toho Dakaru to není jen o tom, že dostaneš vestičku a můžeš si jít fotit.
Co vše musí fotograf na Dakaru zvládnout?
V podstatě 14 dnů musí být schopný jet na 120%, zvládnout spát 4–5 hodin denně v zimě ve stanu nebo autě, za den nafotit 2000–4000 fotek a v ten den vybrat ty nejlepší, upravit je a odeslat. To se většinou dělá za jízdy v autě cestou do bivaku. Celkově je to dost i psychicky vyčerpávající. Nemělo by se stát, že nestihneš vyfotit klienta. A je taky potřeba počítat s tím, že se určitě něco po****. Tudíž musíš zvládat i krizové situace a do toho se snažit odvést co nejlépe svou práci.
Jak vypadal tvůj běžný pracovní den během závodu?
Většinou jsme stávali kolem 4–5 ranní, museli jsme dojet na GPS lokaci, kterou nám dali v ten den v 6 ráno. Tam jsme měli cca 20minut na to, abychom si našli místo, ze kterého budeme moct celý den fotit a v 8 přijel první závodník. Do cca 2 odpoledne se fotilo, pak jsme se potkali u auta a jeden z nás řídil a druhý upravoval. Potom výměna a kolem 6 – 7 večerní jsme dorazili do bivaku, tam jsme si se zbytkem teamu vyměnili fotky, připravili je na odeslání a kolem 10 večer byl čas se nějak najíst, popřípadě dát sprchu. Vyčistit techniku a kolem 12 se chodilo spát. Marián to míval ještě trochu víc nabitý, protože musel ještě řešit x dalších věcí. A takhle to bylo plus mínus 12 dnů po sobě.
Co pro tebe bylo nejtěžší?
Najít správný místo na focení. Kde budu schopný třeba na 1km čtverečním udělat co nejvíc zajímavých fotek z různých úhlů. Nechtěli jsme mít 3000 fotek ze stejného místa.
Jak ses seznamoval s etapami? Měl jsi dopředu vytipovaná místa, kde budeš fotit?
Kolem 9 večer jsme dostali 4 možnosti, kde se bude další den fotit. A popis byl třeba: Desert, Stones, Valley … Z toho jsme si museli vybrat a až v den závodu, kolem 6 ráno jsme dostali přesný GPS souřadnice a mohli jsme dojet na trať. Tudíž seznamování a připravování nebylo moc možný.
Jakou technikou jsi fotil? Proč fotíš právě s ní a co na ní oceňuješ?
Bral jsem si dvě Sony A9mk II a k tomu čtyři objektivy FE 16–35 GM, FE 100–400 GM, FE 24 GM a FE 135 GM. Na jednom těle jsem měl stále nasazenou 16–35 a na druhém z 85% 100–400. Oba foťáky jsem měl stále na krku a fotil s nimi. A9mk II jsem volil kvůli tomu, že s ní v podstatě nejde minout. Je neskutečně rychlá a oproti MK I je o něco lépe zatěsněná a lépe se drží. Díky čemuž jsem mohl v pravý ruce fotit na teleobjektiv a pak levou rukou fotit na šíro.
A jak jsi techniku v náročných podmínkách chránil?
Na objektivech jsem měl Lens protect neoprény a foťákům jsem oblepil hrany. A v kapse jsem měl stále hadřík a balonek na ofukování.
Poodhalíš nám i nastavení foťáku na které jsi fotil? Fotil jsi na malou clonu, snažil ses fotky mrazit?
Na panning nebyl prostor, tudíž jsem měl nastavenou prioritu clony, min. čas závěrky byl na 1/1000s, auto ISO, auto WB, malý sledující bod a samozřejmě C-AF a středně rychlou el. závěrku.
Z jaké fotky máš největší radost?
Nejvíce se asi vracím k této fotce. Baví mě ten moment a hlavně i okolí, kde se to fotilo. Plus teda focení v tomhle údolíčku bylo strašně náročný. Protože se hrozně moc prášilo a prachový mrak v podstatě nikdy neslehl.
Fotil jsi i něco jiného kromě závodů? (přírodu, lidi…)
V podstatě vůbec, každý den jsem z toho focení byl tak vyšťavený, že na to nebyla nálada. Občas se někdo ukázal v dunách, tak jsem se snažil toho využít. Ale moc diváků tam nebylo.
Máš nějakou zkušenost nebo zážitek, se kterým by ses chtěl pochlubit?
Pro nás byl asi největší zážitek, když se nám hned první den rozbilo naše auto, kterým jsme to měli objet. Zůstal jsem tedy s Honzou Stárkem uprostřed pouště, kde byla jen jedna silnice, velbloudi a občas projelo nějaký auto. Zavolali jsme odtahovou, která nás vzala zpátky do civilizace a druhý den jsme s jedním místňákem jezdili po servisech a snažili se to nějak vyřešit. Samozřejmě tam nikdo nemluvil anglicky a jediný co uměli říct bylo: „Yes sir, no problem“. A přitom nic nezvládli opravit. Takže to byl docela oříšek. Nakonec jsme naštěstí sehnali náhradní auto a pelášili zpátky za Dakarem. Všichni nám mezitím ujeli o 1000km. Takže to nebylo úplně snadný je dohnat…
Fotíš i jiné sporty? A jaké další fotografické žánry máš rád?
Já jsem odkojenej na cyklistice, ty jediný správný cyklistice – tedy na sjezdu. :) Na tom jsem se v podstatě učil před x lety fotit. Až pak jsem teprve přešel na krajinky, lidi atd. Jinak ale nemám rád nějaký škatulkování a fotím to, na co je nálada :)
Za rozhovor děkujeme!
Více fotografií Jakuba Fišera najdete například na Facebook.com/kubajszphotography/