Řada objektivů Zeiss Otus je považována za měřítko kvality, je plně manuální a bezvadně dílensky zpracovaná. Jak se osvědčí nejnovější přírůstek v podobě objektivu Otus 1.4/100?
Kdo se ještě nesetkal s manuálními objektivy Zeiss, může být překvapen, že je na trhu objektiv s manuálním ostřením, bez stabilizace obrazu a stojí přes 120 tisíc korun. Jedná se však o plně profesionální objektivy, a to jak v případě řady Milvus, tak hlavně v případě řady Otus, která mezi objektivy představuje špičku, a to nejen v kvalitě obrazu, ale i zpracování.
Parametry
- Ohnisko: 100 mm
- Úhel záběru (diag.): 24 °
- Rozsah světelnosti: f/1.4–22
- Maximální zvětšení: 1:8,6
- Průměr filtru: 86 mm
- Konstrukce: 14 optických členů v 11 skupinách
- Počet lamel clony: 9
- Rozměry (průměr×délka): 101 mm×127/129 mm
- Hmotnost: 1336/1405 gramů
- Pro zrcadlovky: Nikon/Canon
Manuální ostření
Tato recenze bude spíše praktická, technické a teoretické pasáže naleznete před závěrem. Začneme tím nejvíce problematickým, což je pro většinu fotografů ruční ostření.
Bez okolků se dá říct, že si většina fotografů s ručním ostřením moc nerozumí a je nesvá, pokud je donucena na něj přepnout, nebo dokonce ostřit ručně po delší dobu. I pokročilejší fotografové vnímají manuální ostření jako pomocníka do určitých situací, ale nechtěli by jej používat permanentně a navíc při ohnisku 100 mm a cloně f/1.4, tedy při minimální hloubce ostrosti.
Kde je tedy ten problém, proč někteří fotografové nedají na manuální ostření dopustit a jiní jej téměř nikdy nezapnou? I když se to nezdá, automatické a manuální ostření jsou dvě různé dovednostní disciplíny. V obou případech se fotograf musí naučit určité postupy a výsledkem je správně zaostřený obraz.
I když si na to většina fotografů nejspíše moc nevzpomene, i při učení se s automatickým ostřením naráželi na kupu problémů a nějakou tu dobu jejich fotky byly zaostřené špatně. A stejně tak to je i s učením se ručního zaostřování, pouze s tím rozdílem, že fotograf už umí ostřit s AF a ruční ostření mu proto přijde neohrabané a může se vrátit k tomu automatickému.
Přitom ruční i automatické ostření mají své výhody i nevýhody. Automatické ostření je potřeba při focení nepředvídatelné akce, kde je potřeba fotit sériovým snímáním hodně snímků. Ruční ostření je vhodné např. při špatném osvětlení, jako je focení hvězd nebo je velmi výhodné při focení širokoúhlým objektivem, který nastavíte na hyperfokální vzdálenost a nemusíte se spoléhat na ostřicí mechanismus foťáku. Ruční ostření je potřeba dále při focení timelapsů popřípadě když fotíte stejnou scénu vícekrát.
V obou případech je potřeba předvídat a odhadovat, nicméně u AF potřebujete tušit, kde se dostane například oko člověka, který se na vás za moment otočí, abyste správně umístit ostřicí bod, u ručního ostření potřebujete odhad, abyste si správně předostřili. Pokud tedy nemáte bezzrcadlovku s Eye-AF, manuální ostření může být v tomto případě spolehlivější.
Výhodou ručního ostření je, že se nemusíte spoléhat na foťák, ale na své schopnosti. Pokud mluvíme o manuálním ostření u objektivů Zeiss, nejedná se o ostřicí prstence s „mrtvým“ chodem a prstencem ostření, který se otočí o 45°. Plně manuální objektivy mají velice citlivé ostření s vyznačenými vzdálenostmi zaostření i hloubkou ostrosti. Velkou výhodou jsou i pevné konce na nejdelší a nejkratší zaostřitelné vzdálenosti – AF objektivy nemají při otáčení žádné zarážky, takže pokud například chcete zaostřit na nekonečno, tak ostřicím prstencem můžete otáčet i poté, co jste nekonečna dosáhli, ucítíte při tom silnější odpor; u plně elektronického přenosu ostření dokonce ani nepoznáte, že jste nekonečna dosáhli.
Abych to shrnul – ruční ostření je s plně manuálními objektivy snazší než s AF objektivy. Manuální ostření vyžaduje nový proces učení, ale po dokončení tohoto procesu poznáte, že v určitých situacích je manuální otření velmi dobrým pomocníkem a jindy se autofokusu dokáže vyrovnat. Tedy fotograf s manuálním objektivem může mít stejné i menší množství „odpadu“ než fotograf s AF sklem.
Portréty
Zeiss Otus 1.4/100 je jako stvořený pro focení portrétů. Ohnisko 100 mm se dá považovat za kompromis mezi 85 a 135 mm, ale v důsledku záleží na fotografovi, skrz které ohnisko se mu scenérie zachycuje nejlépe a skrz které sklo „nejlépe vidí“. Takže někteří fotografové včetně autora recenze preferují ohniska okolo 100 mm před 85 mm, co se týče portrétů.
U portrétů je na f/1.4 hloubka ostrosti opravdu minimální a objevuje se zde otázka, zdali fotograf plně využije světelnost objektivu. Při focení jsem si často aspoň mírně clonil. Jednak kvůli tomu, že při portrétu z menší vzdálenosti je ostré jen jedno oko a pár pramínků vlasů, takže je často potřeba větší hloubka ostrosti, a jednak abych si byl jistý, že zaostřím správně. Nicméně si všimněte, že i na plně otevřenou clonu je objektiv velmi ostrý.
Při přiclonění okolo f/2 se hloubka ostrosti rozšířila, aby pokryla tvář, nicméně stále zůstalo pozadí hezky rozostřené, navíc se zvedla kvalita obrazu a bylo jednodušší správně zaostřit – i proto je hodně dalších snímků přicloněných, což lze vidět po najetí na každou z fotek.
Vybral jsem do testu i fotku, která je více procloněná, aby bylo vidět, že ani vysoká clona při tomto ohnisku neznamená moc velkou hloubku ostrosti, a to hlavně v případě, když ostříte na blízkou vzdálenost. Na tohle je potřeba si dávat pozor například, když fotíte početnější skupinky, které stojí ve dvou řadách. Také si můžete povšimnout, jakou strukturu má bokeh na vyšší clonová čísla.
Možná si říkáte, že 9 lamel na takto drahý objektiv je málo a přáli byste si více, třeba 11 nebo klidně 13. Více lamel clony znamená, že při zaclonění má bokeh více kruhový tvar, zatímco při malém počtu clonových lamel jdou vidět nepravidelnosti tvaru, který lamely vytvoří. Oficiálním důvodem, proč Otusy obecně nemají více clon, je obava Zeissu z možné budoucí nekompatibility. Z důvodů úspor mohou mít další generace zrcadlovek méně kvalitní ovládání clony (clona je ovládána mechanicky skrze páčku vedoucí z těla do objektivu) a toto ovládání by nemuselo mít dostatek síly, aby zvládlo pohnout s více clonovými lamelami. Je to škoda, nicméně 9 lamel je dostatečných.
Nicméně i tak je bokeh velmi povedený, což si můžeme ukázat na tomto nočním portrétu, který je přicloněný na f/1.6. V takovém případě není clona přesně kruhová, ale i tak si bokeh zachovává kruhový tvar. Fotka je vhodná i k uvědomění si, jaký má bokeh tvar v různé části obrazu a velmi zajímavé jsou překryvy bokehových koleček u pravé hrany snímku.
 zadní bokeh |
 přední bokeh |
Kdo se na bokeh podíval pod drobnohledem, mohl si povšimnou mírně nazelenalých okrajů. To však není vše, pokud se podíváme na tzv. přední bokeh, tedy bokeh, který se nachází před hloubkou ostrosti, zjistíme, že má mírně fialové okraje. Jedná se tedy o chromatickou vadu, kdy objekty za hloubkou ostrosti mají mírně zelené hrany a objekty před ní mají mírně fialové hrany. Tato vada není moc zřetelná, ale právě na nočním bokehu si ji mohou fotografové všimnout.
Celkově se jedná o velmi dobrý, vlastně výborná portrétní objektiv. Prakticky nejsou postřehnutelné optické vady, i když jsou ve velmi malé míře přítomny. S objektivem se velmi dobře ostří a obrazový výstup je výborný.
Reportáž
I když se to na první pohled nemusí jevit, objektiv má poměrně vhodné ohnisko i na reportáž. Je dobrý na detaily, ve velkých prostorech zvládne i celky a polocelky. U detailů se samozřejmě potřeba přiclonit, protože na f/1.4 by byla hloubka ostrosti velmi malá. Nicméně clona f/1.4 zase může pomoct v prostředí s velmi nízkým osvětlením, kde „nahrazuje“ stabilizaci obrazu.
Pokud se bavíme o reportáži, je nutno přiznat, že vhodným žánrem je pro objektiv reportážní portrét. Osobně se mi líbily „průhledy“ přes člověka, se kterým vedl fotografovaný subjekt rozhovor. Budu se opakovat, že řeknu, že často bylo v takových případech potřeba přiclonit, aby ze všeho mimo focený objekt nezbyl rozmazaný flek.
Pokud se však fotograf ocitne v otevřeném prostoru, z Otusu je velmi dobrý reportážní kumpán. Ohnisko 100 mm je dobré, abyste byli dostatečně daleko, aby vás nikdo nezaregistroval, ale zároveň ne natolik daleko, aby mezi vámi a fotografovaným subjektem procházeli lidi.
Pokud se můžete volně pohybovat a nemusíte zaujmout jedno místo, můžete velmi svobodně komponovat, kdy do obrazu zahrnete dostatek kontextu a zároveň se můžete vyhnout rušivým elementům.
Ostření v noci pro mě nebylo problémem, a to i přestože jsem byl nucen kvůli špatnému světlu fotit na f/1.4. Tak vznikla například fotografie níže, pracovně pojmenovaná Bojovníci se šalinou, na níž lze vidět několik věcí – prvně hloubka ostrosti (HO) je velmi malá (všichni vojáci nejsou ostří, pouze první řada), nicméně díky tomu, že je fotka focena zdálky, jsou patrné kontury lidi před HO i šaliny a budov za HO. Na osvětleném stromě je patrné, že bokeh není tak výrazný a v levém horním roku lze na kometkách vidět nazelenalé okraje způsobené aberací.
Z další fotky je krásně vidět, že se dá s ostřením předvídat a ostřit celkem potmě i na f/1.6.
Ještě jednou si můžeme prohlédnout bokeh, který se vyjma mírné aberace opravdu nadmíru povedl – hlavně ten noční.
Reportáž se nemusí týkat jen akce a nepředvídatelných situací, ale může jít o poklidné focení například vánočních trhů:
Celkově jsem byl překvapený, jak mi objektiv na reportážní fotografii sedl, a to i přestože mám v rukou na tento žánr nejraději širokáč. Pokud se s ním naučíte ostřit, je to velmi dobrý pomocník na portréty, reportážní portréty i reportáže.
Kresba, zkreslení, vinětace, odlesky
U této recenze výjimečně přeskočíme výřezy, protože všechno podstatné ukázaly fotky z praxe a objektiv je opravdu hodně ostrý. Nicméně pro porovnání zde přikládám tradiční fotku určenou pro zkreslení – ta je nicméně u všech recenzí stejná a vždy focená na nejnižší clonové číslo, takže je ideální pro porovnání s dalšími mnou testovanými objektivy. Pokud si fotku zvětšíte, povšimněte si hlavně velmi dobré rohové kresby.
Fotka je sice méně kontrastní, ale i tak na ni lze vidět drobné zkreslení a mírnou vinětaci, která je v praxi často nepozorovatelná.
Pozastavím se ještě u odlesků, které objektiv zvládá velmi dobře – snížení kontrastu proti slunci je minimální a lokální; protisvětlo nezpůsobuje žádné výrazné aberace po celém snímku (lze ověřit na stromech nalevo). Pouze lokálně v místě průsvitu lze hovořit o velmi mírné aberaci.
Povšimněte si však drobného odlesku u dolní hrany snímku, téměř uprostřed. Ve většině případů se jej bude dát zbavit a je dobře, že se často jedná o jeden artefakt a nevedou k němu tzv. „prasátka“. Nicméně je možné, že se tento odlesk objeví na různých místech snímku, velmi často však na jeho okrajích. Abych byl fér, musím se přiznat, že abych s nasazenou sluneční clonou dosáhl odlesku, musel jsem vyhledávat specifické situace a v praxi jsem se s ním nesetkal.
Design a ergonomie
Netradičně na konec jen poznamenám, že objektiv je velmi dobře dílensky zpracován, všude naleznete kov, objektiv je utěsněný a ostřicí prstenec je více než precizní.
Objektiv je větší a těžší, než bych si představoval, nicméně po srovnání se Sigmou 105mm f/1.4 ART se domnívám, že hmotnost i rozměry odpovídají kvalitě a při 100mm ohnisku, světelnosti f/1.4 a kvalitní konstrukci by bylo téměř nemožné vyrobit lehčí objektiv. Navíc v případě Zeissu máte jistotu, že i při nešikovném zacházení se objektivu nic nemusí stát. Pokud by v ČR vybuchla atomová bomba, vydrží pouze objektivy Zeiss Otus a pražské metro.
Závěr a konkurence
Nejedná se o dokonalý objektiv, ale Zeiss Otus 1.4/100 má k tomuto ideálu opravdu blízko. Je velmi ostrý, má minimum optických vad a kvalitní konstrukci. Samozřejmě bude existovat debata, že za více než 120 tisíc korun by měl být objektiv úplně dokonalý a možná by na ni navazovala jiná debata, zdali by dokonalý objektiv měl charakter. Rozuzlení nechám na čtenáři.
Pokud však portrétní fotograf chce téměř dokonalost s jistou dávkou charakteru, Otus 1.4/100 by měl být velmi vysoko na jeho wishlistu, ne-li na prvním místě.
Jako nejvýraznější konkurenci vidím Zeiss Milvus 2/100M, který je menší, lehčí, levnější, umí makro 1:2 a hlavně je vhodnější pro ty, kdo plně nevyužijí nejvyšší hodnoty světelnosti.
Pokud hledáte opticky velmi dobrý objektiv, který umí ostřit a má podobné ohnisko a světelnost jako testovaný Otus, podívejte se po Sigmě 105mm f/1.4 ART, nicméně počítejte s hmotností 1,5 kg, ale také s výrazně nižší cenovkou.
Pokud fotíte na Nikon, můžete ušetřit nejen peníze, ale i hmotnost s Nikkorem 105mm f/1.4E, který není tak světelný, ani dokonalý po optické stránce, ale je poměrně skladný a lehký, disponuje také autofokusem.
Galerie:
