Turecko: skalní chrámy Kappadokie

Skalní chrámy Kappadokie, pohoří Taurus a všudypřítomné pozůstatky římských měst uchvátí každého kdo překročí Bosporskou úžinu a vydá se do vnitrozemí rozlehlého Turecka. Pro ty, kdo se rozhodují jak prožít dovolenou i pro ty, kdo už mají sbaleno a letenku do Ankary v kapse, přinášíme několik postřehů a tipů…

Čaj, cigareta a mobil. To jsou modly moderního, ale i ortodoxního Turka konce druhého tisíciletí. Musím přiznat, že těch božstev mají ještě pár, například Ataturk – prezident sjednotitel. Co jsou pro nás rodiče, to je pro Turka Ataturk. Jeho fotografie je na titulní straně každé učebnice, jeho socha v každé vesnici a portrét v každém obchůdku, kanceláři či domácnosti. Na mapě Ankary najdete vyznačeno 5 – 6 turisticky zajímavých míst. Jedním je památník vojáků padlých v Korejské válce a ty zbývající jsou sochy a muzea věnovaná velkému Ataturkovi.

Naše cesta vedla letecky do Ankary a dále už stopem přes Urgup, Goreme a Konyu k Beysehírskému jezeru. Na chvíli jsme se ohřáli v Antalyi a zpáteční cesta do Ankary vedla přes Pamukale.

Kde je Kappadokie?

Skalní chrámy se nacházejí necelých 300 km jihovýchodně od Ankary. Nejbližší letiště je Kayseri (po silnici asi 150 km), kam létají vnitrostátní linky z Istanbulu a Ankary.
Dobrým východištěm jsou rovněž města Nevsehír a Urgup. Dostanete se sem z Ankary autobusem i stopem.

Doprava

U GTS jsme pořídili letenku za nějakých 5 tisíc. V létě jezdí i autobus, ale jet do Turecka v létě má pár nevýhod – vedro, všude plno německých turistů a sezónní ceny. A navíc vám nekonečná cesta přes Balkán znechutí překrásné země jako Bulharsko či Rumunsko. Doprava po Turecku je vskutku přepychová. Něco přes tisíc kilometrů jsme najezdili stopem, většinou nás bralo 3. – 4. auto a to i na vzdálenosti jako 250 km. Výjimkou není ani stopnutí prvního auta, někdy řidič zastaví, i když na něj nemáváte, stačí, že máte na zádech bágl a je mu jasné, že budete chtít svést.

Jednou nám zastavil náklaďák, který po 400 metrech končil svou cestu, ale šofér měl dobrý pocit, že nás svezl a že nám mohl nabídnout cigaretu.
Dalším velice dobrým dopravním prostředkem jsou autobusy. Jsou klimatizované, jezdí i přes noc a cena je rozumná = nižší než u nás, ale hlavně je smluvní. Dá se usmlouvat až na 50%.(Jen být trpělivý!) Vlak je ještě levnější, ale železniční síť není nijak hustá.

Ceny

Na naší úrovni.

Samozřejmě, že domácí produkty jsou levné. Mám na mysli kožené výrobky, stříbro, zemědělské produkty atd.
Uvedeno je pár příkladů z listopadu 2000.
Hlavně nezapomeňte, že všechny ceny jsou smluvní !!!!
Pokud nebudete smlouvat, a to především tam, kde nejsou cenovky, tak jste méněcenný a budete nepřítelem národa.

	1 litr vody	20 Kč
	sklenička čaje	3 – 6 Kč
	Marlborky	60 Kč
	1 kg mandarinek	15 Kč
	1 kg hroznů	15 Kč
	večeře v restauraci	80 – 140 Kč
	nocleh v dvoulužáku	100 – 200 Kč (dle oblasti a délky smlouvání)
	100 km autobusem	70 – 120 Kč (dle délky smlouvání)
	Fuji superia 200, 36 sn.	130 Kč

></div

Ubytování

Tentokrát žádné stanování nebo přespávání na nádražích. Hezky hotýlky a pensiony a to jen takové, které byly něčím zajímavé. V Goreme jsme dvě noci spali v útulném jeskynním pensionu, kde byl náš pokoj vytesaný v jedné ze skalních homolí pro Kapadokii tak typických. Hotel v Bejšehiru měl elektricky vytápěné matrace…
No a zlatým hřebem byl Tree house v Olymposu. Celá oblast starořeckého Olymposu (asi 7 km jižně od Chiméry) je kulturní památkovou rezervací, proto jsou stavby a tedy i pensiony stavěny na stromech nebo aspoň na kůlech. Podmínkou UNESCa je žádná budova s pevným základem.

Ještě musím připomenout, že v této oblasti se také pěstují pomeranče, které právě dozrávaly. Když jsme uviděli pension s chatkami postavenými v sadě pomerančů a granátových jablek, bylo rozhodnuto. Ubytování bylo s polopenzí, k moři 400 metrů, zříceniny Hadriánova Olymposu asi 2OO metrů, snídaně i večeře formou švédských stolů a pomerančů a granátových jablíček kolik sníte. Čech sní hodně. To vše za neuvěřitelných 180 Kč na osobu…

Zvyky a náboženství

Jsou strašně kamarádští a snaží se pomáhat i tam, kde to není možné. Nejvíce to pocítíte na stopu, kde se vám stane, že zastaví i když nechcete a že vás šofér pozve na oběd… Jednou nás řidič pozval k sobě na noc, ale to popíšu později. V Antálii kluci oslovili nějakou krásku s dotazem, jestli neví o nějakém levném ubytování. Byli ochotni zaplatit 1,5 mil., což je asi 90 Kč a v turistické Antálii něco nemožného. Ubohá kráska, ve své dobrotě, s nimi běhala od jednoho pensionu k druhému více jak půl hodiny, až nějakého hoteliéra ukecala na 1,5 mil. Klukům popřála dobrou noc a zmizela.

Státním náboženstvím je Islám. Především na vesnicích to je patrné na první pohled. Práva a povinnosti ženy a koně jsou na podobné úrovni. Ženy většinou vykonávají ty nejtěžší práce, jsou neustále zahalené a pokud možno někde v ústraní. Po setmění na ulicích a v kavárnách potkáte jen chlapy. Ženy sedí doma a maximálně se dívají na fotbal. O síle Islámu vypovídá i nedostupnost alkoholu, vepřového masa a pravidelný jekot tlampačů na minaretech svolávající k modlitbě.

Fotografování

Opět budete ovlivněni Islámem – na fotce nesmí být vidět oči ženy a pokud možno ani tvář. Než budete fotit nějakou ženu raději požádejte o svolení, nejlépe jejího muže.
Velice fotogenická je Kappadokie a její skály a jeskyně. My měli výhodu, že jsme jeli na podzim. Turistů v Kappadokii bylo minimálně a žlutočervené vinice a olivovníky byly perfektním kontrastem k bílým skalám a soutěskám.
V Urgupu nás nějaké děti vtáhly domů (rodina bydlela v jeskyni pod starým kostelem). Paní uvařila čaj, základy angličtiny ovládala jen nejstarší (8 let) dcera a já udělal zásadní chybu – zmáčkl jsem jen jednu fotku. Lidé jsou hodně fotogeničtí, na takové tržnici nevíte, co dřív fotit.
Travertinová jezírka Pamukale jsou spíš zklamání. Působivá je poušť u Konyi a především pohoří Taurus se svými třítisícovkami a jezery.

Čtyřiadvacet hodin v Turkystánu

Podle hodinek to sice bylo 24 hodin, ale já mám za ten den zážitků jako za měsíc a Honza jako za dva (měsíce). Začali jsme ráno stopovat v Bejšehiru s plánem dostat se k jezeru ze západní strany, kde byly vidět impozantní hory. Dle mapy tam vedla jen pofiderní cesta. Nejdřív zastavil nějaký ortodoxní muslim, aby nám vysvětlil že nás nevezme protože jede jen dva kilometry a jde kopat hrob. Po další chvilce čekání jsme se vezli správným směrem a konečně jsme se ocitli v zaprášené vesničce uprostřed nádherných červených dvoutisícovek. Kopce vypadaly červeně díky barvě listí na zakrslých stromech. Keřostromy nebyly vyšší než 1,5 metru, ale tvořily neprostupnou pokrývku celého pohoří. Bágly jsme nechali v čajovně, která byla v jednom domku s policií, poštou, obecním úřadem a obchodem. Před čajovnou se jako švábi váleli na sluníčku snad všichni chlapi z vesnice. Jen tak podřimovali nebo popíjeli čaj a jeden hlouček diskutoval o posledním zápase Galatasaray. Samozřejmě, že ženy dřely na polích a jedinou výjimkou (rozuměj pracující muž) byl dědula, který se pokoušel uprostřed červeného pralesa nastartovat Husquarnu. Neúspěšně.

Procházku nám pokazil náklaďák, který zastavil vedle nás. Šofér jasným gestem naznačil, že máme nastoupit. Svezl nás asi 400 metrů, protože dál nejel, ale měl dobrý pocit. Řidič dalšího auta zase nechápal, proč chceme zastavit u překrásné zátoky uprostřed hor. Nechápal, že nám to stačí. Chytal se za hlavu a pořád opakoval, že jede až do města, ať nevystupujeme.
Kdepak žádné město. S rybáři jsme si dali cigaretku, udělali pár fotek, ale na koupání to nebylo – jezero je v 1200 m.n.m. Voda byla absolutně čistá, na kopcích se pásly kozy a rybáři opravovali sítě, prostě romantika jak cyp, přerušená brzdícím autem. „Kaman, kaman, Bejšehir“.

Nikam nechceme a už vůbec ne do špinavého Bejšehiru. Řidič nechápe a my uznáváme, že je čas k návratu a nasedáme. Ještě fotky ve vesnici, čaj a cigaretka s dědky před čajovnou, bereme bágly a razíme směr jih. Po krátkém čekání nás berou dva mírně obézní učitelé a spolu s námi a bágly má jejich Tofas Uno co dělat. Učitelé jsou ukecaní a umí perfektně turecky, takže bezproblémová domluva. Jejich Uno je ještě vidět a už nám staví další auto s mafiány a kufrem plným coly. Mafián jede na rovince v koloně a předjíždí pouze v zatáčkách nebo před horizontem. Já se modlím, Honza nadává.

Naštěstí se naše cesty rozdělují, dlouho nečekáme a zastavuje dědula v nové Toyotě 4×4. Máme kliku, děda mluví jazykem, kterému rozumíme, i když nevíme, jak to mluví. Mluví takovou divnou němčinou a když při vyslovení „Guten“ výrazně zachrochtá, je to jasné – vlámština. Přesvědčil nás, ať jedeme k němu do vesnice, že jeho vesnice je „Echt gute!“ a že tam je pension. Jedem. Vesnice je gut, ale pension je zavřený, jdeme zkusit ještě jeden, ale taky nic. Vracím se k autu, kde se před Honzou tvoří fronta vesničanů, kteří jej chtějí osobně přivítat. S každým si musí podat ruku. Nasedáme a děda jede na druhý konec vesnice, zastavuje před pěkným domkem a vyřkne památnou větu: " Tady budete dneska spát, paní něco uvaří". Tak a jsme u něj doma, paní (Amira) je velice příjemná, ale nemá na nás moc času. Musí uklízet, vařit, občas odběhne od plotny, aby připravila pokoj pro hosty. Dědek (Moshi) se věnuje hostům, vysvětluje, že oba makali v Belgii, že s paní nemá žádné děti, ale že má děti s jinou ženou. Kecáme o politice, životě ve vesnici, o Islámu a o Belgii. Amira zatím napekla fůru langošů, které máme se sýrem a samozřejmě ovoce a čaj. Amira se projevuje jako expert na fotbal a vyptává se na rodinu.

Ráno dostáváme bohatou snídani a po dlouhém loučení nám Moshi ukazuje prašnou cestu přibližně našeho směru s tím, že je to zkratka. Po asfaltce to na hlavní bylo 8 km, touhle podle Moshiho pět (nebo patnáct!!). Jde se celkem dobře, takže kilometry ubíhají, ale po hodině a půl je jasné že to bude 15km … A navíc přicházíme ne na naší hlavní, ale na nějakou úzkou asfalku, po které nic nejezdí. Po hodině neprojelo ani auto, to se nám děda snad chtěl pomstít, ale za co! Až po hodině a půl, kdy jsem měl popruhy baťohu zařezané do krve a podrážky se lepily k asfaltu při každém kroku, slyšíme jak se s kvílením brzd něco řítí z kopce za námi. Tofas Dogan. Řidič nás samozřejmě bere, a samozřejmě umí jen turecky. Vypadá jako trojnásobný vrah, ale jede až k moři. Přežili jsme.

Závěr

Domů jsem si přivezl pár suvenýrů. Kilový balík čaje a sračku jak bič. Něco tak ukrutného jsem ještě nezažil. Myslím si, že znám i důvod – nedostupnost alkoholu jakožto nejlepší desinfekce a ten kebap v přístavu v Antálii, který měl trošku jinou chuť než všechny kebapy co jsem předtím jedl.
Letěl jsem Ankara – Vídeň a autobusem přes Bratislavu což znamená 6 pasových kontrol a 6 razítek během osmi hodin, už aby jsme byli v EU.