Fotoaparát.cz

Kompozice a světlo. Škola Jana Pohribného, MQEP - zhodnocení

V článku najdete zhodnocení fotografií profesionálem Janem Pohribným, MQEP na téma: Kompozice a světlo. Fotografie jste vytvořili na základě článku "Škola Jana Pohribného, díl 2". Mistr Jan Pohribný MQEP, prezident Asociace profesionálních fotografů, je zkušený fotograf i lektor fotografie. Všem gratulujeme a děkujeme za krásné příspěvky.

Takřka u každého obrazu a zvláště u fotografie lze hovořit o světelné stavbě a zejména o kompozici. Dokonce i proslulý příklad maximální abstrakce – slavný Malevičův obraz Bílý čtverec na bílém pozadí, je esencí světla a je komponován vůči formátu obrazu. I chaos je svým způsobem kompozice, kde ovšem chybí řád a divák se nemá čeho zachytit, jeho podvědomí vyžaduje jistá “pravidla”, která souvisí i s mnohem širším okruhem než je pouze vizuální umění – lze říci, že je pevnou a důležitou součástí celého našeho bytí.

Zaslané fotografie svědčí většinou o tom, že vědomě, či podvědomě fotografové používají kompozice, aby nejen akcentovali ústřední náměty svých snímků, ale také navedli diváka i na jiné prvky v obraze, kterých by si možná nevšiml. Samozřejmě, že v kombinaci s vhodným světlem, které kompozici nejen doprovází, ale často právě tvoří, je pak klíč k působivým fotografiím. Ne všichni, kdo poslali své fotografie do soutěže, se pokusili prezentovat dva odlišné přístupy, jak bylo v zadání (je možné, že jsem také mohl některou dvojici, trojici od jednoho autora přehlédnout neb systém bohužel fotografie nesrovnává podle jmen…). Také ne všechny fotografie snesou kritéria zajímavého a nevšedního nebo dokonce mimořádného přístupu k tématu. Vedle někdy poněkud popisných krajinek či reportážních snímků, které sice pracují s klasickými kompozičními pravidly, ale nevybočují z běžné produkce, lze nalézt i několik zajímavých příkladů a vědomé práce s těmito klíčovými prvky takřka každé fotografie.

Z těch jednotlivých světelných kompozic mne asi nejvíce zaujal snímek od Lenkalenka z pravoslavného kostela kdesi v Arménii, či Gruzii, které patří k nejstarším z dob ranného křesťanství, a které mají svou neopakovatelnou atmosféru prostoru prosyceného kadidlem a světlem, které se právě na molekulách kouře tak výrazně zobrazuje. Diagonální kompozice světelného kužele je ústředním námětem tohoto spirituálně působícího snímku, ačkoliv zde můžeme nalézt i další kompoziční prvky v podobě oken, které tvoří kříž a osu kompozice i zmavého čtvercového orámování, které tvoří kněžiště a horní rám konstrukce (patrně zpevnění architektury).

Druhým snímkem, jakousi imaginární krajinou, je snímek od foto.zde, který velmi nápaditě pracuje s detailem a výrazným rozostřením pozadí, kde vzniká průsvitem jisté struktury (listí?) pěkný bokeh, což jsou rozostřené světelné body, které při snímání s minim. clonou mohou vytvořit i “Slunce” (případně Měsíc) plující nad temnou a rozbouřenou mořskou hladinou, jak by šlo třeba interpretovat strukturu kůry (?) na snímku. Slunce je takřka ve zlatém řezu a tvoří zajímavé světelné napětí k temné mořské krajině.

Z dvojic a trojic zaslaných k tomuto tématu bych rád ocenil snímky Ludka66, který ve všech ukázkách sice využívá převážně princip diagonální kompozice, která dává snímku dynamiku, ale také zajímavě interpretuje i princip rytmu (zejména vržené stíny postav v řadě). Nejpůsobivější je snímek asijské dívky pod deštníkem, kde si nejen pohrává s vysokým kontrastem světla a stínu, ale také s diagonální kom­pozicí a dokonce i nezvyklým diagonálním dělením na třetiny. A k tomu navíc tvář dívky (samozřejmě s mobilem v ruce, jak jinak u asijských turistů…) je umístěna takřka do zlatého řezu. Lepší akcent si divák ani nemůže přát… Jediné, co by stálo za úvahu, aby fotografie byla “dokonalá”, je částečně rušivá a příliš zřetelná struktura architektury v levém horním rohu v pozadí. Ta by měla být více potlačena – rozostřena, zesvětlena apod.

Zajímavá řešení přinesl(a) také navsi312, kde oceňuji rovněž odvahu jít do barevné fotografie, která je samozřejmě s ohledem na další vrstvy, které barva přináší, vždy náročnější než černobílé řešení. Asi nejtradičněji působí snímek lavičky se sluncem v pozadí, který má však příjemnou měkkou atmosféru ranního oparu. Kompozičně by však bylo nápaditější, aby dvě ústřední dominanty (kompoziční i světelné) – jasné slunce a temná lavička, nebyly takřka v jedné ose nad sebou, ale kupř. v diagonále (slunce např. výrazněji vlevo). Daleko promyšlenější je papírová loďka, takřka reklamní snímek, kde ústřední námět je akcentován nejen barvou, ale také umístěním do zlatého řezu, který je pro oko diváka harmonickým a tedy přitažlivým středem kompozice. Na pozadí opět hezky využitý bokeh působící, jak vzdálená světla velkoměsta apod. Romantický portét dívky ve vodě – nazvaný výstižně Nymphae, velmi zajímavě těží z třetinové kompozice, kdy těžiště snímku je v první třetině dole, pozadí v rozostřených a zklidňujících tónech zelené. Tvář je něžně akcentována odraženým světlem od hladiny a póza mi vůbec nepřipadá humorná, jak kdosi poznamenal v komentářích, ale přirozená, dívčí, lehounce svůdná – zkrátka nymfa… 

Zaujalo mne také řešení čumáčkové, kdy v jednom případě je fotografie založena na vysokém kontrastu a dělení plochy na světlo, stín a barvu, kdy autorka si hraje nevšedním způsobem s třetinovým dělením ploch a usazením ústředního námětu (vázy) do středu obrazu, který vždy (a zde ještě dominantní červenou) zdůrazňuje pozornost na daný námět. Chytře však tuto dominanci porušuje tulipány, které narušují přesně definované plochy. V druhém případě je naopak využito jemného přechodu od temných po světlé tóny a jednoduché diagonální kompozice (nejen rostliny, ale také přechodu od stínu do světla).

Za nejzdařilejší příklady nejen kompozice a práce ze světlem považuji snímky od janova, kde vedle klasické diagonály balkonů v architektuře je využito i světlostního rytmu. Tvůrci meziválečné avantgardy (Rodčenko, ElLissickij, ale i třeba náš Funke) by jistě z takové kompozice měli radost. Druhá fotografie dvou záhadných koulí (patrně vodojemy) na horizontu zoraného pole, je již přímo filozofickou úvahou. Narážka na japonský zen a jejich zahrady (brázdy v pravém spodním rohu) či právě mimozemsky působící tvar koulí na horizontu vyvolává celou řadu zajímavých otázek. Je to však fotografie i kompozičně velmi zajímavá – počínaje exploatací třetinové kompozice (třetina nebe, dvě třetiny zem), diagonální spojnicí mezi kulatým tvarem koulí a brázd a zároveň minimalismem prvků, které jsou vybalancované jak kameny v zenbudhistické zahradě. Gratuluji!