Budhistiské a hinduistické svatyně, svatí muži, rušné trhy, kosmopolitní společnost z celého světa. To je Kathmandu. Je to ráj pro fotografy. Foťte všechno: portréty, momentky, architekturu. Určitě nechtějte šetřit filmem. Dost odlišné prostředí poznáte v sousedním Bakhtapuru - městě řezbářů.
Dvacátý pátý den (8/5/1998)
Mlha vystoupala výše, přesto je to stále nejisté.
Od 8:00 hodin jsme nastoupeni u runwaye, přestože letíme až třetím letadlem. Strávit další den v Lukle, to si nedovedu představit. Letadla začínají létat.
Po třech hodinách nervózního posedávání se konečně dočkáme – letíme dolů do Kathmandu.
Na letišti najímáme malý mikrobus – plecháč, který projede úzkými uličkami Thamelu až k hotelu Potala.
Dostáváme nejlepší pokoj – v nejvyšším patře, hned vedle terasy. Vyměňuji v si v bance dolary za rupie.
Nechávám vyvolat fotky ve Fujilabu vedle hotelu. Ukázali mi solidní fotky z oblasti Everestu čekající na zákazníka.
Je to zde asi o třetinu levnější než u nás a nebudu riskovat poškození na letištních rentgenech. Budou za tři hodiny.
Za 1000 Rp kupuji nepálské kukri, kde pevnost oceli zkouším o betonový sloup. Petr kroutí hlavou. Tvrdí, že takové nože lze koupit všude, například i v Maroku. Přesto začíná být sekyronožem zcela fascinován. Zejména, když nůž tasím z pochvy. Od té doby obchází všechny stánky s noži a mezi prodavači nožů se stává známým. Nakonec kupuje velký nůž ve zlacené pochvě s nápisem GURKHA ARMY.
Dvacátý šestý den (9/5/1998)
Vyrážíme do Patanu – druhého z bývalých královských měst, které je součástí Kathmandu. Cesta vede nejprve úzkými, trhovci a obchody přeplněnými uličkami.
V prostoru mezi Thamelem a Patanem je spoustu velkých prostranství. Je zde stadion FC Kathmandu pro asi 50 tisíc lidí.
V Patanu nacházíme v postranní uličce prastarý budhistický chrám Golden Temple. Chlapík zde pobíhá a střídavě hází rýži na posvátnou sošku a zvoní zvonkem. Tak se jeví tato činnost neznalým.
Zajímavý je i zdejší Durbar Square s množstvím pagod. Zpátky jedeme za tři rupie autobusem. Cestující i řidič mají radost, že s nimi jedeme – jsme zde atrakce.
Večer ve 22:00 telefonuji do Čech a navštěvuji prodejnu koberců. Jsou nádherné.
Dvacátý sedmý den (10/5/1998)
Dnes jedeme do Bakthapuru.
Před cestou kupuji koberec. Dostávám se na 50% původního návrhu. Cena je rozumná, ověřená tvrdým smlouváním ve dvou dalších obchodech. Koberec je zboží, které se nekupuje každý den. Proto smlouvání probíhá na úrovni. Můj koberec má asi 400 uzlíků na jeden čtverečný palec. Asi čtyři týdny práce ve dvou lidech. Je z Kašmíru, nepálské se mi tolik nelíbí. Po včerejší dobré zkušenosti jedeme opět autobusem. Vycházíme na širokou ulici na okraji Thamelu, kde je silná dopravní zácpa. Vyptáváme se řidičů v zácpě, kdo jede do Bakthapuru.
Nakonec takový autobus najdeme. Vyvolávač v autobusu je velmi agilní a autobus postupně slušně nacvaká. U autobusu nefunguje startér. Proto po vypnutí motoru na zastávce musíme trochu zatlačit.
V Bakthapuru je u vstupní brány bouda, kde vybírají 300 Rp za vstup cizince do města. Ve městě vládnou údajně komunisté.
Zdejší bída je pro ně určitě ideální živnou půdou.
Ulice jsou v porovnání s Thamelem a Patanem čistější.
Světoznámí jsou zdejší řezbáři. Na památku si zde kupuji dřevořezbu s pávem. Mladý majitel krámku v zapadlé uličce odmítá smlouvání. Dává mi slevu 10% s tvrzením, že zboží je z rodinné továrny a základní cena je již nízká. Lidé jsou zde jiní než v Thamelu. Byl přesvědčivý, proto návrh akceptuji . Podle mapy nalézám zdejší Durbar Square. Místní filmové hvězdy zde točí nějakou reklamu. Do prastarého hinduistického chrámu s fantastickou řezbářskou výzdobou mě nevpustili. Po chvíli hovoru však získávám sympatie hlídačů a ukazují mi starou lázeň se sochami kober. Potřebuji vyvolat poslední film. Proto vyrážím zpět do Thamelu.
U rybníka narážím na zbrusu nové vyvolávací centrum Konica. Zajímá mne, jak fotky vyvolávají a chci si osobně dohlédnout na kvalitu. V Konice pracují mladí sympatičtí Nepálci, kteří mi povolili vstoupit do laboratoře. Asi po pěti minutách zastavuje před prodejnou terénní Mitsubishi s generálním manažérem Konica Nepál a jeho šéfem ze Singapuru. Dělají inspekci, včetně přísné kontroly laboratoře. Já tam stojím v kraťasech měsíc nemytý. Navazuji kontakt se singapurským šéfem a omlouvám kluky, že mě vpustili. Vše dopadá dobře. Loučím se se šéfy s tím, že jim slibuji, že příště koupím určitě Konicu. Hlavně nevylévejte chemikálie do nádrže v sousedství, říkají. Kluci jsou stále dost vystrašeni. Perfektně mi vyvolají film, děkují mi a mám předat pozdravy své zemi.
Mezitím se udělalo krásně. Nad rybníkem se objevují bílé štíty Himaláje – Langtang. Asi po sto metrech nacházím skupinu autobusů. Mám štěstí. Jeden jede do Thamelu. Řidič mi ukazuje místo vedle sebe. Cesta zpět trvá asi jeden a půl hodiny. Cestování autobusem mě zde baví – je to skoro zadarmo a člověk vždy něco zažije.
Poslední večer v Kathmandu. Už to zde znám. Líbí se mi tu společnost lidí z celého světa, kteří zajímají o treky, rafting, horolezectví, všechny ostatní problémy stranou.
Dvacátý osmý den (11/5/1998)
Prší. Začíná monzun.
Balíme.
V 11:30 se rikša naložená batohy vydává na cestu k autobusu.
Připadá mi to jako smuteční průvod.
Namasté Nepále!!!
Ještě se určitě vrátím !!!!
Předchozí díly:
Himálaje – doporučení
Kathmandu I.
Cesta k Mount Everestu
Mera Peak